Centones Vergiliani - básně koncipované jako mozaiky citátů z Vergilia - ztělesňují unikátní způsob recepce klasické antické poezie a současně jednu z příznačných básnických forem pozdní antiky.

Publikace vycházející z autorčiny disertační práce se s využitím teorie intertextuality jako metodologického základu snaží postihnout specifické způsoby utváření významu v těchto nedávno ještě opomíjených nebo otevřeně zatracovaných textech, které formují svou literární subjektivitu v těsném vztahu ke zdrojovému dílu.

Po obecnějším pojednání o počátcích, historickém vývoji a intertextuálním charakteru citátových básní se pozornost obrací k sedmi drobnějším mytologickým centonům, vzniklým v období mezi 3. a 6. stol. n. l. a dochovaným ve sbírce Anthologia Latina v kodexu Salmasianus (Narcissus, Iudicium Paradis, Hippodamia, Hercules et Antaeus, Progne et Philomela, Europa a Alcesta). Podrobná analýza jejich citátové výstavby prozrazuje opakující se vzorce zacházení s Vergiliovými verši, vypovídající o důmyslné nápodobě původního autorského stylu.