Od prvního vydání publikace uplynulo deset let (2003). Poločas informací je v současné neurovědě jen několikaletý. Nejde ale o to, jak velký podíl informací z prvního vydání je překonaný. Nabyly totiž odlišnou strukturu. Pod tímto úhlem pohledu vypráví první kapitola o evoluci, druhá o vědomí, třetí o objevu, stavbě a činnosti implicitního neboli defaultního systému mozku, neboť ty jsou považovány za klíčový aspekt, druh těžiště sebeuvědomování. Další kapitoly pak mluví o sebeuvědomování při spánku, anestézii nebo hypnóze, v průběhu vegetativního stavu, při autismu, schizofrenii a depresi, při demenci, psychopatii a disociativních stavech. Poslední kapitola stručně zmiňuje, jak je sebeuvědomování utvářeno kulturními vlivy. Knížka je čtenářsky náročnější, určena především lékařům, psychologům, filosofům, přírodovědcům, odborníkům na počítačové vědy, pedagogům na středních školách, motivovaným teologům – a samozřejmě i všem, kdo se snaží pochopit, co znamená, řeknou-li si "Já".
1.6 HYPOTÉZA MACHIAVELIÁNSKÉ INTELIGENCE
Dosud jsem vyprávěl o tom, že jsme posledním článkem na konci dlouhého a složitého vývojového řetězu, o tom, že je mozek komplikovaný a jak testem sebepoznávání v zrcadle prošly kromě dětí také straky, delfíni, asijské slonice a šimpanzi.
Prostá otázka zní: "Jaké byly příčiny vývoje hominidů a tím i vývoje lidského vědomí a sebeuvědomování?" Dlouho se debatuje o tom, jaký vliv na vývoj hominidů mohlo mít klima a prostředí, ve kterém žili, a jejich sociální vztahy.
Vědci změřili objem 155 lebečních dutin hominidů, jejichž stáří se pohybuje v rozmezí 1,9 milionu let - 10 000 let před současností. Zjistili, jaké bylo v době života jejich nositelů klima, což lze odhadnout z poměru dvou izotopů kyslíku získaného z uloženin na mořském dně. Poměr 180/160 kolísá s teplotou, těžší a lehčí izotop se kondenzují a vypařují úměrně místní teplotě. Globální ochlazování vede k záchytu vyšší koncentrace těžšího izotopu v nižších zemských zeměpisných šířkách. To lze s jistou opatrností užít k odhadu relativní globální teploty. Podobnými postupy je možné odhadnout i teplotu na povrchu tehdejších oceánů.
Vědci kromě toho odhadli dobový výskyt nebo naopak nepřítomnost sedmi druhů parazitů, kteří mohli hominidy poškozovat - příkladem je malárie. Také odvodili počet hominidů na jednotku plochy, tedy populační hustotu.
Musím zdůraznit, že se jedná o odhady, jež mohou být zatížené značnými chybami.
Zjistilo se, že objem lebeční dutiny a tedy i velikost mozku hominidů ovlivňovalo jak klima, tak proměny teploty. Nejdůležitějším vlivem ale byla hustota populace. Jinak růst objemu mozku záležel víc na sociálních vztazích uvnitř skupin i mezi skupinami.
Mozek je totiž energetický luxus. Spotřebovává 8-10krát víc energie na jednotku hmoty než kosterní sval. Vývoj něčeho energeticky tak nákladného musel mít tedy pořádný důvod.
Mozky ryb, obojživelníků a plazů jsou malé, nicméně dostatečně výkonné k tomu, aby se jejich nositelé udrželi při životě a rozmnožovali se.
Mozky ptáků a savců jsou větší, než odpovídá poměrně jednoduchým regulačním potřebám udržujícím nositele při životě. Ptáci a savci jsou "chytřejší" než ryby, obojživelníci i plazi.
