Záviš Kalandra pohrdal akademickými tituly i politickými autoritami, přesto se do českých intelektuálních dějin nesmazatelně zapsal hned v několika oborech. S jeho pracemi o českém pohanství či o Parmenidovi se historici a filozofové vyrovnávají dodnes. Stejně tak jsou stále podnětné jeho články o surrealismu a psychoanalýze.

Svůj život zasvětil revoluci. Přežil koncentrační tábor Ravensbrück, avšak skončil na popravišti stalinského režimu, který od konce třicátých let nesmiřitelně a se sžíravou ironií kritizoval.

Jana Papežová věnuje pozornost především Kalandrově publicistice a soustředěně sleduje jeho žurnalistickou tvorbu od studentských let až po její násilné přerušení. Výsledkem je obraz žurnalisty, který se s nevyčerpatelnou energií, intelektuálním rozhledem i břitkostí pera snažil zasahovat do veřejného prostoru.

Jeho články jsou neseny étosem nezkrotného revolučního buřiče, originálního myslitele i nezávislého novináře. Nad všemi těmito vzácnými charakteristikami však ještě stojí osobní statečnost člověka, který se nesklonil před žádnou mocí a dokázal jí do poslední chvíle důstojně čelit.