Předkládaná publikace si klade za cíl prozkoumat některé z hlavních změn v oblasti derivační morfologie, k nimž došlo v literární italštině mezi 16. a 19. stoletím. Kniha chce přispět k obvyklé charakteristice post-renesanční italštiny třemi důkladnými studiemi o slovotvorných prostředcích, které prošly zajímavými změnami pod různými diachronními vlivy. Text nabízí v prvé řadě analýzu formací se sufixem -gione, jehož postupné vymizení je známé. Poté jsou analyzována substantiva derivovaná pomocí sufixu -zione, který představuje jeden z nejdůležitějších prostředků derivace dějových jmen. Nakonec je zvláštní pozornost věnována kompozici, jež je obvykle považována za „neustále se rozšiřující oblast“, a to zejména verbonominálním kompozitům, která byla vždy v popředí zájmu lingvistů. Kromě kvalitativních aspektů, obvykle dobře popsaných v odborné literatuře, je hlavní důraz kladen na kvantitativní charakteristiky, jež se ve zvoleném období ukazují jako zcela zásadní pro další vývoj.

Předkládaná monografie volně navazuje na autorovu předchozí knihu (2009), věnovanou vývoji produktivity vybraných italských sufixů mezi 13. a 16. stoletím. Současná práce sleduje slovotvorné prostředky v období bezprostředně následujícím, tedy mezi 16. - 19. stoletím, a přináší tři konkrétní případové studie věnované (1) ztrátě produktivity sufixu -gione, (2) současnému nárůstu produktivity u konkurenčního sufixu -zione a (3) vývoji verbo-nominální kompozice vdaném časovém období. Tyto studie jsou uvedeny metodologickou kapitolou (s. 8-11) a kapitolou stručně shrnující vývoj italštiny mezi 16.-19. stoletím (s. 12-17).
Ačkoli se práce věnuje pouze třem slovotvorným prostředkům, jde současně o prostředky klíčové, které kopírují řadu obecných změn ve vývoji jazyka - ať už jde o postupnou standardizaci italštiny, rostoucí potřebu pojmenovávat stále nové skutečnosti nebo důsledky intenzivního kontaktu s jinými jazyky, zejm. francouzštinou a latinou (s. 8-9). Práce má založení výrazně empirické, klade si za cíl ověřit na dochovaných lexikografických i textových datech jevy, které současné popisy vývoje jazyka s různou mírou jistoty předpokládají. Oba typy dat, tj. data lexikografická i textová, se vhodně doplňují. Autor excerpoval všechny významné dobové slovníky a opírá se i o menší slovníky překladové (např. Italsko-anglický slovník Floriův) či specializované (např. Grassiho Dizionario militare italiano). Textová data čerpá z vlastního diachronního korpusu, který vytvořil pečlivým filtrováním korpusu literárních textů LIZ.
Závěry Pavla Štichauera ve všech ohledech potvrdily výchozí hypotézy. Hlavní těžiště práce lze spatřovat právě v detailní práci s daty, která umožnila přesněji situovat jednotlivé vývojové etapy a sledovat je až na úroveň historie konkrétních slov. Autor přesvědčivě ukazuje, že sufix -zione získává plnou morfologickou samostatnost teprve v 18. - 19. století a také solidarita sufixů -ificare/-ificazione a -izzare/-izzazione je pozdní: první pár dosahuje saturované solidarity ve století devatenáctém, zatímco druhý až ve století dvacátém. U verbo-nominálních kompozit dochází autor mj. k zajímavému závěru, že muselo jít o vysoce rentabilní prostředek již od počátku sledovaného období (tj. nejméně od 16. století), ale dochované textové zdroje i prestižní slovník akademie della Crusca data tohoto typu reflektují jen v omezené míře.

Z recenzního posudku: doc. PhDr. Jan Radimský, Ph.D.