VŠECHNY ZDE NABÍZENÉ PUBLIKACE MÁME SKLADEM
VÁŠ NÁKUP
0 POLOŽEK
CENA: 0 VČETNĚ DPH
Domácí stránka > NÁBOŽENSTVÍ > islám, arabistika > detail titulu
DETAIL TITULU:
Překlad z francouzského originálu Olga a Zdeněk Velíškovi.
Kniha francouzského politologa a předního světového experta na islám Gillese Kepela, analyzuje současné napětí v muslimském světě. Zachycuje nejcitlivější ohniska krizí: palestinskou intifádu, globální motivy a cíle al-Kaidy, spory o budoucnost Saúdské Arábie a zakrvácený poinvazní Irák. Kniha obsahuje i úvahy o neokonzervativní politice Bushovy Ameriky a o názorových střetech v muslimských komunitách v Evropě.
Kniha francouzského politologa a předního světového experta na islám Gillese Kepela, analyzuje současné napětí v muslimském světě. Zachycuje nejcitlivější ohniska krizí: palestinskou intifádu, globální motivy a cíle al-Kaidy, spory o budoucnost Saúdské Arábie a zakrvácený poinvazní Irák. Kniha obsahuje i úvahy o neokonzervativní politice Bushovy Ameriky a o názorových střetech v muslimských komunitách v Evropě.
Poděkování
Úvod
PROLOG: ZTROSKOTÁNÍ MÍROVÝCH DOHOD Z OSLO
1. NEOKONZERVATIVNÍ REVOLUCE
2. ÚDER PROTI VZDÁLENÉMU NEPŘÍTELI
3. HON NA AL-KÁIDU A JEJÍ NEPOLAPITELNOST
4. ARÁBIE V OKU CYKLONU
5. IRÁCKÁ PANDOŘINA SKŘÍŇKA
6. BITVA O EVROPU
ZÁVĚR: POHLED ZA HORIZONT DŽIHÁDU A FITNY
Chronologie
Doslov: Hrozba fitny nás nutí přemýšlet a odpovědně jednat (Luboš Kropáček)
Prameny a bibliografie
Jmenný rejstřík
Úvod
PROLOG: ZTROSKOTÁNÍ MÍROVÝCH DOHOD Z OSLO
1. NEOKONZERVATIVNÍ REVOLUCE
2. ÚDER PROTI VZDÁLENÉMU NEPŘÍTELI
3. HON NA AL-KÁIDU A JEJÍ NEPOLAPITELNOST
4. ARÁBIE V OKU CYKLONU
5. IRÁCKÁ PANDOŘINA SKŘÍŇKA
6. BITVA O EVROPU
ZÁVĚR: POHLED ZA HORIZONT DŽIHÁDU A FITNY
Chronologie
Doslov: Hrozba fitny nás nutí přemýšlet a odpovědně jednat (Luboš Kropáček)
Prameny a bibliografie
Jmenný rejstřík
Přestože z Kepelových početných prací o problematice moderního islámu vyšla v českém překladu jen jediná (Boží pomsta, CDK, 1996), autor je u nás poměrně dobře znám a v publicistice často útržkovitě citován. Ví se i to, že jeho babička byla Češka, přestože on sám česky již neumí. Respekt ke Kepelovým názorům na současný islám je oprávněný: je skutečně hluboce erudovaným odborníkem, který výstižně zdokumentoval nástup islamištických tendencí v Egyptě v 70. letech, tendence vývoje muslimských komunit ve Francii a vůbec v západní Evropě a neúspěchy islamistických snah 90. let (Jihad. Expansion et déclin de l'islamisme, 2000). Lektorovaná monografie, Kepelova nejnovější, navazuje na Jihad historickým a politologickým výkladem o dalším, bouřlivém směřování islámu v současnosti.
Kniha je navýsost aktuální. Sleduje a historicky a politologicky vykládá růst protikladných tendencí v klíčových místech, kde se formují konfrontační i umírněné tváře dnešních islámských hnutí. Usnadňuje tak porozumění složitým dějům, které hýbou významnou Částí současné mezinárodní politiky. V ohnisku pozornosti je dění od osudového 11. září 2001 zhruba do června 2004. Kepel sleduje v obsáhlých kapitolách postupně tematické okruhy, v nichž se nejvýrazněji projevují hybné síly a rozpory v zápase o budoucnost Blízkého a Středního východu a islámu: neokonzervativní revoluce v USA, vyzrávání záměrů al-Káidy udeřit na Ameriku, houstnoucí napětí v Saúdské Arábii, otevření Pandořiny skřínky útokem na Irák a - nakonec spory, v nichž se tříbí postoje v muslimských komunitách v Evropě. Všechny rozbory jsou zasazeny do svého bezprostředního i širšího historického kontextu. Jeho správnému pochopení napomáhají chronologické přehledy a bibliografie, uspořádané podle tematických okruhů kapitol.