Velký mozek primátů vysvětlovala ekologická hypotéza, která brala v potaz velikost jejich těl, náročnost látkové výměny, a vývojová hypotéza, která cílila na delší těhotenství a výchovu mláďat. Primáti s relativně větším mozkem se pohybují na větším území, lze tedy předpokládat schopnost tvořit složitější mentální mapy umožňující dobrou orientaci ve čtyřech rozměrech: třech prostorových a v jednom časovém.
Primáti, kteří se živí plody, mají větší mozky než primáti živící se jen listy. Najít plody je totiž daleko namáhavější než najít listy.
Tato vysvětlení však mluví spíše o omezujících vlivech než o selekčním tlaku ve smyslu pozitivního "Darwinova" přírodního výběru. Nevysvětlují, proč mají primáti tak velké mozky v porovnání například s veverkami, které žijí ve stejném prostředí a jsou při vyhledávání potravy a úniku před predátory ve stejném tlaku.
V roce 1988 uveřejnili R. W. Byrne a A. Whiten vysvětlující domněnku. Nazvali ji hypotéza machiaveliánské inteligence.
Hypotéza říká, že primáty od ostatních živočichů odlišuje a tím odpovídá za velikost jejich mozků složitost jejich sociálních vztahů. Pojem "machiaveliánská inteligence" byl později odmítnut jako nesprávný, neboť v něm většina lidí spatřovala manipulaci a podrážení, což mají být výlučně lidské vlastnosti, jež nelze přičítat zvířatům. Tak byla machiaveliánská inteligence nahrazena neutrálnějším označením hypotéza sociálního mozku.
Jádro hypotézy tvrdí, že velké a výkonné mozky a mimořádné poznávací schopnosti antropoidních primátů a zejména lidí jsou výsledkem intenzivní sociální soutěže. Soutěžící jedinci získávají vyšší míru reprodukčního úspěchu a vyšší místo na sociálním žebříčku díky stále promyšlenější "machiaveliánské" strategii.
Celá řada prací prokázala, že relativní objem neokortexu, vývojově nejmladší kůry tvořící přes 90 % mozkové kůry primátů, roste úměrně velikosti jejich skupin a tedy rostoucí složitosti vztahů uvnitř skupiny, počtu samiček ve skupině, velikosti klik, které si vzájemně poskytují grooming (to je ono "vybírání blech", vzájemné čištění kožichu, které označuje blízký sociální vztah, partnerství a podporu). Kromě toho relativní objem neokortexu roste úměrně velikosti koalic, strategii, kterou užívají samečkové při páření, výskytu sociální hry, četnosti taktického podvádění a četnosti sociálního učení.
Relativní objem neokortexu se nejlépe měří jako poměr jeho objemu k objemu prodloužené míchy - ten je konstantní. Jedinci, kteří žijí ve stabilních sociálních skupinách, čelí nárokům na poznávací funkce, jimž nečelí jedinci žijící v nestabilních skupinách nebo sami. Musí ladit své chování s chováním dalších členů skupiny.
Hypotéza sociálního mozku nezamítá ekologické ovlivnění růstu objemu mozku. Lze ji chápat rovněž jako ekologickou hypotézu. Členové sociální skupiny řeší ekologické problémy jako členové skupiny. Výhodou velkého neokortexu jsou schopnost imitace a sociální učení.
Mezi antropoidními primáty a všemi ostatními savčími a ptačími taxony je zásadní rozdíl.
Pozitivní korelace mezi relativní velikostí mozku nebo neokortexu, případně mezi objemem čelních laloků a velikostí sociální skupiny platí pouze pro antropoidní primáty. Antropoidní primáti tedy někdy v rané vývojové fázi dokázali tvořit párové vazby i mezi jedinci, kteří nejsou reprodukčními partnery.
Proč je párová vazba tohoto druhu co do poznávacích funkcí neboli kognitivně tak namáhavá?
