V roce 1998 vydal v americkém Baltimore žák profesora Havránka, soudobý pokračovatel českého strukturalismu Lubomír Doležel, dílo formulující zásady narativní sémantiky a uvádějící do teorie fikčních světů Heterocosmica. Fiction and Possible Worlds. Pro českého čtenáře je převedl do rodného jazyka pod názvem Heterocosmica. Fikce a možné světy (Karolinum 2003). O desetiletí později pokračoval – již bez anglického "mezistupně" – knihou Heterocosmica II. Fikční světy postmoderní české prózy (Karolinum 2014), v níž rozvinul své teorie na materiálu současné české beletrie. Trilogie i tvůrčí cesta profesora Doležela (1922–2017) se nyní uzavírá knihou Heterocosmica III. Fikční světy protomoderní české prózy (Karolinum 2018, posthumum). Symbolicky se v ní vrací ke kořenům české moderny a postmoderny – totiž k literatuře bouřlivého uměleckého období přelomu 19. a 20. století, k literárnímu směřování, jež nazval protomodernou. Doleželův podíl na rozvoji naratologických studií a na teorii fikčních světů mu zajistil celosvětový respekt a uznání.
Heterocosmica III. Fikční světy protomoderní české prózy představuje završení dlouholetého tvůrčího úsilí prof. Lubomíra Doležela (1922-2017), který bezesporu patří k nejvýznamnějším postavám české jazykovědy a literární vědy ve 20. století a na začátku století 21. Koncepce narativní sémantiky fikčních světů, ze které vychází rovněž posuzovaný rukopis, se stala svébytným směrem literární vědy, přispěla k Doleželovu světovému věhlasu (v roce 2016 se např. prof. Doležel stal laureátem Ceny Wayna C. Bootha za celoživotní dílo, což je pravděpodobně nejprestižnější světová cena pro teoretiky, kteří se zabývají výpravnou literaturou). Domnívám se, že už uvedené skutečnosti jsou zárukou, že předložený rukopis představuje inspirativní a hodnotnou odbornou monografii, která rozšiřuje oborové poznání.
(...)
Doležel v posuzované práci neusiluje o literárněhistorický výklad, ba ani o revizi předchozích teorií. Mnohem spíše ověřuje svou teorii v praxi, jde o příspěvek z oblasti historické "narativní poetiky".
V jednotlivých kapitolách, které jsou založeny na soustředěném čtení, popisu a analýze materiálu české výpravné prózy z období působnosti autorů narozených v šedesátých až osmdesátých letech 19. století (nejmladší zahrnutý autor, Karel Čapek, se narodil v r. 1890), Doležel stopuje proměny poetik(y) v kanonických dílech české narativní literatury.
Pro Doleželovu práci je charakteristická přístupná výkladová dikce, bezezbytku to platí i pro nejnovější knihu. Rozbory vycházejí z metody pečlivého čtení, komentují, analyzují a interpretují díla Zeyerova, Mrštíkova,
Sovova, rámkova, Karáskova, Svobodové, Olbrachta, Langera, bratří Čapku. V jednotlivých rozborech Doležel odhaluje "modernost" autorských poetik, byť jde často o modernu krotkou a nenápadnou; pro správné porozumění vývoji českého vyprávění mají popsané tendence velký význam. Zvláště bych chtěl ocenit zobecňující vložené kapitoly, které vypovídají podstatné o příznačných inovacích dobové literatury; Doležel si mj. všímá subjektivizace vyprávění, která ve sledovaném období přerůstá v "malbu" pestrého duševního života postav, posuny v sémantice postavy od jednajícího hrdiny k trpnému účastníku děje, posuny k otevřenějšímu zobrazování tělesnosti, pozvolného překračování erotických tabu, všímá si metod a technik, které vytvářejí flexibilní narativní strukturu bez ostrých předělů, jež jsou typické pro "tradiční" poetiku konzervovanou uměleckým realismem. Oceňuji, že Doleželova práce vznikla v dialogu s nejsoučasnější domácí literární vědou, proto je aktuální a velmi přínosná nejen pro odbornou, nýbrž i pro studentskou veřejnost.
Z recenzního posudku: Mgr. Jiří Koten, Ph. D.
Dílo kompletuje do třídílné podoby dlouhodobé bádání prof. Lubomíra Doležela v oblasti fikáních světů a poetiky (struktury a stylu) narativního textu. Po teoretickém pojednání (Heterocosmica) a exkurzu do oblasti postmoderní prózy (Heterocosmica II) se v něm L. Doležel vrátil k materiálu české prózy přelomu 19. a 20. století, kterou označuje jakožto protomoderní. Nabízí jakési typologické uvedení a poté výklad zvolených románů, v nichž s respektem pozoruje jak jedinečnost každého textu, tak i rysy, jež jsou pro více próz společné a jež dokládají zjevné dobové tendence ohledně způsobů budování světa příběhu, ale i způsobů zprostředkování tohoto světa.
Doležel explicitně deklaruje, že mu nejde o výklad literárněhistorický, ale naratologický.
S tímto ohledem je také nutné knihu číst. Ohledně nezbytného zakotvení v dobovém kontextu si Doležel vypomáhá širokým spektrem prací literárněhistorických, k nimž odkazuje a jejichž postuláty přebírá. Zároveň odkazuje k předešlým svazkům svého projektu Heterocosmica, čímž produktivně ilustruje jak provázanost celého konceptu, tak i specifičnost materiálu, které si pro své zkoumání vybral.
Celý výklad je podán zřetelným způsobem - Doležel často cituje, ale také parafrázuje dějovou linii analyzovaných románů. Jak sám zmiňuje, dobrým důvodem pro tento postup je fakt, že většina rozebíraných děl nefiguruje v živém čtenářském povědomí a parafráze tak pomáhá přiblížit či osvěžit základní rysy románů, citace zase umožňuje, jak je Doleželovým celoživotním způsobem a krédem, pracovat s malým a zřetelným textovým vzorkem a interpretaci provádět před očima čtenáře, který může pozorovat interpretační postup a číst citovaný úryvek jakožto důkaz.
Doleželův výkladový způsob mísí rysy, které jsou běžné a konvencionalizované v českém odborném diskursu, s rysy příznačnými pro anglofonní psaní - esejističnost, psaní v první osobě singuláru, přiznaná subjektivita. Tyto rysy dodávají jeho psaní stylovou originalitu.
(...)
Vybranou prózu se Doležel nesnaží literárněhistorický kategorizovat, ani ji ukotvovat v dobovém společenském kontextu. V duchu teorie fikčních světů vnímá tyto prózy jakou autonomní obrazy světa, u nichž mimetická funkce není v popředí. Zřetelnosti jeho výkladu napomáhá i pedagogický ohled, kdy jednak zřetelně osvětluje svůj postup, jednak vysvětluje používané termíny. I tímto ohledem na zřetelnost a jasnost postupu i deklarovaných závěrů se práce v dobrém vymyká standardům soudobého psaní o literatuře v českém kontextu.
Doleželova poslední, posmrtně vydávaná kniha, si uchovala rysy i standardy jeho psaní. Je myslím velice cenné, že v závěru své dlouhé akademické kariéry se vrátil k českému materiálu a s jeho pomocí vnesl do českého prostředí postupy a impulsy, které by z čistě teoretických prací asi takto explicitně nevypIynuly.
Z recenzního posudku: Prof. PhDr. Petr A. Bílek, CSc.
