Zatímco Kantova Kritika čistého rozumu (1781, 1787) se týkala teoretické filosofie, zabývá se Kritika praktického rozumu (1788) praktickou filosofií a předkládá v úplnosti teorii morálního zákona známou již ze Základy metafyziky mravů (1785). Obsahuje rovněž Kantovu definitivní odpověď na otázku metafyziky. Pojmy Boha a nesmrtelnosti duše, které zůstávají jakožto pouhé ideje na poli teoretického rozumu bez opory, získávají skrze pojem svobody stálost a objektivní realitu. Jejich možnost je podle Kanta dokazována tím, že svoboda je skutečná, neboť tato idea se vyjevuje prostřednictvím morálního zákona. Kritika praktického rozumu takto předkládá jádro Kantem reformovaného pojmu metafyziky, na nějž navázala generace tzv. německého idealismu.