Celoživotní monogamie je riskantní. Jedinci musí volit kvalitního, to znamená plodného partnera, který bude reprodukčně loajální, neboli nebude nevěrný a bude se plně podílet na všem, co souvisí s výchovou mláďat. Péče o mláďata vyžaduje těsnou spolupráci. Výhodou života ve skupině je kromě toho i nižší míra ohrožení predátory.
TRVALÝM VÝVOJEM K ZHLOUPNUTÍ?
Sergey Gavrilets a Aaron Vose testovali hypotézu machiaveliánské inteligence zajímavým matematickým modelem. Nemohu si pomoci, vyústění působí stejně přísně logicky jako tragikomicky.
Modelem je populace tvořená oběma pohlavími. Muži v tomto modelu užívají naučené strategie, proslulé Dawkinsovy memy, což jsou negenetické replikátory, informační jednotky přenášené z generace do generace, nebo mezi vrstevníky k tomu, aby vyhrávali v soutěži o ženy. Stejné procesy u žen byly pro jednoduchost i proto, že je sexuální selekce u žen považována za méně dravou než u mužů, vynechány.
Schopnost učit se a, jakož i kapacitu mozku c, která na oplátku určuje, kolik memů mozek zvládne, je dána geneticky.
Model ukázal, že dynamika machiaveliánské inteligence běží ve třech odlišitelných fázích, a to v době odpovídající 10-20 tisícům generací. V latentní fázi se v populaci objevují nově vynalezené memy.
Následuje fáze označená jako kognitivní exploze. Počet memů, schopnost učit se a kapacita mozku, která ji určuje, prudce rostou spolu s machiaveliánskou zdatností jednotlivých členů populace.
Poslední, ironicky působící, je saturační neboli nasycená fáze. Další růst kognitivních schopností totiž brzdí přírodní výběr - mít tak velké mozky je nákladné. Reprodukční výhoda daná velkým mozkem klesá úměrně nákladům, které takový mozek znamená, zatímco zatížení memy charakteristické pro moderní společnosti roste.
NITERNÝ ŽIVOT
Současný americký psycholog Eric Klinger navazuje v knize z r. 1971 na úvahy Williama Jamese (1842-1910), rovněž Američana, filosofa a jednoho ze zakladatelů empirické psychologie, popisem dění, o němž ví sám ze sebe každý člověk od chvíle, kdy začal opouštět dětství:
Lidské bytosti tráví téměř celou svou dobu v nějakém druhu duševní činnosti a většinu této doby netvoří uspořádané myšlenky, ale kousky a útržky niterní zkušenosti: denní snění, putující niterné monology, živé představy a sny. Tyhle ledabylé směsi, někdy neobtěžující, ale často ovlivňující, ve velkém rozsahu přispívají ke stylu a charakteristice lidství. Jejich niterná lidskost jim dodává velkou zajímavost sama o sobě, nicméně tak nápadná množina činností nemůže nemít nějakou funkci.
Klinger uvažoval, že tříšť pocitů, dojmů, nápadů, myšlenek, obrazů, vzpomínek, úvah, monologů, dialogů, ozvěn a idejí proplouvajících lidským nitrem, jakmile je člověk ponechán sám sobě, často však i tehdy, dělá-li cokoli, co plně nespotřebuje jeho pozornost, nutně musí mít nějaký význam - a pravděpodobně být vázaná na nějaký funkční systém mozku.
James mluvil v tomto smyslu o "proudu vědomí".
Odpovídá činnost implicitního systému niterným úvahám, dennímu snění, všemu, čemu lidé říkají "přemýšlení"?
Platon napsal o Sokratovi, že byl "schopen stát celý den na tržišti ztracen v myšlenkách, netečný k zevnímu světu", satirik Aristofanes následně mluvil o hlavě v oblacích, což se jako slovní obrat udrželo dosud.
Konec 19. století zavedl do psychologie sledování a popis vlastního nitra neboli introspekci v představě, že pomůže popsat i vysvětlit lidské vědomí.
