Ruská moderní literatura 1890-2000 analyzuje jedno z nejsložitějších období literárních dějin. V celkovém proudu přináší výklad jednotlivých směrů, skupin a jejich významných představitelů od vzniku moderny až po postmodernu, a to na základě nových poznatků, uvolněných archivních a jiných materiálů, publikovaných v Rusku i v zahraničí. Navazuje na tradici české rusistiky jak se vytvořila již za první republiky a obnovila zejména v 60. letech. Kniha je určena širokému okruhu zájemců, zahrnujícím čtenáře, které toto období a jeho hodnoty zajímají, ale také učitele, nakladatelské a osvětové pracovníky i studenty filologických oborů, hlavně rusistiky včetně překladatelské.
Úvod
Kořeny a tradice
Historické a kulturně-politické okolnosti
"Stříbrný" a "železný" věk
Symbolismus (I. Anněnskij, F. Sologub, M. Kuzmin, A. Remizov, V. Rozanov,
Vjačeslav Ivanov, D. Merežkovskij, Z. Gippiusová, K. Balmont, A. Blok, V. Brjusov, A. Bělyj)
Akméismus (A. Achmatovová, O. Mandelštam, N. Gumiijov, S. Goroděckij); M. Cvetajevová
Futurismus (I. Severjanin, V. Majakovskij, V, Chlebnikov, A. Kručonych, V. Kamenskij)
Centrifuga (B. Pasternak)
OBERIU (D. Charms, A. Zabolockij)
Ničevoki
Konstruktivismus (V. Lugovskoj, E. Bagrickij)
Imažinismus (V. Serseněvič, A. Kusikov, R. Ivněv, A. Marijengof, S. Jesenin,
N. Kljujev, S. Klyčkov)
Montparnaská skupina (B. Poplavskij)
Serapionovi bratři (M. Zoščenko, Vsevolod Ivanov, K. Fedin, V. Kaverin)
Jihoruská škola (1. Ilf a J. Petrov, J. Oleša, 1. Babel, V. Katajev, K. Paustovskij,
A. Grin, A. Averčenko)
Petrohrad/Leningrad (M. Kozakov, K. Vaginov)
Proletářská literatura (básníci "první výzvy"; RAPP, Kuznica: F. Gladkov,
G. Nikiforov, A. Něverov; Okťabr: J. Libedinskij, A. Tarasov-Rodionov; A. Fadějev,
D. Furmanov, M. Solochov, A. Makarenko; L. Pantělejev, G. Bělych; N. Ostrovskij;
komsomolští básníci; M. Gorkij)
Realistický proud (V. Veresajev, M. Aldanov, L. Andrejev, I. Bunin, A. Kuprin,
A. Tolstoj, J. Čirikov, I. Smeljov, B. Zajcev, M. Arcybašev)
Novorealismus v nových okolnostech
J. Zamjatin - B. Pilňak - M. Bulgakov - V. Nabokov - G. Gazdanov Pereval (I. Katajev, A. Malyškin, N. Ogňov, M. Prišvin, A. Platonov) L. Leonov - I. Erenburg - M. Kolcov
Zpět ke kořenům a tradicím
Začátky (V. Ovečkin, G. Trojepolskij, V. Panovová)
Vesnická próza (A. Jakubovskij, V. Tendrjakov, F. Abramov, V. Bělov, V. Šukšin,
V. Rasputin, V, Astafjev)
Lyrizovaná próza (V. Solouchin, J. Kazakov, G. Semjonov, V. Koněckij)
SMOG
Lianozovský kroužek (J. Kropivnickij, I. Cholin, G. Sapgir, Vsevolod Někrasov)
Leningradská škola (A. Najman, V. Krivulin, A. Kušner, A. Tarkovskij, J. Brodskij)
Rocková poezie
J. Jevtušenko - A. Vozněsenskij - L. Martynov
Písničkáři (A. Galič, J. Vizbor, B. Okudžava, V. Vysockij)
Táborové téma (A. Solženicyn, V. Salamov)
V. Maxímov - B. Možajev
Válečné téma (B. Sluckij, M. Kulčickij, A. Bek, Viktor Někrasov, A. Tvardovskij,
N. Jevdokimov, K. Simonov, A. Borščagovskij, G. Baklanov, J. Bondarev, E. Kazakevič)
Člověk a práce (G. Vladimov, O. Kuvajev)
Fantastika (I. Jefremov, A. a B. Strugačtí)
Věda a technika (D. Granin)
Nová generace (A. Gladilin, J. Nagibin, V. Aksjonov, A. Bítov)
Č. Ajtmatov
Konec... a znovu začátek
