Práce představuje španělskému publiku dosud zcela neznámou typologickou teorii významného představitele Pražského lingvistického kroužku Vladimíra Skaličky. Činí tak dvojím způsobem: popisem základních principů této teorie a její aplikací na současnou španělštinu. Aplikace na konkrétní jazyk umožňuje vyjádřit se dílčím způsobem k platnosti některých Skaličkových závěrů a ukázat, proč je Skaličkovo přemýšlení o jazyce zajímavé i pro dnešní lingvistiku.
0. INTRODUCCIÓN
1. LA TEORÍA TIPOLÓGICA DE VLADIMÍR SKALIČKA
1.1 La teoría de Skalička en el contexto de la historia de la tipología lingüística
1.2 Skalička y Coseriu
1.3 Los tipos lingüísticos de Skalička
1.4 El desarrollo de las ideas de Skalička en la tipología checa
2. CARACTERIZACIÓN TIPOLÓGICA GENERAL DEL ESPAÑOL
2.1 El español en los trabajos de Vladimír Skalička
2.2 El español y las aplicaciones existentes de la teoría de Skalička
2.3 Caracterización del español basada en los criterios tipológicos generales
2.4 Tipología diacrónica
2.5 El papel de la fonología, la morfología, la sintaxis y el léxico en la teoría de Skalička
3. TIPOLOGÍA FONOLÓGICA
3.1 La tipología fonológica y sus enfoques
3.2 El componente fonológico en una tipología general de la lengua
3.3 La tipología fonológica en Vladimír Skalička
3.4 Caracterización del sistema fonológico español
3.5 Caracterización tipológica del sistema fonológico español
4. CARACTERIZACIÓN TIPOLÓGICA DE LAS CLASES DE PALABRAS ESPAÑOLAS
4.1 El sustantivo
4.2 El adjetivo
4.3 Los pronombres
4.4 Los numerales
4.5 El verbo
4.6 Los adverbios
4.7 Las preposiciones
4.8 Las conjunciones
5. SINTAXIS
5.1 Tipología sintáctica
5.2 Rasgos sintácticos de los tipos lingüísticos
5.3 Caracterización tipológica de la sintaxis española
5.4 Conclusiones
6. EL FONDO LÉXICO Y LA TIPOLOGÍA
6.1 Los procedimientos de formación de palabras y su caracterización tipológica
6.2 Caracterización tipológica de la formación de palabras en español
7. CONCLUSIONES
7.1 Acerca de la dominante en español
7.2 Caracterización tipológica de los diferentes subsistemas del español actual
7.3 Acerca del papel de la introflexión y de la polisíntesis en español
7.4 Acerca de las posibilidades de la tipología lingüística
Résumé
Bibliografía
Petr Čermák využil svých podrobných znalostí typologicky zaměřených textů Vladimíra Skaličky a v souvislosti s tím i dalších textů typologů našich (např. P. Sgall) i zahraničních (např. E. Coseriu) a předkládá teď svou práci o typologii současné španělštiny ve světle Skaličkovy teorie. V prvních dvou kapitolách seznamuje španělské čtenáře jednak s obecnou Skaličkovou teorií (1. kap., s. 5-23), jednak se základním nástinem typologie španělštiny tak jak ho částečně formuloval sám Skalička a také někteří další lingvisté (2. kap., s. 24-31).
Po těchto dvou úvodních kapitolách následují čtyři kapitoly, které je možné považovat za detailní rozbor současného španělského jazyka z typologického hlediska v duchu Skaličkovy teorie. Autor v nich postupně analyzuje fonologickou rovinu španělštiny (3. kap., s. 32-60), rovinu morfologickou (4. kap., s. 61-161), syntaktickou (5. kap., s. 162-173) a lexikální (6. kap., s. 174-187). Fakt, že je morfologické rovině (slovním druhům) věnováno nejvíce místa, je pochopitelný, protože právě analýza morfologické roviny má pro typologickou klasifikaci jazyků zásadní význam.
V závěrečné části (Conclusiones, s. 188-202) Čermák zdařile shrnuje všechny hlavní myšlenky, ke kterým v průběhu předcházejících kapitol došel. V podkapitole 7.4.4. vyslovuje pochybnost o tom, zda teorie, kterou formuloval Eugenio Coseriu o zvláštním "románském jazykovém typu" je oprávněná, a uvádí, že např. francouzština a rumunština se takovému zařazení brání. Domnívám se, že vývoj ve francouzštině byl odlišný a zejména mnohem rychlejší než v ostatních románských jazycích a že v důsledku toho se francouzština velmi přiblížila k analytickému typu jazyka. Také rumunština, z jiných důvodů (zejména vlivy slovanských a dalších jazyků), se typologicky liší, ale o většině ostatních románských jazyků lze konstatovat, že patří ke společnému smíšenému typu jazyka, který v zásadě zachoval konjugaci a zlikvidoval deklinaci, a tím se octl na půli cesty od syntetického typu jazyka k typu analytickému. Je to poměrně zvláštní situace a zdá se mi proto, že Coseriuova teze má jisté oprávnění. Shoduji se ale s P. Čermákem v tom, že k podrobnějším závěrům by bylo třeba provést i u ostatních romanských jazyků tak důkladnou analýzu, jakou v předložené knize provedl pro španělštinu.