Je nejisté, zda si Wilhelm Wundt (1832-1920), německý psycholog považovaný za zakladatele vědecké psychologie, uvědomil nebo připustil, že introspekci dovedl k pravděpodobně nepřekonatelné dokonalosti již Augustinus Aurelius (354-430), sv. Augustin katolické církve. Stačí si přečíst jeho popis paměti v knize Vyznání:
A i když je zřejmo, pomocí kterého smyslu se dostaly ty představy do lidského nitra a byly tam uloženy, kdo vypoví, jakým způsobem vznikly? Vždyť i když se nacházím v úplné tmě a mlčení, v paměti si mohu vybavit - pokud chci - barvy. Rozeznávám mezi bílou a černou a ostatními. A ani mi nepřicházejí na mysl a nevyrušují mne hlasy, jestliže uvažuji o něčem, co jsem spatřil očima... A i když můj jazyk odpočívá a mé hrdlo mlčí, já si zpívám, jak se mi jen zachce... A představy barev - ač jsou v mé mysli - se nevměšují a nevytrhují mě, jestliže se zabývám jinou skupinou představ, jež pochází od sluchu.
Introspekce narazila na hranice, jimž přesněji rozumí až současná doba: řada klíčových informací se ukládá do funkčních systémů, které nejsou přístupné vědomé pozornosti, a přesto mohou lidi ovlivňovat.
Kyvadlo se vychýlilo na opačnou stranu a po větší část 20. století převládal v psychologii behaviorismus, považující niternou zkušenost za "černou skříňku", již není možné vědecky popsat. Behavioristy zajímal vztah podnětu a odpovědi. Co se děje v "černé skříňce", která tvoří odpověď na podnět, nechávali stranou.
To prolomil až r. 1966 Jerome Singer knihou navazující na Klingerovu studii. Kniha popisuje empirický výzkum denního snění. Ukázalo se, že denní snění je každodenní záležitostí 96 % lidí. Byly stanoveny postupy, jimiž lze měřit jeho projevy. Vědci začali o téhle činnosti mozku mluvit jako o "spontánním poznávání", o myšlenkách nezávislých na (zevních) podnětech, o "putování mysli". Zjistili, že nejde jen o projevy fantazie nebo rozptýlené pozornosti, že se jedná o něco zdravého a adaptivního. Součástí "snění" totiž je i promýšlení budoucnosti a plánování.
3.4 MENTALIZACE
V roce 1978 uveřejnili primátologové D. Premack a G. Woodruff studii dokazující, že šimpanzi jsou s to odhadovat duševní stavy příslušníků vlastního druhu, posoudit, co se v jejich bližních děje, na co pomýšlejí, co chtějí, o co jim jde, jaké jsou jejich záměry.
Tuhle schopnost pojmenovali theory of mind, doslovně teorie mysli, vědomí. Pravděpodobně přesnější převod obsahu pojmu však je teorie duševních stavů. O něco později se rozšířilo zapamatovatelnější označení mentalizace.
Třicet let výzkumu však alespoň podle některých vlivných autorů plně rozvinutou mentalizaci u šimpanzů nedokládá. Šimpanzi pravděpodobně u příslušníků vlastního druhu chápou vztah mezi vnímáním a cílem. Jsou nositeli některých aspektů, plně rozvinutou lidskou mentalizaci ale nemají.
Objev i pojem mentalizace si vypůjčili dětští psychologové a užili ho pro vysvětlení vývoje dětského sebeuvědomování včetně souboru poruch, jimž se říká spektrum autismu nebo autistické spektrum - vyložím ho v části popisující poškozené sebeuvědomování.
Úvodem je nutno říci, že mentalizace je jednou ze součástí sociálního poznávání neboli sociální kognice, jejímž podkladem je stavba a činnost souboru funkčních systémů, jimž se souhrnně říká "sociální mozek".
