Monografie navazuje na autorovu knihu Kmeny a klany v arabské politice (Praha, Karolinum 2004). V pěti kapitolách analyzuje politický vliv kmenových, klanových, městských a venkovských elit v zemích arabského Maghribu (Lybie, Tunisko, Alžírsko, Maroko, Mauretánie). Qadhdháfího elitní "vnitřní kruh" byl tvořen příslušníky privilegovaných libyjských kmenů. V Tunisku byl Burgibův autoritativní prezidentský systém, opírající se o venkovskou elitu z oblasti Monastiru, vystřídán novou elitou spřízněnou s rodinou prezidenta Ben Alího. Alžírsko je příkladem země, kdy během osvobozenecké války byly tradiční městské elity nahrazeny revolučními venkovskými elitami, jež tvořily jádro alžírské armády. Pro marocký politický systém je klíčová silná politická a náboženská autorita krále, jež se tradičně opírala o berberské kmenové elity marocké armády. V Mauritánii zaujala silnou pozici tradiční elita "bílých Maurů". Politicky relevantní elity arabského Maghribu jsou však stále více konfrontovány s tlakem demokratizačního procesu.

Úvod
PRVNÍ KAPITOLA
Kmeny a klany v Libyi
Badáwa - tradiční libyjské kmeny a klany
Tripolsko pod osmanskou vládou
Historický význam řádu Sanúsíja při formování libyjské státnosti
Charakteristika Qadhdháfího autoritativního režimu
Mocenská struktura Qadhdháfího režimu
Biografie
DRUHÁ KAPITOLA
Městské a venkovské elity v Tunisku
Tradiční elity v Tunisku za vlády bejů
Reformy a modernizace Tuniska
Transformace elit za francouzského protektorátu
Tuniské elity za vlády prezidenta Burgiby
Mocenská struktura soudobého Tuniska
Tunisko v procesu transformace a demokratizace
Biografie
TŘETÍ KAPITOLA
Venkovské elity v Alžírsku
Tradiční elity v předkoloniálním Alžírsku
Transformace alžírských elit za francouzského kolonialismu
Formování nové elity za alžírské války 1954-62
Fronta národního osvobození v nezávislém Alžírsku
Mocenská struktura soudobého Alžírska
Alžírsko v procesu transformace a demokratizace
Biografie
ČTVRTÁ KAPITOLA
Městské a kmenové elity v Maroku
Tradiční elity v Maroku
Marocké elity v 19. století a za francouzského protektorátu
Transformace elit v nezávislém Maroku
Mocenská struktura soudobého Maroka
Maroko v procesu transformace a demokratizace
Biografie
PÁTÁ KAPITOLA
Kmeny a klany v Mauritánii
Tradiční kmeny a klany v Mauritánii
Mauritánie pod francouzskou nadvládou
Mauritánie v období nezávislosti
Biografie
Závěr
Bibliografie
Přílohy - mapy a genealogie
Summary

