Helena Frischerová (1906-1984) pocházela z Prostějova, který na začátku třicátých let opustila, aby svého manžela doprovodila na jeho cestě za prací do Sovětského svazu. Tam, v hlavním městě Moskvě o padesát let později zemřela, aniž by se kdy podívala zpátky do rodného Československa. Ve svých vzpomínkách se věnuje letům 1937-1947, jež strávila jako jedna z obětí "Velkého teroru" v táborech sovětského gulagu. Její memoárová próza rusky poprvé vyšla v Moskvě už v roce 1989, úplné knižní vydání se objevilo v roce 2014. Popisuje nejen každodenní krutou táborovou realitu, ale i projevy přátelství, solidarity mezi vězni a pokusy vést kulturní život i za ostnatým drátem. Naléhavým stylem, který odkazuje k dokumentární literatuře dvacátých let, čtenáře do tohoto vzdáleného světa nemilosrdně vtahuje. Autorčin osud se stal předobrazem jednoho klasického díla české literatury 20. století. Moskevský pobyt manželů Frischerových v době sílících čistek zachytil jejich přítel Jiří Weil ve svém varovném románu Moskva-hranice (1937) a v osudech jeho hlavních postav - Ri Gustavovny a inženýra Roberta. Na rozdíl od manžela, který byl 16. ledna 1938 popraven, Helena Frischerová věznění přežila a podala o tom svědectví. Svou jemnou memoárovou prózou se zařadila mezi klasiky tzv. lágrové literatury.