Zmínil jsem se o něm v kapitole o machiaveliánské inteligenci.
Sociální mozek nám na jedné straně propůjčuje vědomí individuality, byť lidem v západním kulturním okruhu zřejmě větší než lidem z Východu, na straně druhé nás společně s našimi sociálně a kulturně podmíněnými náboženskými mýty nebezpečně vyděluje ze sítě života a propůjčuje iluzorní pocit nadřazenosti, spjatý se stejně iluzorním pocitem vlastnictví a kontroly.
Mentalizace se vyvíjí podobně, jako se vyvíjejí i jiné funkční systémy mozku: než začne dítě běhat, naučí se sedět a stát. Kolem šestého měsíce věku začnou děti rozlišovat pohyb živých objektů od pohybu objektů neživých.
Ve věku přibližně 12 měsíců se u dětí objevuje schopnost, které se říká spjatá nebo společná pozornost. Dítě je s to sledovat směr pohledu své maminky a objekt, na který se maminka dívá, pokud je objekt v dosahu jeho dohledu.
Ve věku kolem 12 měsíců děti začínají užívat dospělého člověka jako nástroj, který jim pomůže předmět zájmu získat. Na předmět ukáží a očekávají, že jim ho dospělý člověk podá. Téměř současně se vyvíjí schopnost užívat předměty jako nástroj pro získání sdílené pozornosti, na předmět nebo událost ukáží, dívají se na dospělého člověka a očekávají sdílenou pozornost a zájem. Jestliže dospělí sdílejí jak pozornost, tak zájem, střídají-li směr pohledu s emočním projevem, děti v následných kolech takto cíleného pokusu ukazují častěji. Soudí se, že je sdílený zájem uspokojuje.
Jestliže dospělý člověk projevuje jen emoce vůči dítěti nebo emoce neprojevuje a jen se na událost, která vyvolala pozornost dítěte, dívá, děti v průběhu jednoho kola experimentu ukazují častěji, v průběhu většího počtu kol však počet jejich ukazování klesá. Patrně se snaží získat společnou pozornost.
Roční děti tedy reagují tak, aby získaly společnou pozornost, a začínají chápat, že druzí lidé mají duševní stavy, které lze ovlivňovat a sdílet.
Ve věku 14-18 měsíců začne dítě obracet hlavu ve směru pohledu, jímž "agent", obvykle maminka, říká: "Tam něco je!" Děti začínají chápat tužby, záměry a příčinné vztahy mezi emocemi a cíli svých bližních.
V rozmezí 18-24 měsíců začnou batolata rozlišovat skutečnost od předstírání, zvládají hru typu "jako". Ve stejném časovém rozmezí se začnou poznávat v zrcadle.
Rozlišit mezi úvahami, představami o světě a znalostmi, které mají děti samy a těmi, které mají druhé osoby, však dokáží až ve věku 3-4 let. Teprve v této době poznávají, že se někdo druhý může mýlit.
Metafory a ironii chápou děti ve věku 6-7 let, do té doby dobře nerozlišují žertování od lži.
"Faux pas" rozlišují děti ve věku 9-11 let. Každý by tedy měl dávat pozor, aby v rozmluvě s dětmi neužíval sarkasmy a neironizoval dřív, než to jsou schopné pochopit. Děti sice nepochopí, o co jde, pociťují však nepřátelský postoj - a nevysvětlíte jim, že šlo o žertování.
Jestliže rodiče často užívají pojmy označující mentální stavy, vyvíjí se dětská mentalizace rychleji než u dětí, jejichž rodiče pojmy tohoto druhu příliš často neužívají. Rychlejšímu vývoji mentalizace mohou napomáhat starší sourozenci. Výzkumná data jsou omezená, nicméně je pravděpodobné, že mentalizace je transkulturální. Například děti etnika Baka, lovců a sběračů v jihovýchodním Kamerunu, začínající mentalizovat ve stejném věku jako děti v západních společnostech.