(J. Družnikov, V. Grossman, J. Trifonov, A. Rybakov, V Makanin, V. Pjecuch,
V. Vojnovič, Venědikt Jerofejev, A. Terc, S. Dovlatov, Viktor Jerofejev, E. Limonov,
V. Sorokin, J. Mamlejev, Saša Sokolov, V Narbikovová, V. Pelevin, L. Ulická)
Poznámky
Nositelé Nobelovy ceny za literaturu
Literatura
Rejstřík literárních směrů a skupin
Jmenný rejstřík
Obsáhlá kniha je mimořádně propracovaným, poměrně podrobným, s odstupem podaným a odideologizovaným pohledem na století ruské moderní literatury, která prošla náročným vývojem a má světu rozhodně co nabídnout. I v dobách tuhého totalitního režimu nebo v letech revolučních a válečných vznikla celá řada děl, která můžeme řadit k pokladům světové literatury. Autor v knize nevynechal snad žádného podstatného autora či dílo. V obsáhlém úvodu navíc shrnuje předchozí vývoj ruské literatury do počátku 20. století s klíčovými jmény jako Puškin, Gogol, Turgeněv, Tolstoj, Dostojevskij nebo Čechov, provede nás pak stoletím dvacátým a skončí v devadesátých letech, která jsou již ve znamení svobody a také postmoderny, jež světu přinesla například Viktora Pelevina. Mezitím si všímá všech linií literárního vývoje. Nejdůležitějším autorům a jejich klíčovým dílům se podrobně věnuje na mnoha stránkách. Kniha tak není jen suchým výčtem jmen a děl, ale výkladem literatury na pozadí dějinného a společenského vývoje. Nikdo pro něj není nedotknutelný, Hrala se snaží být objektivní jak u velikánů typu Pasternaka nebo Solženicyna, tak u problematičtějších jmen jako Gorkij nebo Šolochov. Přitom je jeho kniha čtivá a srozumitelná, takže vedle studentů či zasvěcenějších zájemců ji uvítá i širší veřejnost. Zbývá jen doufat, že na řadu přijdou i literatury jiné.
Milan Valden, Kulturní týdeník A2, č. 20/2007
LITERÁRNÍ HISTORIE
Dlouholetý pedagog pražské filozofické fakulty Milan Hrala (1931) sepsal rozsáhlou práci o ruské literatuře v letech 1890-2000. Výklad nekráčí stroze chronologicky ani není naporcován do běžné periodizace, nýbrž plyne "podle základních skupin a směrů, které formovaly profil daného období". To podle Hraly lépe vyhovuje účelu publikace, jímž chce být přístupný přehled značného množství informací. Než se profesor rusistiky dostane ke konci 19. století, k autorům symbolistním (Sologub, Merežkovskij, Blok, Bělyj ad.), kteří otevírají onu pouť po skupinách a směrech, vrací se do dřívější minulosti, aby na více než 100 tiskových stranách obnažil kořeny a tradice, z nichž moderní ruská literatura vyrůstala, a načrtl její historické a kulturně-politické okolnosti. Hralův přehled je na svém konci ohraničen letopočtem 2000, nicméně je zřejmé, že rusista akcentuje autory, kteří začali publikovat už dlouho před tímto rokem, že úplně nejnovější trendy na tamější scéně nejsou jeho doménou.
Dnes, 22.09.2007, str. 04, (jch)
Literatura jako zrcadlení
Vydání kompendia, jaké představuje Ruská moderní literatura 1890-2000 Milana Hraly, není záležitostí každodenní. Příručky tohoto typu usilují o sumarizující pohled, určitým způsobem třídí a klasifikují nahromaděný, často velmi bohatý materiál, zhodnocují odbornou a kritickou reflexi a zároveň by měly dospívat k ucelenému a promyšlenému náhledu na literaturu jako na svébytné pole lidské tvořivosti.