Z recenzního posudku: Jiří Černý
Monografie Petra Čermáka je jednak pozoruhodným uctěním stého výročí narození prof. Vladimíra Skaličky, jednak významným autorovým tvůrčím činem. Jakožto člen redakčního kolektivu, který vydal Skaličkovo životní dílo, je Petr Čermák autorem vskutku povolaným: plně chápe, že Skaličkova typologie ideálně splňuje Hjelmslevovy požadavky na vědeckou teorii (totiž aby byla co nejjednodušší, vyčerpávající a bezrozporná), pracuje na vytváření česko-španělského jazykového korpusu a vyznačuje se jak lingvistickou erudicí, tak seriózností a poctivostí v práci.
V předkládané monografii prochází autor jednotlivé slovní druhy současné španělštiny a systematicky sleduje jejich typologické vlastnosti, přičemž prověřuje Skaličkovu hypotézu o tom, že na určitý typ by se mohlo vázat určité množství charakteristických vlastností, jež jsou s ním soudržné. Ve shodě se závěry současné obecné lingvistiky, ale nezávisle na nich, dospívá k závěru, že rozmanitost parametrů je vjednotlivých přirozených jazycích příliš vysoká a vlastně každý konkrétní jazyk se tu chová nebo může chovat zcela osobitě. Typologie se tak ukazujejako metoda spíše makrolingvistická, vhodná pro porovnávání gramatických struktur více jazyků, ať už genealogicky příbuzných, nebo nepříbuzných, není to však spolehlivá interpretační metoda pro jeden jazyk. Tuto funkci by mohla plnit spíše Mathesiova charakterologie jazyka, pokud setrváme metodologicky v rámci funkčního strukturalismu.
Skaličkova metoda typologického konstruktu tím však neztrácí aktuálnost ani užitečnost. Před lingvistiku staví úkol popsat ustrojení každého přirozeného jazyka, organizaci jeho subsystémů a chování jejich jednotek, přičemž je vhodné přihlížet i k příslušnému dominujícímu typu (k dominujícím typům) a sledovat, jak se v nich propojují strukturní vlastnosti se základní morfologickou typologickou charakteristikou.
Z tohoto hlediska autor důkladně prozkoumal chování gramatických kategorií ve španělštině jakožto jazyce stojícím (stejně jako většina románských jazyků) na přechodu od typu flexivního k typu izolačnímu. Pozoruhodné je, že tento vývojový posun zpravidla vede ke gramatikalizaci členujakožto prostředku kategorie určenosti (kontextové zapojenosti), čímž je rozšíření výrazové stránky slovního tvaru (u jmen) smysluplně využito gramaticky, takže se prokazuje teze, že smyslem morfologie je usměrnit tok informace takovým způsobem, aby byla přenesena rychlostí pro člověka optimální (jak z hlediska ekonomie výrazu při kódování, tak z hlediska, percepčního při dekódování).
Dobrým materiálovým východiskem je tu existující česko-španělský jazykový korpus Intercorp a korpus Španělské královské akademie CREA. Systematizace typologických rysů v rámci jednotlivých slovních druhů současné španělštiny přináší řadu podnětných úvah a interpretačních postřehů včetně závěru v tom smyslu, že jazykový systém není typologicky jednoznačný: v podsystému nominálním převažuje tendence k izolačnosti, v podsystému verbálním tendence k flexivnosti, ve slovotvorbě se výrazněji uplatňuje aglutinace. Všechny tyto dominantní rysyjsou však prostoupeny i rysy typů ostatních.
Španělsky napsaná monografie Dr. Čermáka (mimochodem živou a pěknou španělštinou) je vlastně prvním soustavným seznámením španělské lingvistické veřejnosti s principy Skaličkovy typologie a výborným zhodnocením skutečnosti, že sympatie k Pražské škole ve Španělsku přetrvávají, zejména pro její dynamické pojetí systému. Zviditelňuje se tak mimo jiné úloha české (pražské) lingvistické hispanistiky na poli mezinárodním.
Z recenzního posudku: Prof. PhDr. Bohumil Zavadil, CSc.