Úkolem monografie, zpracované Doc. PhDr. Eduardem Gombárem, CSc., bylo vysledovat tradiční rodové a kmenové vazby, ovlivňující chování elit zemí arabského Maghribu. Navázal přitom na svou předchozí zdařilou monografii "Kmeny a klany v arabské politice" (2004). Analytické postupy společenských věd od sociologie po historii byly totiž vývojově vypracovány v návaznosti na evropské reálie a jejich aplikace na jiné kulturní oblasti nabyly buď vůbec nebo jen částečně v evropském kontextu reflektovány. Praktická politika a hospodářské styky si s těmito překážkami poradily vesměs empirickou cestou, aniž se při obvykle lokálních kontaktech dožadovaly zobecňujícího rámce. Klasická arabístika naopak většinu těchto souvislostí dobře znala, ale jen výjimečně je dováděla do aktuálního kontextu. Navíc se předpokládalo, že s postupující evropeizací se tyto přežitky samovolně vytratí či odumřou, což byl jeden z nejhlubších omylů evropocentrického nazírání.
Doc. Gombár přistoupil k této složité otázce prolínáním několika různých metodologických postupů, které kombinovaly metody sociologické, arabistické, genealogické a biografické, přičemž se sice mohl opřít o rozsáhlou literaturu zpracovávající lokální poměry, ale v zásadě neměl k dispozici žádnou solidnější zobecňující práci, která by takto vymezený úkol alespoň rámcově koncipovala a ze které by mohl vycházet, ať už souhlasně nebo polemicky. Práce je proto bez nadsázky ve všech podstatných ukazatelích původní. Gombár navíc dokázal zpracovat nejen dílo vědecky hodnotné, ale také přehledné, dobře utříděné a navzdory nutnému použití velkého množství specifických termínů rovněž obecně srozumitelné.
Vychází přitom z faktu, že ani v ohledu rodinných a kmenových struktur nevykazuje region Severní Afriky (Maghrib) jednotný obraz, neboť různé subregiony si díky zeměpisným vlivům, zvláštnímu historickému vývoji apod. udržely různě silné základní stavební prvky tradiční muslimské společnosti, mezi něž patří např. tribalismus (badáwa), odlišnost městských a venkovských elit (hadára), proměny tzv. institucionálních elit (chássa), klientelismus apod. Všechny tyto faktory Gombár analyzuje v rámci pěti geograficky vymezených kapitol (Libye, Tunisko, Alžírsko, Maroko a Mauretánie), které jsou současně určitými kombinačními, navzájem odlišnými typy. Díky tomu může čtenář, zainteresovaný jen o některou ze jmenovaných oblastí, snadno získat potřebné informace, aniž by byl nucen studovat celou práci. Totéž samozřejmě platí i pro literaturu, mapy a genealogické tabulky, jejichž rychlé vyhledání je často oříškem i pro specialistu. Neméně důležité jsou Gombárovy celkové závěry, které konstatují nejen "přežívání" zmíněných struktur, ale dokonce jejích revitalizaci, ať již přirozenou nebo cílenou cestou. Poukazuje rovněž na podceňovanou skutečnost, že ztráta loajality k tradičním strukturám není vždy žádoucím jevem, neboť otvírá prostor pro neoislámský radikalismus.
Celkově vzato patří Gombárova práce k nejlepším výstupům z dosud realizovaných výzkumných projektů MZV, nicméně svojí originalitou a kvalitou ji lze řadit k nejlepším, výzkumným výsledkům moderní arabistiky u nás vůbec. T toho důvodu se domnívám, že si dílo zaslouží co nejdříve otištění v nakladatelství Karolinum, kteréje svou celkovou publikační orientací zaměření práce nejblíže.
Z recenzního posudku: Prof. PhDr. Jan Wanner, DrSc.

---

Doc. Dr. Eduard Gombár, CSc. se dlouhodobě věnuje problematice moderních a soudobých dějin Blízkého a Středního východu. Je znalcem pramenného jazyka (arabštiny) a kulturně civilizačního zázemí politických, ekonomických a společenských procesů, jež v současnosti probíhajív prostoru, který - poněkud zjednodušeně - nazýváme islámským světem. Je autorem řady analytických studií publikovaných v českých i mezinárodních vědeckých periodikách. Při svém badatelském záběru a pedagogické erudici je schopen zpracovávat i témata na bázi "klasické" historiografické syntézy (monografie Moderní dějiny islámských zemí. Praha: Karolinum, 1999) či analytické práce (monografie Dramatický půlměsíc. Sýrie, Libye a Irák v procesu transformace. Praha: Karolinum, 2001).
Práce, kterou nyní autor předkládá k vydání, je pokračováním v systematickém "mapovánf sociální struktury společností v arabských zemích (monografie Kmeny a klany v arabské politice. Praha: Karolinum 2004), cožje správný badatelský trend, který navíc není v evropském (arabistickém, historiografickém, politologickém) kontextu příliš rozšířen. Struktury společností v arabském světě se zásadně liší od struktur tzv. "občanské společnosti" v zemích západní a střední Evropy. Arabské společnosti jsou strukturovány zcela odlišně, jsou mnohovrstevnaté a vstupují do nich faktory, které ekonomicky vyspělé části Evropy neznají. Tomu odpovídá i charakter politických struktur, způsoby uplatňování moci, pojetí její legitimity a povaha politické kultury.
Při zpracování zvoleného tématu měl Gombár nepochybně na mysli to, že bez důsledného seznámení se s "nepřehlednou" realitou arabské sociální struktury není možné pochopit ani politickou realitu arabského světa, což je nezbytné zejména dnes, kdy ČR jako součást EU spoluvytváří zahraniční politiku Evropy vůči jižnímu Středomoří, má v arabském světě obchodní zájmy, a zároveň je spoluodpovědná za účast EU v boji proti tzv. "islámskému terorismu".
Předložená práce se opírá o autorovy mnoholeté badatelské zkušenosti, širokou heuristickou základnu, a také o jeho schopnost formulovat historická fakta a jejich kauzální sřetězení koncisně, systematicky a věcně, s důrazem na podstatné aspekty sledovaného problému. Práce je dobře strukturována, objektivně reflektuje sociální a politickou realitu zemí arabského Maghribu (Libye, Tunisko, Alžírsko, Maroko, Mauritánie) a nabízí hlubokou analýzu sociálních struktur a z nich vyrůstajících politických elit. Gombárova studie je příkladem aplikovaného vědeckého výzkumu a bude nesporně přínosem pro práci odborníků. Gombárova práceje napsána velice hutným a věcným jazykem, bez zbytečných žurnalismů a "vylehčujících" výrazových prostředků. To však neznamená, že by nebyla napsána srozumitelně, v kategoriích a pojmech, jež by nebyly dobře známy širší poučené veřejnosti (politici, ekonomové, vysokoškolští studenti, novináři), pro něž je, ostatně, předkládaná studie určena.
Gombárova studie snese ta nejpřísnější kritéria vědeckého a badatelského přístupu, obsahuje užitečný poznámkový aparát, bibliografii a přílohy. Proto vřele doporučuji, aby ji Nakladatelství Karolinum zařadilo do svého edičního plánu a v pokud možno nejkratší době vydalo.
Z recenzního posudku: Doc. PhDr. Miloš Mendel, CSc.

