Publikace předkládá analýzu různých podob kubánské revoluční literatury od roku 1959 až do současnosti. Příspěvky autorů z různých zemí nabízejí rozmanité přístupy k významným tématům současné literatury, zejména vztahům mezi literaturou a mocí. Je sledována interakce literárního světa a kubánských politických i mocenských institucí, jejíž znalost je nezbytná pro pochopení vlivu politických a historických událostí na proměnu kubánské revoluční literatury. S ohledem na tento úhel pohledu je pak velmi přínosná úvodní část práce, která je věnována propagandě v médiích ještě před rokem 1959.

Názvem rukopis zřejmě odkazuje na literární přílohu deníku Juventud Rebelde s názvem El Caimán Barbudo (Vousatý kajman, 1966-1967), která do značné míry navázala na Lunes de Revolución (Pondělky Revoluce, 1959-1961), literární přílohu deníku Revoluce. Tu vedl spisovatel Guillermo Cabrera Infante a byla zrušena formálně pro nedostatek papíru, ve skutečnosti z ideologických důvodů po slavném projevu Fidela Castra "Slova k intelektuálům", v němž zazněla památná věta "V rámci revoluce všechno, proti revoluci nic". Ve Vousatém kajmanovi se redakce pokusila obnovit polemický tón a konstruktivní kritiku; a právě kritický tón a polemika se zavedenou (ideologickou) perspektivou pohledu na kubánskou kulturu a literaturu je příznačná pro celý rukopis, který přináší na jedné straně řadu nových či málo známých informací, na druhé straně velmi zajímavé analýzy a neobvyklé úhly pohledu na věci známé. Chronologicky se stati klenou po oblouku od partyzánských bojů Fidela Castra v pohoří Sierra Maestra přes stalinizaci a sovětizaci režimu na konci 60. let, šedou pětiletku první poloviny 70. let, pád sovětského bloku v 90. letech do současnosti; tematicky je v centru vztah umění (především literatury) a moci: umění mělo být jednou ze zbraní revoluce. S tímto vztahem souvisí i analýza vládní propagandy ve sdělovacích prostředcích (ale i naivní idealistické propagandy zahraničních novinářů), cenzury, literatury psané ve vězení, oficiálních literárních cen, spisovatelských a nakladatelských strategií současné doby.
Hned v prvním příspěvku autorka Patricia Calvo González přináší nesmírně zajímavou analýzu toho, jak se psalo o odboji proti Batistovi v oficiálních cenzurovaných a v ilegálních kubánských periodikách a jaký obraz (doslova, včetně fotografií vousatých povstalců) přinášely zahraniční listy (evropské, americké a latinskoamerické): ten byl velmi často nepřesný či přímo zmanipulovaný ve prospěch partyzánů v horách na východě ostrova, ačkoli na Kubě tehdy působil i městský odboj. Ilustrativní je příběh únosu argentinského automobilového závodníka Juana Manuela Fangia v Havaně (únor 1958), kam přijel na Grand Prix: ačkoli vše provedla havanská městská gerila, zahraniční média publikovala Fangiovu fotografii vedle vousatých partyzánů v pohoří Sierra Maestra. Poutavý rozbor toho, co se psalo a jak se psalo, se čte skoro jako román, u některých latinskoamerických novinářů pokračuje i k jejich porevoluční činnosti.
V další stati Ana Casado Fernández zkoumá na základě pojmů z Foucaultovy knihy Dohlížet a trestat literaturu psanou ve vězení, kde je v odlidštěném prostředí ničícím jakoukoli jedinečnost a tělesnou i mravní integritu jedinou zbraní vězněných slovo, konkrétně slovo ne, odmítnutí plánů na reintegraci do společnosti za cenu sebekritiky a sebepopření. Kromě případů tzv. "plantados", vězňů, kteří jakékoli návrhy rehabilitace odmítali, rozebírá autorka známá literární díla: román Perromundo (1972, Psí svět) Carlose Alberta Montanera a psaní jako akt vzpoury v poezii Reinalda Arenase (básně Probuzení vůle k životu a Leprosorium).
