V okamžiku, kdy čteme báseň nebo jí nasloucháme, se odehrává něco pozoruhodného. Můžeme skutečně říct, že jsme tím, ke komu se obrací a komu je určena? Není vztah, který si s námi utváří, mnohem složitější, a to i tehdy nebo právě tehdy, kdy se nás její text přímo dotýká? William Waters prostřednictvím detailního čtení poezie autorů jako Rilke, Dickinsonová, Bishopová nebo Ashbery ukazuje, jakým způsobem nás básně vtahují a začleňují do komplikované hry odehrávající se mezi jazykem a světem, v níž jsme jen jedním z aktérů, nikoli nutně konečným adresátem lyrického oslovení.

Vykládat znamená rozvést myšlenku do slov – i tam, kde nám idea přijde samozřejmá. Waters ukazuje, že detailní rozbor je nezbytný, protože teprve od něj se můžeme odrážet k hlubšímu porozumění souvislostí. Můžeme však ve výkladu dosáhnout něčeho, co lze nazvat přesností? Nebo kýžená exaktnost v důsledku potlačuje bohaté spektrum asociací, souvztažností a nápadů, zužuje interpretační amplifikace? Waters ale usiluje spíše o omezení výkladové rozvolněnosti, neurčitosti a nahodilosti, kdy se vykladač chytá spíš momentální nálady a (pseudo)originálních reflexí než konsekvencí určených textem. Má-li být interpretace vyzváním ta cestu, neměla by být blouděním, řekl by asi autor.
Jiří Zizler (Souvislosti 1/2024)