DETAIL TITULU:
-
anotace
Talent analytika, přesného pozorovatele a avantgardního umělce se promítá i do miniatur, které Friedrich Achleitner začal psát paralelně k průvodci po vídeňské architektuře 20. století na počátku nového tisíciletí: einschlafgeschichten (historky před spaním), und oder oder und (a nebo nebo a), der springende punkt [oč tu běží], wiener linien [vídeňské linky] a wortgesindl [slovní xindl].
Už motto historek před spaním odráží sebereflexi autora jako pozorovatele a pojetí textu jako konstruktu. Přesahy mezi profesí architekta a rolí autora se promítají do roviny tematické, výrazové i strukturální. Motiv architektury v krajině, velkoměstě či interiéru je spojen s úvahami o vztahu mezi stavbou a jejím pojmenováním či s reflexí funkčnosti architektury. Mimochodem, oblíbeným stylem architekta Achleitnera je funkcionalismus.
Celá řada miniatur sebeironicky reflektuje proces psaní. Nahrazení neochvějné autorské instance pozicí pozorovatele, konstruktéra či montéra umožňuje hru s jazykem, ale i s čtenářkami a čtenáři a jejich ustálenými představami o podobě uměleckého textu. Literární jazyk se mění ve stavebnici, kdy základním stavebním prvkem není metafora, ale slovo.
Pravidla hry pak vycházejí z jednotlivých jazykových rovin: fonetické, fonologické, morfologické, syntaktické, sémantické či kompoziční. Tyto různé úrovně se většinou prolínají a torpédují rovinu metaforickou, tedy v tradičním pojetí beletrie rovinu literární, rovinu přeneseného významu. Všechny historky spojuje radost ze hry, minimálně v oblasti recepce, a kritika ustálených postupů a nejen literárních klišé z pozice špílmachra, tedy architekta textu. Protože autor nebere sám sebe ani text vážně, jsou průvodním jevem jeho hrátek s jazykem komické efekty
Už motto historek před spaním odráží sebereflexi autora jako pozorovatele a pojetí textu jako konstruktu. Přesahy mezi profesí architekta a rolí autora se promítají do roviny tematické, výrazové i strukturální. Motiv architektury v krajině, velkoměstě či interiéru je spojen s úvahami o vztahu mezi stavbou a jejím pojmenováním či s reflexí funkčnosti architektury. Mimochodem, oblíbeným stylem architekta Achleitnera je funkcionalismus.
Celá řada miniatur sebeironicky reflektuje proces psaní. Nahrazení neochvějné autorské instance pozicí pozorovatele, konstruktéra či montéra umožňuje hru s jazykem, ale i s čtenářkami a čtenáři a jejich ustálenými představami o podobě uměleckého textu. Literární jazyk se mění ve stavebnici, kdy základním stavebním prvkem není metafora, ale slovo.
Pravidla hry pak vycházejí z jednotlivých jazykových rovin: fonetické, fonologické, morfologické, syntaktické, sémantické či kompoziční. Tyto různé úrovně se většinou prolínají a torpédují rovinu metaforickou, tedy v tradičním pojetí beletrie rovinu literární, rovinu přeneseného významu. Všechny historky spojuje radost ze hry, minimálně v oblasti recepce, a kritika ustálených postupů a nejen literárních klišé z pozice špílmachra, tedy architekta textu. Protože autor nebere sám sebe ani text vážně, jsou průvodním jevem jeho hrátek s jazykem komické efekty