V úvodu ke knize Milan Hrala stav současného rusistického bádání nazývá procesem, "v němž postupně krystalizují a vynikají skutečné hodnoty" (s. 7). I na jiných místech se odvolává na "objektivitu soudů", "nesporná fakta", "vlastní smysl" díla či jeho "vnitřní náplň". Autorova představa o úkolech literární historie není nijak skromná: jejím cílemje "dobrat se pravdy, zjistit skutečnou podobu jednotlivých problémů, vytvořit vskutku objektivní obraz vývoje ruské kultury ve 20. století" (s. 8). Tato tvrzení prostupuje přesvědčení o objektivitě a definitivnosti poznání, o možnosti nadčasového, pravdivého a završeného podání literárního vývoje, o povaze uměleckého díla jako stabilního a uzavřeného objektu. M. Hrala nepokládá jím zvolená fakta, vytvořené souvislosti ajejich význam za nesamozřejmé.
Úvod sám pak představujejakýsi polyhistorický koncept: autor zdejme-nuje jednotlivé okruhy, které se podle jeho mínění vztahují k literatuře zvoleného období: politika, náboženství, geografická poloha země, vzdělanost, a dokonce i ruská národní povaha. Pro jeho metodu je příznačné jednak to, že zapojuje právě tyto celky, zatímco jiné disciplíny - jako lingvistiku, výtvarné umění, estetiku, filozofii - pomíjí. Podobně příznačnýje i charakter vztahu, který mezi zmíněnými oblastmi a literaturou shledává -jedná se většinou o mechanicky přímý vliv, jednosměmé utváření.jehož výsledkem je umělecký "odraz".
Základní směr Hralova uvažování vyznačuje představa "těsnějšího vztahu literatury se společenskými problémy" (s. 8). Literatura pak není pojímána jako autonomní předmět, ale buď jako ilustrace dobové situace, trpné zrcadlo reality, tedy dokument doby, nebo (většinou v lyrice) jako zachycení údělu, výron rozbouřeného nitra, zpověď, tj. na rovině dokumentu psychologického. To vede ke vzniku noeticky naivního konceptu (v uměleckém díle se spojuje realita a výmysl), ke zjevným deformacím: Puškin "sblížil literaturu s realitou", "nezdržoval se úvahami, co je a co není stylově přípustné" (s. 53), stejně jako k pojetí služebného, informativního či výchovného poslání literárního díla: je zdrojem znalostí o prostředí a poměrech.
Tématem knihyje sice literatura poslední dekády 19. a celého 20. století, látka je však rozčleněna poněkud nevyváženě: v šesti sedminách sedmiset-stránkového textu autor dospívá teprve do třicátých let (jen s okrajovými výhledy do pozdějšího období), zbylých 60 let je pojednáno na 130 stranách. Samotnému výkladu jsou kromě zmíněného úvodu předsunuty ještě dvě objemné studie - Kořeny a tradice, Historické a kulturně-politické okolnosti -, o nichž se zmíním na příslušném místě.
K utřídění výkladové části sám autor praví, že "pominul běžnou (co to je?) periodizaci podle desetiletí," která je prý "spíše kulturněpolitická (není spíš mechanická?) než literární" a zvolil "výklad podle základních skupin a směrů," doplněný o "tematický klíč" (s. 25). Výsledkemje poněkud konfúzní střídání kapitol, usilujících o postižení určitého směru či skupiny (symbolismus, futurismus, OBERIU) s kapitolami určenými čistě geograficky (Jihoruská škola; Petrohrad/Leningrad, která nesrozumitelně sdružuje pouze dva spisovatele, M. Kozakova a K. Vaginova) anebo tematicky (např. téma táborové, válečné). Všem kapitolám společnáje vnitřní výstavba: důraz na politické mezníky, upřednostnění organizačních a provozních záležitostí (popř. ukázky z manifestů), u medailonů jednotlivých představitelů pak jejich biografie, světonázorové či ideologické vymezení (Bunin např. "prostě odmítal vzít na vědomí zrychlený společenský pohyb", s. 442) a stručný "obsah" nejdůležitějších děl. Problémy stylu, proměny žánrů a vůbec otázky vnitřní struktury děl jsou upozaděny. Pokud se na formální stránku dostane, je její výklad značně obskurní: "Heroičnost činů (postav v Bělého románu Petrohrad) je rozrušena banalitou detailů, ale hlavně způsobem vyprávění, v němž hlavní úlohu má sám spisovatel, skrytý zajakousi ďábelskou azároveň žertovnou škrabošku. To je osa celého textu, neboť 'autor - maska' vede čtenáře složitými peripetiemi děje, hraje s ním nečistou hru/předstírá mu seriozní výklad a vzápětí i jeho zkreslenou, zkarikovanou podobu, nechá ho doslova narazit na tvrdou překážku logické úvahy, a zároveň mu ukáže skuliny a mezery této úvahy, aby se jimi mohl čtenáři vysmát, udělat na něho dlouhý nos a zároveň ho ukonejšit, že vše je v nejlepším pořádku" (s. 207-208).
