Kniha Josefa Hrdličky otevírá otázku, co je exilová poezie a zda představuje podobně významnou oblast jako milostná či přírodní lyrika. Složitý a proměnlivý fenomén exilu sleduje na příkladech literárních textů od antiky do současnosti a na pozadí historické poetiky exilu se zabývá českými básníky, kteří odešli ze své země po roce 1948 a výrazně se podíleli na literatuře psané v zahraničí. Na básních Ivana Blatného, Milady Součkové, Ivana Diviše či Petra Krále ukazuje kontinuitu i proměny západní tradice a obraznosti exilu.

Knihu, o které hovoříme, otevírám otázkou, zda pojem exilové poezie má vůbec smysl a jak s ním pracovat. A žádnou jasnou odpověď jsem na to nenašel — jen řadu dalších otázek a básní, které se k nim stavějí různě. Spíš bych se na věc díval z druhé strany: víme, že některé básně byly napsány v exilu, což také není nijak jednoznačný pojem, nebo s pocitem vyloučení. Jsou tyto básně v něčem odlišné od básní psaných v „normálních“ podmínkách? Velké téma je existenciální pocit vyhnanství: jako exulant se můžete cítit i ve své vlasti. A obě dvě polohy se spolu často pojí.
- z rozhovoru Jakuba Pavlovského s Josefem Hrdličkou pro H7O (3. 11. 2020)