Každý, kdo se chce systematicky věnovat dílu Gillesa Deleuze, se musí vypořádat se skutečností, že kontinuita jeho myšlení je nabourána mnohými zlomy, z nichž tím největším je úzká spolupráce s Félixem Guattarim a neodlišitelnost obou autorů v textech, které společně píší. Přesto se nejedná o úkol, který by byl nemožný, a Deleuze sám na mnoha místech podává návod, jakým způsobem se jej lze zhostit, jak psát o autorovi, který nám neustále uniká a nikdy není pouze jeden. Petr Prášek ve svém úvodu do Deleuzovy filosofie sleduje logiku myšlení, která se vine celým jeho dílem, a pomáhá nám obstát při setkání s jeho texty. Představuje jej jako nového antropologa, pro kterého je člověk pouhou součástí šíleného dění světa – Deleuzův člověk se stává nelidským, zatímco svět utváří jeho tvář, v níž se zračí šílenství coby hranice lidskosti. Spolu s Deleuzem nás vybízí, abychom se vydali na svou vlastní cestu tvoření a dokázali být hodni toho, co se nám přihází.
Petr Prášek sleduje genézu a vývoj základných problémov, ktorým sa Deleuze vo svojej filozofii venoval. Sú to predovšetkým také problémy ako napríklad transcendentálny empirizmus, vzťah virtuálneho a aktuálneho, problém singularity, a pod. Autor si všíma nielen to, ako sa Deleuze pokúsil vymedziť význam svojich pojmov, ale aj to, ako ich postupne korigoval či dopĺňal inými pojmami tak, aby vytvoril sieť vzájomne odkazujúcich pojmov, ktoré by boli schopné predstaviť šialené dianie sveta. Je to nesmierne ťažká úloha, pretože Deleuze sa obracal tak na oblasť vedeckého poznania, ako aj využíval umelecké diela, a to vždy svojským spôsobom. Je to ťažké aj preto, lebo autor sa vo svojich interpretáciách zbytočne neodvoláva na Deleuzovu biografiu, ale akcent jednoznačne sústreďuje na jeho texty. Ak pre Deleuzovu filozofiu platí, že chce pojmovo vysvetliť šialené dianie sveta, tak potom možno povedať, že aj jeho texty svojím štýlom písania a kompozíciou rezonujú s týmto dianím. To si našťastie autor uvedomil a výsledkom je originálny text, ktorý dokáže priblížiť tento typ filozofického myslenia bez toho, aby ho zjednodušil alebo aby niečo prehliadol či dezinterpretoval.
Tento text dokáže zaujať tých, ktorí poznajú Deleuzovo dielo a tým, ktorým ho nepoznajú, poslúži ako vynikajúci úvod, ktorý nemá obdobu nielen v Českej republike, ale ani na Slovensku a svojou kvalitou patrí medzi tie špičkové úvody, ktoré poznáme zo zahraničnej literatúry.
z recenzního posudku profesora Petera Michaloviče (Filozofická fakulta, Univerzita Komenského v Bratislave)
Studie Petra Práška si klade za cíl projít Deleuzův intelektuální itinerář (třebaže tak alespoň v první části nečiní lineárně, což však u Deleuze není žádoucí) a vypreparovat z něho podpovrchové vazby a souvislosti, které nakonec z tohoto myšlení navzdory různosti traktovaných témat činí překvapivé soudržný celek. Nevyhýbá se přitom ani těm nejobtížnějším deleuzovským tématům, jako je transcendentální empirismus, teorie ideje či otázka časovosti.
(...)
Jestliže první část knihy, věnovanou transcendentálnímu empirismu, pokládám za největší přínos k deleuzovským interpretacím v rámci recenzované publikace, neznamená to, že by za pozornost nestála i část druhá, v níž se autor věnuje Deleuzově filosofii po jeho setkání s Félixem Guattarim. Zde už nastupuje lineárnější – a podotkněme, že čtenářsky vděčnější výklad Deleuzova myšlení.
Na jedné straně se zde ukazuje překvapivá konsistence této filosofie, která nepřestává být věrná svým základním principům i po tomto „obratu“. Na straně druhé je zde však také velice názorně předvedeno, jaké nové podněty do ní přineslo dosti „divoké“ Guattariho myšlení.
(...)
Tak či onak platí, že monografie Člověk v šíleném dění světa je počinem – zejména, ale nejen v českém kontextu – mimořádně záslužným. Pokouší se, jak již bylo řečeno, sestavit vnitřní kostru Deleuzova myšlení, a to na základě četby, kterou bychom mohli označit jako „imanentistickou“. Takových textů je málo.
Josef Fulka (REFLEXE 56/2019, str. 211–216)
