Delimitace a změna jurisdikčních vztahů jsou pro svou ojedinělost v právních dějinách české katolické církve mimořádně zajímavým tématem. Monografie Stanislava Přibyla podává fundovaný přehled právní situace litoměřické diecéze jednadvacet let po sametové revoluci. Pokud je to nutné, všímá si rovněž dění v diecézích sousedních, například založení plzeňského biskupství roku 1993, které mělo zásadní vliv jak na územní rozsah, tak na osobní a majetkové poměry litoměřické církve.
Kniha je výmluvným svědkem „institucionální paměti“ litoměřické diecéze a cennou příručkou pro každého, kdo se v budoucnu bude zabývat jejími dějinami.

Autor ve své publikaci popisuje období dvaceti let litoměřické diecéze z pohledu práva – primárně kanonického, příležitostně také světského. Autor se věnuje zejména partikulárnímu zákonodárství, řízení a správě diecéze (moci výkonné), ale také moci soudní.

Autor pracuje převážně metodou deskriptívni a analytickou. Nejedná se přitom o samoúčelný popis života určité instituce v období dvaceti let. Ani jak časový, tak institucionální rámec nejsou zvoleny prvoplánově: Období po roce 1989 bylo pro Katolickou církev dobou znovu nabyté svobody; tuto svobodu však získala církev, která po institucionální i personální stránce byla zdecimovaná. Tato „decimace“ pak na litoměřickou diecézi dolehla naléhavěji než na jiné jednotky katolické církve v České republice. Většina původních obyvatel (včetně duchovních) byla po 2. světové válce odsunuta, jejich místo zaujaly nové prověřené kádry; o několik let později ustoupila řada farností těžbě hnědého uhlí. Litoměřická diecéze (společenství Božího lidu na určitém území svěřené do pastýřské péče biskupa) byla v roce 1989 něčím zcela jiným než v roce 1948.

To mělo nepochybné důsledky také na její právní život v době po roce 1989. V církevní správě diecéze nebyl nikdo, kdo by poskytl „institucionální paměť“, a tak se vše muselo znovuobjevit. Posuzovaná publikace je výmluvným svědkem tohoto znovuobjevování. Jako příklad za všechny může sloužit výstižné pojednání o farní správě. Přestože značná část farností de facto neexistovala, udržovaly se při životě, ačkoliv již byly jen mrtvou položkou v seznamu právnických osob. Živým společenstvím božího lidu se pak namísto farností stávaly tzv. „farní obvody“.

Autor tak vytvořil hodnotné svědectví o znovuprobouzení historicky těžce poznamenané diecéze. Lze ocenit, že autor se nevyhýbá ani nelichotivým faktům (např. právně problematické úkony duchovní správy v manželských otázkách), v důsledku čehož vytváří obraz realistický, nikoliv idealizovaný.

Z recenzního posudku: JUDr. Jakub Kříž, Ph.D.