Kniha Duše a krása v dialogu Faidros se zaměřuje na paralelu mezi řečí a tělem a ukazuje nejen šance, ale také rizika lidské vzájemnosti. Krásné tělo i krásná řeč jsou schopny v lidské duši vyvolat hnutí lásky, kterou Platón pojímá jako rozpomínku na skutečnou krásu. Tělo i řeč se tedy mohou stát médiem rozpomínky na to, co skutečně je, a tak příležitostí k překonání naší zaslepenosti, mohou však být také zaměněny za to, po čem duše touží a na co se jejich prostřednictvím rozpomíná. Právě v této ambivalenci představují řeč a tělo prostor, v němž se uskutečňuje lidský život pojatý jako mnohoznačný pohyb vtělených duší přispívající k utváření celku kosmu.