Rukupisná i tištěná kniha jakožto vysoce kulturní objekt se během 16. století postupně infiltrovala do sociálně různorodého prostředí. Její působení bylo spjato s metropolí, s bohatými městy, městečky či vzdálenými kouty českého království, s představiteli nižší a vyšší aristokracie i duchovenstva, s měšťany nebo jednotlivci z lidových vrstev, ovšem ke čtení kvalifikovanými.
Rukopisná kniha měla privátní charakter, zatímco tištěné vydání se stalo široce obchodovatelným zbožím. Obě podoby textu chránila knižní vazba, jejíž exteriér mohl být povýšen individuálně pojatým slepotiskem, anebo naopak paušalizován sériovou výrobou.

Boj o volnou plochu průběžně obrací čtenářovu pozornost k celospolečenské mentalitě a osobnímu vkusu, a to proto, že slepotisk není totéž co ilustrace, která vždy závisela na textu. Slepotisk měl šanci odrážet způsob myšlení koncového zákazníka, soukromou preferenci i konfekční (masový) vkus, a to mnohem nápadněji než unifikovaná typografie.

Publikace stojí na pomezí knižní kultury a dějin umění. Zkoumá výzdobné koncepty slepotisku na knižních vazbách českého původu 16. století. Ukazuje se, že přístup knihvazačské dílny i přístup zákazníka k výzdobě byl ovlivněn skladbou nářadí (kolek, váleček, plotna), mentalitou nebo sociálním, finančním i vzdělanostním zázemím. Poněvadž se česká, převahou utrakvistická společnost nemohla dlouho zbavit závislosti na pozdně středověkém způsobu života, průvodní jev výzdobných konceptů tvořilo napětí mezi strachem z prázdnoty a volnou plochou. Od tohoto nového zjištění se odvíjejí otázky, do jaké míry byl český slepotisk 16. století proněmecký a zda je vůbec vhodné při jeho hodnocení paušálně uplatňovat renesanční kritéria. Publikaci doplňují bohaté rejstříky a ca 540 barevných fotografií a nákresů.