Kniha představuje urbanistické a architektonické osudy historického centra Prahy v období, kdy se měnilo z malebného historického souměstí v ambiciózní velkoměsto. Téma otevírají první romantické zásahy, které městu daly nábřeží a promenády. V poměrně dramatickém protikladu následuje období radikální asanace, která znamenala demolici celých čtvrtí domů a vyvolala neméně radikální reakci ochránců „staré Prahy“. Samostatnou kapitolu představuje doba pozoruhodných meziválečných proměn města v metropoli nového státu, stejně jako temné protektorátní období megalomanských urbanistických plánů. S poválečnou euforií přicházejí nejen nové představy a sny, ale také brzký nástup komunistické totality, jejíž urbanistické vize jako by přímo navazovaly na protektorátní projekty. Finále knihy pak tvoří období let 1958–1970, které přineslo nejen návrat modernismu, ale také zásadní diskuse, jakou roli má vlastně historické centrum v organismu moderního města hrát.
Překotné formování metropole otřáslo téměř vším, co staleté město do té doby představovalo. Práce proto sleduje nejen zrod a prosazení nových idejí, ale také čím dál silnější vědomí památkové hodnoty města, které v roce 1971 vyvrcholí jeho prohlášením za Pražskou památkovou rezervaci. Bylo-li to možné, dostávají v textu slovo přímo aktéři jednotlivých diskusí a ideových bojů. Jejich prostřednictvím lze nejlépe pochopit nejen dobové postoje a dilemata, ale také hlubokou vnitřní kontinuitu, která se s odstupem let ukazuje jako mnohem významnější, než by se z klipovitého střídání architektonických stylů i politických režimů mohlo na první pohled zdát.
Současná podoba města je v knize zachycená na fotografiích Martina Micky.
Richard Biegel představuje svou knihu
Město v bouři.
Faktografické dílo, které by ukázalo a vysvětlilo, co se stalo s jádrem Prahy během bouřlivého stavebního rozvoje od první poloviny 19. do druhé poloviny 20. století, dosud neexistovalo.
Úkol za svůj přijal historik umění Richard Biegel, výsledek jeho bádání představuje kniha
Město v bouři. Text srozumitelný i laikovi doprovází a dotváří tisícovka dokumentárních fotografií, archivních v kontrastu se současnými.
Petr Janiš (Právo, 11. října 2022)
Biegelova kniha není prací jedno přečtení. Vracet se k ní budou jistě nejen ti, které zajímá minulost našeho hlavního města, ale i ti, kteří přemýšlejí o jeho budoucnosti. Přestože dnes žijeme v trochu jiném příběhu, základní svár nového se starým zůstává a je třeba ho řešit opět a znovu u každé nové stavby.
Petr Zídek (Právo Café, 20. října 2022)
Ti, kdo téměř osmisetstránkovou „bichlí“ Richarda Biegela (* 1975) byť jen zalistují, už Prahou nikdy neprojdou jako dřív. Budou před nimi vyrůstat a hroutit se domy i celá sousedství, ulice se jim pod nohama rozšíří v bulváry, nebo naopak skončí slepým koncem, objeví se jim před očima i celé Prahy jiné, alternativní, kterým dějiny nedaly vzniknout.
Vojtěch Rynda (Reflex 44/2022)
V jistém smyslu Biegelova Praha není jen „městem v bouři“, ale občas doslova bitevním polem. Především ji ale autor pojímá jak palimpsest, na kterém se vedle sebe a přes sebe vrství „různorodé ideje, podněty a vlivy, jejichž protikladnost tiší až smířlivý a poučený zpětný pohled“. I my dnes přidáváme další vrstvy a jiné upravujeme, potlačujeme či vymazáváme. Jinak to ani nejde. Ale tato kniha může pomoci k tomu, abychom to dělali poučeněji a s větší citlivostí k bohatství všech vrstev předchozích.
Jan Lukavec (
iLiteratura.cz)
Richard Biegel byl 3. prosince hostem pořadu Z metropole, jeho záznam si můžete pustit zde.
Město v bouři se čte coby jakási odborně-dobrodružná literatura. Na stovkách fotografií, podrobných plánech, a hlavně ve fakty nabitém textu rekonstruuje Richard Biegel další a další utkání mezi těmi, již chtěli město dynamicky měnit, a těmi, kteří namítali, že by se to mělo dělat s rozvahou. Praha není obraz, který lze neustále přemalovávat, dá se přirovnat spíš k mědirytině. Jakmile se něco nepovede, už s tím nejde moc dělat – a že takových realizací bylo.
Pozoruhodné na knize je ovšem zejména to, že nabízí příklady mnoha dramatických vyjednávání a hádek, ze kterých nakonec vyšla historická Praha jako vítěz. Ať už šlo o prvorepublikové avantgardní plány srovnat mohutné pásy města se zemí a postavit na nich mrakodrapy nebo vskutku iritující nápad komunistů prokopat pod Malou Stranou automobilový tunel a zničit přitom Kampu.