Živá aktuálnost a spolehlivost soustředěných informací o dění, které téměř denodenně vzrušuje čtenáře, posluchače a diváky všech typů médií, se odrazila ve velkém zájmu o překlad Kepelovy knihy. Vyšla již - s drobně pozměněnými názvy - v anglickém a německém překladu, počítá se s překlady dalšími. U nás zatím šéf zahraniční rubriky Lidových novin P. Pešek předložil čtenářům rozsáhlou recenzi anglické verze (Orientace 22.1.2005). Sám Kepel už o své nové knize referoval při několika příležitostech na odborných konferencích v různých evropských i arabských zemích.
Základní myšlenky lze stručně vyznačit asi takto: Bojovně naladěná islámistická seskupení (?džihádisté?), jejichž nejvýraznějším ideologem se stal Ajman Zawáhirí (pravá ruka Usámy bin Ládina), se po neúspěších džihádových snah v Čečensku, Alžírsku, Bosně a Egyptě pokusila mobilizovat muslimské masy úderem do zámoří, aby ukázala na zranitelnost Ameriky. Terorismus měl a má za cíl především oslovit a získat široké muslimské vrstvy, a tak změnit mapu Blízkého a Středního východu islamizací. Její změny, ovšem v odlišném směru, má na mysli také neokonzervativní politika dnešní Bushovy vládnoucí skupiny v USA. Nevyhnutelná konfrontace se odráží velmi silně nejenom na scéně palestinské intifády, ale také v Saudské Arábii, ohrožované terorismem a hledající cestu, jak uchovat své spojenectví s USA a zároveň konzervativní charakter přísného wahhábistického režimu. Spory mezi džihádisty různého odstínu a umírněnými pietisty se již přenesly i do muslimských komunit v Evropě. V závěrečných úvahách na toto téma Kepel vyjadřuje opatrnou naději, že mladé generace evropských muslimů, jimž se dostalo evropského vzdělání a kteří žijí ve svobodných společnostech, mohou prosadit zdravé modernizační a demokratizační ideály, účinně komunikovat se zeměmi, odkud původně přišli, a posouvat islámské myšlení stále zřetelněji k evropským standardům.
Kniha je velmi cenná jak bohatstvím faktografických informací, tak i vyváženými stanovisky ke kontroverzním problémům, o nichž hovoří. Kepel nezjednodušuje, snaží se poctivě postihnout to, co je podstatné a o co skutečně různým aktérům spletitých, dramatických střetů jde. Základní teze, že islámský svět je dnes vnitřně rozerván ostrými spory, se odráží v názvu knihy i v anglickém překladu (The War for Muslim Minds), francouzský originál nese jako první titul arabský pojem Fitna; tak arabští historikové nazvali kdysi již první vnitřní rozkol v islámu v generaci po Prorokovi a pak různé další schizmatické krize. Důraz na rozervanost dnešní islámské scény položil také autor tohoto lektorského posudku ve své knize Islám a Západ (2002). Kepel posouvá tuto perspektivu náležitě dál - k horizontu danému invazí do Iráku a jejími důsledky. Jeho knihu rozhodně doporučuji k českému překladu. Umožní upřesnit porozumění důležitým dějům a korigovat některé omyly, jaké se vyskytují v české publicistice.
Z recenzního posudku: Prof. PhDr. Luboš Kopáček, CSc.
Evropa jako nová Andalusie
Diskuse u příležitosti pětiletého výročí teroristických útoků na New York a Washington svědčily o tom, že pro většinu západních komentátorů se tato událost stala mezníkem vstupu do nového historického období. Z hlediska světové politiky nabyl rok 2001 podobně symbolického významu, jaký si předtím získaly roky 1945, 1968 nebo 1989/90. Po roce 2001 se devadesátá léta minulého století již nejeví jako začátek "nového světového řádu" (G. H. W. Bush) ani jako předzvěst "konce dějin" (F. Fukuyama). Spíše než vstup do období planetární jednoty a míru má toto období rysy přechodu od jedné globální konfrontace k další - od války studené k válce s terorem.
Tak to vypadá obzvláště tehdy, beremeli vážně slogany a obrazy, které na nás chrlí globální i lokální média, ochotně přebírající rétoriku, jež se začala po 11. září 2001 ozývat z Bílého domu. Jako by americký obr, beroucí na svá bedra osud všech demokratických společností, stál nyní tváří v tvář dalšímu vyzyvateli, jehož touha po zničení západní svobody je stejně tak intenzivní a nebezpečná jako ideologická nenávist vyzařující v předcházejícím dějinném období z komunistické Moskvy. V této vizi jsou dějiny obydleny alegorickými postavami, které ztělesňují protikladné hodnoty - Svobodu a Tyranii, Demokracii a Despotismus, Dobro a Zlo. Jejich souboj má v sobě cosi osudového, jako by lidé -jednotlivci i skupiny - byli chyceni ve sváru kosmických sil. Jako by jediným aktem jejich svobody byla volba strany, k níž se v tomto světodějinném zápase přidají. Budou s Amerikou, nebo s terorem? S judeokřesťanskou civilizací, nebo s islamofašistickým barbarstvím?