Emilio J. Gallardo-Saborido si ke zkoumání literatury tzv. šedé pětiletky (1971-76) vynalezl termín "terapeutická literatura", který aplikuje ve dvou významech: jednak psaní jako terapie, jako záchrana před uzavřeným a bezvýchodným světem, které působí očistně přímo v okamžiku tvorby či sdílení tvorby v kroužku podobně smýšlejících lidí (Virgilio Piñera a jeho čtení divadelních her kroužku přátel může českému čtenáři připomenout zdejší filozofické bytové semináře a bytové divadelní inscenace), jednak může být literatura terapií ve chvíli, kdy má zachránit autora před cenzurou a vymanit ho z černé listiny. Tak v 70. letech na Kubě fungovala žánrová literatura, konkrétně detektivka, která byla státem propagována a podporována formou soutěží a cen ministerstva vnitra: paradoxem je, že za dobře napsanou detektivku směl být oceněn (a tudíž vydán) i autor, jenž nežánrovou literaturu vydávat nesměl, protože byl v nemilosti. Dodatečnou terapeutickou funkci pak může mít literatura vznikající ex post, v devadesátých letech, kdy si autoři pravdivým vylíčení tehdejší situace zacelují utržené rány.
V dalším příspěvku analyzuje Jesús Gómez-de-Tejada odklon od revoluce původně španělského republikána Lina Nováse Calva, jenž šel svou kritikou revoluce proti nadšení mezinárodního veřejného mínění. Autor využívá Hirschmanovy pojmy "odchod, hlas a loajalita" a ukazuje, jak se Novás Calvo vymezil proti vládě Fidela Castra pomocí prvních dvou: odchodem ze země, ale i nadále svým "hlasem", psaním do novin a vlastní literární tvorbou, jimiž od počátku varoval před sovětizací revoluce a represí nové revoluční moci.
Viktoria Kritikou se věnuje exaltaci revoluce v historickém románu Aleja Carpentiera El siglo de las luces (1962; čes. Výbuch v katedrále, přel. E. Hodoušek, 1969, 1985), i u nás velmi známém, možná nejčtenějším Carpentierově díle. Navzdory rozporům, které v každé (zde konkrétně velké francouzské) revoluci existují, Carpentier zdůrazňuje inspiraci minulých revolucí jako zdroj osvobození Kuby 60. let. Carpentier, jakožto prorežimní autor, byl ostatně jako jediný z těch, o nichž se píše v tomto rukopisu, vydáván v komunistickém Československu; ostatní mohli vyjít až po listopadu 1989 (jako např. R. Arenas, V. Piñera) nebo dosud vydáni nebyli.
Problematikou centra a periferie, města a venkova, literatury lokální a globální, národní a mezinárodní se zabývá Par Kumaraswami ve stati "The periphery of the periphery: Socialisation and circuits of power in Cuban literary culture". Analyzuje vývoj literatury v provincii Granma (nazvané na počest stejnojmenného plavidla, z něhož se na zdejší pláži vylodili povstalci proti Batistovi v čele s Fidelem Castrem) od 90. let dodnes.
Další stať Rafaela Pedemonteho se pokouší určit, jak a kdy se začala kubánská politika sbližovat se sovětskou a jaké mělo toto sblížení dopady na kulturu, v níž postupně mizela pluralita stylů a individuálních estetik, až byli za jediné představitele revoluční literatury považování pouze ti nemnozí autoři, kteří se řídili estetickými a ideologickými požadavky importovanými ze SSSR. Za klíčové datum Pedemonte považuje podobně jako mnozí jiní rok 1968. Za povšimnutí stojí i důraz, jaký klade Pedemonte na práci překladatelů, kteří svou prací postavili most do jiné kultury a do značné míry pomohli k její idealizaci na rozdíl od diplomatů, kteří ze Sovětského svazu nepřiváželi nijak skvělé dojmy.
Předposlední stať odráží aktuální stav kubánské literatury, kdy bylo třeba po rozpadu sovětského bloku nově definovat vztah politiky a literatury a psaní se do jisté míry uvolnilo. Autorka Damaris Puñales-Alpízar se zabývá pojmem disidentní literatura a analyzuje dvě povídkové sbírky vydané na Kubě (Maneras de narrar, Způsoby vyprávění, 2012; Generación Año Cero, Generace roku nula,
2013). Nachází v nich odklon od oficiální ideologie, ale i nezájem o požadavky mezinárodního literárního trhu, na němž je hlad po próze dokládající současnou kubánskou realitu; autoři obou antologií píší moderní, formálně i tematicky originální, nezávislou prózu.
Poslední příspěvek se vrací k literární soutěží o nejlepší detektivku "El concurso Aniversario del Triunfo de la Revolución", o níž se píše i ve stati Emilia J. Gallarda-Saborida, věnované šedé pětiletce a terapeutické literatuře. Carlos Uxó zde předkládá nejen zrod a vývoj ceny a dějiny detektivního žánru na Kubě, ale nabízí pohled na veškeré kulturní dění na Kubě v 70. a 80. letech.
Kniha jako celek nabízí řadu nových pohledů i informací; kromě akademického přístupu, exaktnosti, vyváženosti a pečlivosti navíc vyniká i čtivostí.

Z recenzního posudku: PhDr. Anežka Charvátová