Esejistická kniha na pomezí dějin umění a teorie médií vykládá z různých úhlů pohledu a stanovisek specifickou povahu fotografie jakožto média, jež stálo na počátku cesty, která lidstvo dovedla do éry vizuální komunikace. Učebnice, která by shrnovala problematiku fotografického média, dosud chybí. Přesto existují osy a základní společné jmenovatele, jež jsou jakémukoli přemýšlení o fotografii společné a k nimž se úvahy autorů v průběhu dějin oboru stále vracejí a znovu je podrobují kritickému zkoumání: specifický vztah fotografie a času, fotografická reprezentace reality, objektivita fotografie či její schopnosti být stopou, indexem zobrazeného jevu. Autoři se v knize Fotografie po fotografii nad těmito otázkami zamýšlejí z perspektivy hypermediální, postfotografické společnosti. Esejistické kapitoly promlouvají skrze jednotlivosti a motivy o "medialitě" fotografie, o proměnách jazyka, jímž se vyjadřovala od svých počátků až po digitální éru.
ÚVOD - FOTOGRAFIE V DIGITÁLNÍM VĚKU
FOTOGRAFIE A ČAS
REPREZENTACE
OBJEKTIVITA
STOPOVÁNÍ FOTOGRAFIE
DETAIL
DIVADLO FOTOGRAFIE
VIRTUÁLNÍ FOTOGRAFIE
ZÁVĚR
LITERATURA
SEZNAM VYOBRAZENÍ
JMENNÝ REJSTŘÍK
Ve skoupé domácí produkci teoretických textů o fotografii jde o ojedinělý pokus postihnout samu podstatu fotografického zobrazování, nadto s ohledem na digitální technologie, které dramaticky pronikly nejen do fotografické praxe, nýbrž i do uvažování o tom, co fotografie může a dokáže, co fotografie "vůbec je".
Pohyb autorů v problematice je poměrně suverénní, v argumentaci je patrné, že fotografie je zde vnímána i "zevnitř", což je dáno tím, že Filip Láb je tvůrčím fotografem - a rozšiřuje tak zajímavou českou řadu píšících fotografů, jakými byli či jsou kupříkladu Jiří Jeníček, Václav Zykmund, Vladimír Birgus, Josef Moucha, Robert Silverio.
Při posuzování a vymezování této práce je však třeba mít na paměti, že se pohybujeme na poli esejistiky - se vším, co k tomu náleží nebo náležet může. Je-Ii jednou z bytostných vlastností esejistiky experimentování, pak právě to je evidentní ve struktuře a stylu Fotografie po fotografii. V eseji Filipa Lába a Pavla Turka je analyzována "živá hmota" překotného vývoje fotografického média, a tudíž reakce autorské dvojice na nové technologické možnosti a tvůrčí výrazy jsou - hovořím zejména o závěrečných kapitolách jejich práce - spíše registrační, než analytické. Na rozdíl od partií, v nichž je uchopena "fotografie jako znak". To s sebou nese určitou stylistickou nejednotnost textu jako celku: ten přechází od jazyka a dikce charakteristické pro vědecké studie, k vysloveně esejistickým, na několika místech i publicistickým pasážím.
Z recenzního posudku: Josef Chuchma
Text na 90 stranách bohatě doprovozený soupisem odborné literatury shrnuje aktuální situaci fotografie v momentě, kdy se zdá, jakoby její dosavadní existence ztrácela - nebo už ztratila -svůj důvod, resp. jakoby analogové její vytváření bylo už jenom historickou záležitostí.
Autoři, evidentně dobře seznámení s nejnovější literaturou oboru, ale uvědomující si, a to nejen najejím základě, i souvislosti digitálně realizovaných fotografických obrazů s ostatními projevy computerové civilizace, s velkou opatrností a nedávajíce se zlákat k lacinému podbízení současným, nebo dokonce módním trendům, dávají svým textem čtenáři nepřetržitě možnost rozvažovat spolu s nimi choulostivý hodnotový aspekt dnešní fotografie. Nutně, a během celé práce, se dostávají k otázce, v níž se fotografie v 19. století rodila, totiž nejen míru, ale i schopnost její pravdivosti.
Celou práci považuji za významný příspěvek a informační bázi nejen pro studenty, jichž se tématika týká, ale i pro zainteresovanou širší čtenářskou obec. Autoři textu shrnují, nikoliv však pasivně, problematiku, která široce přesahuje oblast fotografíe, jak je, pochopitelně, dáno současným vývojem technologie a tím i vlivu a významu obrazu vytvářeného kamerou.
Z recenzního posudku: Zdeněk Kirschner