Summary
This monograph is a sequence of author's previous book Kmeny a klany v arabské politice (Tribes and Clans in Arab Politics, Praha, Karolinum 2004), which studied ruling elites in Saudi Arabia, Gulf States, Yemen, Jordan, and Iraq.
This monograph is divided into five chapters (Libya, Tunisia, Algeria, Morocco, Mauritania). The analysis of tribal and clan structures as well as urban and rural elites ušed classical genealogical and biographical method combined with historical approach and comparative method. In this context, the traditional methodological approach of Ibn Khaldun's division of Arab society into "Bedouin civilisation" (badawa) and "settled civilisation" (hadard) can be still partly applied.
In Libya, the tribal and clan structures played an important role. Under Qaddafi's rule, an "inner circle" of loyal elite from privileged tribes Qadhdhafa, Maghargha, and Warfala was created. The well-known theory of jamahiriya in Qaddafi's Green Book reflected direct "tribal democracy". In Tunisia, urban elite from central Madina of Tunis was traditionally dominant during the bey's rule and French protectorate. Under Bourguiba's authoritative regime, new rural elite from President's native town of Monastir gained most influential positions. Army officers and businessmen were excluded from power. After Ben Ali seized power in November 1987, the new elite (neo-makhzan) was created around the families related to the President. Algeria is an example of a country, in which traditional urban elite from Constantine, Algiers and Oran was eliminated by "revolutionary rural elite who came to power aiter Algerian War 1954-62. These elite concentrated power in the Algerian Army, which became decisive factor of the regime until recent years. Its role was confirmed during the civil war with Islamists in the years 1992-98. In Morocco, the strong political and religious authority of the king is essential for the political systém. Under his rule, Berber and Arab tribaí and clan elite led by local caids played an important role in the political system. After the independence, their influence was transformed into Moroccan Army and security apparatus. However, during the rule of king Muhammad VI (since 1999), clear features of democratisation could be observed. The population of Mauritania was traditionally divided into "white Moors" (Bidan), "black Moors" (Haratin), and Negroid population (Sudan). Arab tribes of Bani Hassan dominated the "Land of white Moors" (Turab al-bidan), which covered not only today's Mauritania, but also Western Sahara, Northern-Western part of Mali, Southern-Western boundaries of Algeria and Southern Morocco. After independence was achieved in i960, it was the "white Moors" elite that took over the most important positions in the country. Often, the question on democratization of authoritative regimes in the Middle East in general is posed. One of the main obstacles for the adaptability is clientism with its traditional tendency to hide its very existence and endeavor to find a position inside elite units and intelligence and security organizations. In comparison with the Arab East (Mashriq), the results of liberalization and democratization are more encouraging in some countries of the Arab Maghrib, which are striving at closer ties with European Union.