Publikace seznamuje českého čtenáře s aktuálními translatologickými tématy, jež stojí ve středu zájmu na Pyrenejském poloostrově a která mohou být pro české prostředí metodologicky inspirativní: např. s rolí tlumočníků v dobách kolonialismu, překladatelskou prací španělských misionářů či cenzurou v překladu divadelních her. Vybrané studie jsou doplněny o krátké medailony příslušných autorů (Julio-César Santoyo, Miguel Ángel Vega, Fernando Navarro Domínguez, Antonio Bueno García, Manuel Ramiro Valderrama, Raquel Merino Álvarez).
Hlavním cílem recenzované práce, jež vznikla zásluhou autorského kolektivu Petra Vavroušová, Andrea Bačíková, Jana Mrkvová, Marie Šindelářová a Helena Stefanova, bylo přiblížit českému čtenáři soudobé směřování španělské teorie překladu. Vznikl tak pozoruhodný výbor sedmi statí od šesti současných španělských translatologů, který přináší celou řadu zajímavých podnětů, jež mohou sloužit k inspiraci pro české odborníky věnující se této problematice. Kromě translatologů však předloženou antologii nepochybně ocení také badatelé z dalších vědeckých oborů. Mám na mysli především historiky, neboť hned čtyři z publikovaných textů obrací svou pozornost směrem k minulosti
Dvěma příspěvky přispěl do výboru významný teoretik překladu Julio-César Santoyo, jenž je známý svým zpochybněním existence tzv. toledské překladatelské školy. V prvním z příspěvků, jež tvoří součást recenzované antologie, se tento španělský profesor z Leonské univerzity věnuje práci překladatelů, kteří se v 15. století zabývali překlady z latiny do románského jazyka, jímž se hovořilo na Pyrenejském poloostrově. Atraktivitu a užitečnost studie zvyšuje rovněž připojený glosář translatologických pojmů vycházející z komentáře Alonsa de Madrigal, zvaného Tostado. Ve druhém příspěvku nazvaném Zapomenuté řemeslo: tlumočníci-překladatelé lodních výprav se Santoyo zabývá rolí tlumočníků během španělských lodních výprav období pozdního středověku a raného novověku. Využívá přitom například analýzy nařízení vydaného v roce 1737 španělským králem Filipem V., jež mělo mimo jiné stanovovat podmínky pro práci lodních překladatelů-tlumočníků.
Vedle Santoyových studií nalezneme velmi úzké propojení s historií také u příspěvku Antonia Buena Garcíi, který se věnuje překladatelské i tvůrčí činnosti španělských františkánských misionářů a jejich úloze při šíření evropské civilizace a kultury v zámořských zemích. Konečně studie Raquel Merino Alvarez dokazuje, že se současní španělští translatologové nevyhýbají ani pohledu na nedávnou minulost. Ve svém příspěvku, jenž byl zařazen do recenzované práce, se tato renomovaná autorka zaměřila na ožehavé téma cenzury ve frankistickém Španělsku. Antologii doplňuje přehledová studie Miguela Angela Vegy přinášející informace o soudobých i minulých translatologických koncepcích, studie Fernanda Navarra Domíngueze věnovaná problematice překladu mezi francouzštinou a španělštinou a konečně příspěvek Manuela Ramira Valderramy, jenž se zaměřil na interlektový překlad.
Zkrátka, výběr příspěvků provedený editorkami recenzované práce představuje španělskou teorii překladu z rozmanitých úhlů pohledu. Z tohoto důvodu pevně věřím, že může přinést zajímavý metodologický impuls pro budoucí české výzkumy v oboru translatologie.
Z recenzního posudku: Mgr. Pavel Marek, Ph.D.