O existenci polského společenského a odborářského hnutí Solidarita z osmdesátých let ví asi každý. Méně lidí už nejspíš slyšelo o tom, že v Polsku po nastolení stanného práva v prosinci 1981 vznikla v polské Vratislavi ještě jiná Solidarita: Bojující Solidarita, která se postupem času rozšířila do mnoha dalších polských měst. Byla nejbojovnější, nejlépe zakonspirovaná a nejfunkčnější opoziční organizace, která působila komunistické moci nejvíc potíží.

Odvolávala se na podzemní legendu Zemské armády, která působila na polském území za německé okupace v době druhé světové války. Mnozí z nich byli dětmi vojáků této armády a jiných útvarů, bojujících za svobodné, nezávislé Polsko i po roce 1945, vnuky Piłsudského legionářů a pravnuky povstalců z devatenáctého století.

Jak píše novinář Igor Janke v knize "Tvrz. Bojující Solidarita - podzemní armáda", měla "jasný politický cíl - svržení komunismu a dosažení opětovné nezávislosti Polska a ostatních zotročených národů komunistického bloku".

Kniha obsahuje dramatické příběhy těch, kdo v Bojující Solidaritě působili, a znovu nastoluje řadu otázek, které nepřestaly být v Polsku ani u nás aktuální ani pětadvacet let po pádu komunistického režimu.