Určující pro Hralovo hodnocení a posuzování jednotlivých děl je jeho chápání realismu. Poznámky o něm jsou roztroušeny po celém textu; přestože je mu v úhrnu věnován nezanedbatelný prostor, dá se jen stěží domýšlet, co je osou této koncepce. Vysoce hodnoceny jsou popisy přírody, psychologická vykreslení postav, hovorový jazyk, "přesnost zobrazení" či jakýsi oxymorický "objemný detail". Vzorem v podivné neústrojné celkovosti je próza 19. století; vrcholy tvoří Gogol, Turgeněv, Tolstoj. Např. Gogolův román Mrtvé duše "na dlouhé období určoval míru realismu při ztvárnění literární postavy, jejího zevnějšku i psychického ustrojení" (s. 61). S pojmy ismů autor nakládá zcela svévolně: v Lermontovově Maškarádě se "romantický záměr spojuje s realistickým popisem tragédie velké vášně" (s. 57). Realismus je tedy pro Hralujakousi mírou (jednotkou jsou asi Mrtvé duše), kritériem hodnoty. Dosazuje mu různé přívlastky a doplnění (spíše citové), takže máme co do činění s realismem "kritickým", ale i "čistým", "zjemnělým", "groteskním"; někteří prozaici (jako L. Andrejev, A. Tolstoj)jsou sdruženi v kapitole Realistický proud, jiní (J. Zamjatin, B. Pilňak, M. Bulgakov a dal.) však-z neznámých, asi rovněž emocionálních důvodů - pod názvem Novorealismus v nových (rozuměj politických) okolnostech. Podstatou celkového modelu je opět úvaha o vztahu ke skutečnosti: "realistické" dílo ji "odráží", "realistické" postavy odpovídají "dobové situaci", "realistický" popis je "objektivní".
Jiný autorův pokus o uchopení realismu 19. století nás přenáší na rovinu absurdity: jde prý o "harmonický" model, vylučující zlo, ošklivost a lež (sic!), založený na estetice dobra, pravdy a krásy (s. 153). Literatura 20. století, "nová vlna realismu", pak představuje "alternativní" modely s různými modernistic-kými příměsemi a transformacemi. Nastínění různých literárněhistorických linií anávazností nepřekračuje toto schéma; většinou se zakládá na vnějškové analogii, shodě dílčího tématu či dokonce na "stejné podstatě problému." Této oblasti bádáníje sice věnována celá studie - Kořeny a tradice -, ta vedle naprostých banalit: "Moderní ruská literatura tkví svými kořeny hluboko v minulosti" (s. 27) přináší středoškolský přehled látky od nejstaršího písemnictví po Čechova (ten je tedy patrně z moderní literatury vyňat) a medailony klíčových spisovatelů. Puškinovi se tak dostalo následující charakteristiky: "neochota podřizovat se zkostnatělým literárním kánonům", "schopnost zcela volného, svobodného vyjádření vlastních názorů, postojů", "osud nenapravitelného rebela, v němž se ostrý úsudek mísil s naivní bezelstností" atd. (s. 54).
Hrala také s oblibou v díle shledává autobiografické prvky. To opět kon-venuje sjeho důrazem na osobnost autora a svědectvím ojeho osudu. Běžné literárně-teoretické problémy jsou v knize velmi málo reflektované; vypravěč a autor splývá (někdyje používán výraz "škraboška" či "autorova vypravěčská maska"); distinkce fabule a syžetje nejasná atd. Při uchopení dílčích tvárných postupů projevuje Hrala značnou bezmoc (např. komično či groteskajsou opět definované mírou postižení reality); jako příklad uvádím jeho rozbor fantasti ky a grotesky u Bulgakova: "skutečné se splétá s neskutečným, výmysl může zaměnit realitu a naopak, neboť z ní vyrůstá aje s ní pevně spojen. Silnější uplatnění literární tradice je dáno hlavně tím, že fantastický motiv se musí dostat ke čtenáři prostřednictvím něčeho známého, aby mohl plnit svou funkci" atd. (s. 492-93). Ukazuje se, že jazykové prostředky jsou pro něj v podstatě určitou "dekorací", něco zvnějšku přidaného k myšlence. Literární dílo se vůbec spíše blíží popisu zhotovení nějakého výrobku: neustále se tu něco "přidává", "zapojuje", "obohacuje", takže vzniká "směs" čehosi s čímsi. Nakonec se ale s úlevou dozvíme, že výsledné dílo má "širší než dobovou a místní platnost".