Kniha končí rokem 1970. Uteklo tedy dalších víc než pět dekád zápasu o budoucnost Prahy, jehož už se mohl Richard Biegel (ročník 1975) účastnit osobně. Logicky se tedy nabízí, aby jednou své zkušenosti zachytil v další, nejlépe obdobně vynikající publikaci. Sám k tomu sice dnes říká, že by už nemohl být objektivní. Ale jak píše v závěru aktuální knihy: „Ideje se dědily a rozvíjely, avšak každá generace se zároveň musela postavit k rozvoji i ochraně města za sebe a po svém.“
Jan H. Vitvar (Respekt 49/2022)
Kniha Město v bouři 8. 12. 2022 v revue České televize Třistatřicettři.
Richard Biegel byl 3. 1. 2023 hostem Vizitky Českého rozhlasu Vltava, moderovala Veronika Jošková Štefanová. Záznam rozhovoru si můžete pustit zde.
„Centrum Prahy je výtvarný obraz nahlížený ze všech míst. Když do něj nějaká stavba zapadne, obraz doplní, vyvolá to radost, jež trvá napříč staletími. Když ale jiná stavba svojí hmotou nebo pojetím tuto harmonii naruší, obraz zničí. Praha je poskládaná z vrstev, které spolu musejí koexistovat, jakmile začne jedna druhou přebíjet, obraz se – bohužel – začne nevratně kazit.“
z rozhovoru Heleny Zdráhalové a Richarda Biegela (
Forum, Magazín Univerzity Karlovy)
Jaké významy pro vás v té knize nabývá slovo bouře z titulu?Na jedné straně fyzická bouře, kdy se město mění, bourá se a staví, ale taky bouře, která se odehrává v hlavách a myslích lidí, v diskuzích, která se vrací znovu a znovu, dodneška. Nikdy není dodiskutováno.
Tečku pro knihu jsem našel, je to vyhlášení památkové rezervace. Ale bouřkové mraky se úplně nerozplynuly a přeháňky máme dodnes.
Bouře je stav, kdy se musíte k věci nějak postavit, kdy nemůžete zůstat lhostejná.
[…]
Na jedné straně radikální projekty, doprava, přestavba, nová města. Na straně druhé historické město, které bylo hodnotné a respektované. Vznikla ochrana centra. Každé části se přidala hodnota a kvalita, o kterou nikdo nechtěl přijít. A to je pointa mé knihy a jejího příběhu.
- z rozhovoru Lenky Vrtiškové Nejezchlebové s Richardem Biegelem pro
DeníkN (5. 6. 2023)
O faktickém obsahu publikace se zde není třeba dále rozepisovat – je nakonec patrný z podtitulu
Urbanismus a architektura historického centra Prahy 1830–1970. Pokusím se spíše popsat své dojmy z jejího přečtení. Předně: jsou knihy a Knihy. Jedny pokládáme za pouhé věci, druhé ale bereme do ruky s úctou. Cítíme jejich váhu, a to ne ve smyslu hmotnosti, ale vy smyslu měsíců, roků či desetiletí práce, za kterou se skrývá autorovo životní poslání i radost. V případě recenzované publikace si uvědomíte, že se jedná o knihu velikou i ve smyslu zcela doslovném. Je jisté, že si ji nebudete brát s sebou na cesty. Jakkoliv má práce oslovit i laickou veřejnost její formát a rozsah – navzdory své poutavosti, čtivému podání a vytříbenému jazykovému stylu – ji determinují pro knihovnu odborníků a nadšenců do architektury, urbanismu a historie hlavního města. Zásadní roli v ní hrají ilustrace. Autorovi se podařilo shromáždit vyčerpávající obrazový materiál v podobě kreseb, plánů, fotografií, grafik i maleb. Zvlášť přehledně je zdokumentováno srovnání dobového stavu se stavem současným, který ukazuje, o co jsme přišli a co jsme získali. Díky publikovaným studiím, utopickým vizím i nerealizovaným soutěžním návrhům pak vidíme, jak mohla Praha vypadat, kdyby šel vývoj jiným směrem.
[...]
Na závěr je třeba upřímně přiznat, že Richard Biegel není nestranný, i když o to v mnoha ohledech usiluje. Z textu vyznívá, že nadržuje konzervativnímu přístupu k rozvoji města, což je pochopitelné a legitimní. Naopak, pokud by kniha byla zcela objektivní, ono jemné naléhavé poselství – jakási skrytá melancholie a tíha, že každou změnou ve městě o cosi nenávratně přicházíme – by se z ní vytratilo.
Tomáš Richtr (Era21, 03/2023)
Je možné si z ukázek udělat jistou představu o autorově systematičnosti v přístupu k látce, o tom, jak živým jazykem je kniha napsaná, o způsobu argumentace i o snaze respektovat jiné názory a poskytnout jim prostor dříve, než (ostatně zdrženlivě) formuluje vlastní závěry. Nelze si ale, pokud nemáme knihu před sebou, představit, o jak mimořádné dílo se jedná nejen po stránce textové, ale i co do obrazového doprovodu: na téměř osmi stech stranách velkého formátu (23 x 28 cm) se nachází celkem 731 položek obrazového doprovodu, mapy a plány, historické fotografie a malby i návrhy nerealizovaných staveb. Zejména velkoformátové srovnávací fotografie dochovaných historických záběrů a podoby totožných míst v současnosti přispívají k tomu, že text doslova získává třetí rozměr. Díky tomu můžeme cestovat historickým centrem Prahy i v čase a nezabloudit
v něm.
Roš chodeš (
8/2023)