Jak již bylo řečeno, výjimečný důraz je kladen na události politické a společenské. Ke své škodě Hrala do textu zapojuje celé "exkurzy" do těchto problematik. Využívá tak příležitosti, aby se podělil o svůj názor na sovětskou totalitu, jeho slovy na "období 'zneužití slova': "Zejména v období 30. až 50. let došlo kjeho (slova) nejhlubší kompromitaci neustálým opakováním základních pravd revoluce, i když už pozvolně přestávaly mít platnost a ustupovaly do historie, ale také zjevnými nepravdami, vydávanými za pravdy, a zejména zamlčováním skutečného stavu věcí ajeho zastíráním právě oněmi obecnými pravdami" (s. 13). Jak vidno,je to s tou pravdou nějaké vachrlaté. O kousek dál za "tvrdou pravdu" označuje názor "Co se stalo, nemůže se odestát" (s. 20), vztahující se ke stejnému období. Ve studii nazvané Historické a kulturně-politické okolnosti, sumarizující badatelovy politické náhledy, se setkáváme s výrazy jako "pokrokové a zpátečnické myšlenkové proudy" se zhodnocením NEPu jako "slepé uličky vývoje". Úvahy o dějinách ajejich smyslu by si zasloužily zevrubnější rozbor. Kjistým jevům autor raději (patrně v rámci jím vzývané objektivity) nezaujímá jednoznačný postoj: "výsledek občanské války byl takový, jaký byl, a nelze ho dodatečně měnit ani zpochybňovat" (s. 120). Nedotknutelné však zůstávají "principy Velké revoluce" jakožto "nositelky ideálů" či role dělnické třídy (s. 141). Kznázornění současného Ruska a procesujeho ekonomické transformace volí následující slova: "konverze společnosti, kde vše patří všem a nikdo nevlastní nic kromě osobního majetku, do společnosti soukromovlastnické (s. 148)." Spis místy působíjako retuše staršího rukopisů a jako pokus o zmírnění ideologických dogmat: "majetková rovnost dříve více méně jednotné komunity (s výjimkou privilegovaných skupin)" (s. 149). K literárnímu dění se v tomto kontextu vyjadřuje následovně: "Kulturní politika, omezující vlastní ,průkopnickou' činnost literatury ve vztahu ke skutečnosti, vytvářelázúženou estetickou normu, které se někdy dobrovolně, jindy pod tlakem okolností podřizovali i talentovaní umělci, tvořící jádro a páteř domácího literárního vývoje" (s. 130).
Reflexe odborné literatury je velmi okleštěná. Z domácí rusistické produkce autor zapracovává především okruh normalizačních badatelů; jen o málo pestřejší výběr představuje závěrečný přehled literatury. Kniha neobstojí ani jako celek, ani jako svod dílčích studií či medailonů (v tom ji plně zastoupíjiné příručky). Nemůže zaujmout svou koncepcí, faktografií, kladenými otázkami, ani přehledy. Jediné, čím je v dnešní produkci výjimečná, je naprostá převaha ideologického pohledu. Její jazyk je téměř unikátním reliktem doby minulé. Kde jinde bychom se dnes dočetli o "psycho-ídeologické atmosféře společenského života", o "roztržce kulturní fronty s ideologickým aparátem", o "nových pořádcích" postmoderny a "civilizačním pokroku"? Blahopřejme tedy univerzitnímu nakladatelství, že šíří autorův "apel na samozřejmou povinnost každého účastnit se spravedlivého boje, neoslyšet temné dunění nastupujících bouří, snažit se uvidět záblesky osvobozujícího slunce v mračnech zoufalství a potupy" (s. 385).
Hana Kosáková, Svět literatury, č. 37/2008, str. 237-241