Je-li něčím důležitá kniha francouzského arabisty a politologa Gillese Kepela, pak právě tím, kolik účinných protilátek přináší proti této kýčovité mytizaci dějin. Kepel ukazuje, že současné napětí mezi západními a muslimskými společnostmi není výrazem fatálního sváru nad individuálních morálních principů, ale důsledkem činů a myšlenek konkrétních lidí a jejich skupin, prosazujících své projekty v konkrétních historických situacích.
Dva projekty 90. let
V 11. září 2001 a následujícím americkém tažení do Afghánistánu a Iráku se podle Kepela nestřetly Dobro a Zlo, ale projekty dvou dobře organizovaných sítí - islamistických džihádistů a amerických neokonzervativců. Tyto skupiny nepatřily vždy k nepřátelským táborům. Naopak, jejich první historické setkání bylo veskrze pozitivní - to když jedni v 80. letech zařizovali v administrativě Ronalda Reagana finanční a vojenskou podporu druhým: pro neokonzervativce tehdy džihádisté ještě nebyli "islamofašisty", nýbrž "bojovníky za svobodu". Jejich zápas proti sovětským okupantům Afghánistánu byl vítězný mimo jiné právě díky raketám země-vzduch Stinger, které jim dodávali jejich washingtonští spojenci.
Cesty obou skupin se rozešly v okamžiku, kdy byl poražen jejich společný nepřítel - Sovětský svaz. Obě skupiny pokládaly porážku Sovětů za pobídku k formulaci ambiciózních plánů pro následující období. Neokonzervativci formulovali projekt celosvětové americké hegemonie, která měla zaplnit regionální mocenská vakua zbylá po Sovětech a používat síly proti každému, kdo by se Americe postavil. Na Středním východě to obnášelo radikální přehodnocení strategie, kterou tam sledovala od přelomu 60. a 70. let většina tvůrců americké zahraniční politiky - od Henryho Kissingera přes Zbigniewa Brzezinského až po Jamese Bakera. Tato strategie se snažila nalézt kompromis mezi dvěma protikladnými motivy - zájmem na arabské ropě a spojeneckými závazky vůči Izraeli. Ve sporu Arabů s Izraelem se USA snažily hrát roli pokud možno nestranného zprostředkovatele. Jedním z produktů této strategie byl i izraelsko-palestinský mírový proces 90. let, k jehož započetí dotlačila Izraelce a Palestince administrativa Bushe staršího a o jehož dokončení se marně pokoušel Bill Clinton.
Čelní neokonzervativci jako Richard Perle či Douglas Feith stavěli proti zprostředkovatelské roli Ameriky její jednoznačnou podporu izraelským nárokům na území okupovaná v červnu 1967. Místo udržování status quo v oblasti a spolupráce s autoritářskými arabskými režimy měla Amerika svrhnout Saddáma Husajna a započít tím dominový proces demokratizace Středního východu, jemuž by nakonec padli za oběť i proameričtí despotové v čele s rodinou Saúdů. Přes Bagdád měla vést cesta do Jeruzaléma, který by si pak - za přihlížení bezmocných Palestinců zbavených sovětského i iráckého protektora - mohl bez problémů anektovat západní břeh Jordánu.
Autokratické režimy Středního východu a severní Afriky - ať již monarchické jako Saúdská Arábie, Jordánsko či Maroko, nebo republikánské jako Irák, Sýrie, Egypt či Alžírsko - ovšem ležely v žaludku i arabským džihádistům vedeným Usámou bin Ládinem a Ajmánem Zavahrím. Také oni chtěli po vyhnání Sovětů z Afghánistánu radikálně proměnit tyto společnosti - nikoliv však do demokracií západního střihu, ale naopak do teokracií, které by se posléze spojily do jediného kalifátu. Jejich pokusy dosáhnout tohoto cíle násilnými akcemi však v první polovině 90. let selhaly, a proto se od druhé poloviny tohoto desetiletí začali zaměřovat na přímé akce proti Americe.
Napřed se staly cíli americké objekty na Středním východě a v Africe, aby byly posléze - 11. září 2001 - provedeny útoky na americkém území. V této chvíli se projekt džihádistů znova překřížil s projektem neokonů. Útoky jim poskytly vítanou záminku k provedení plánu formulovaného o deset let dříve v reakci na "nedokončenou" první válku v Perském zálivu: vojenské tažení za demokratizaci Středního východu mohlo být prezentováno jako preventivní opatření proti hrozbě, o jejíž ničivosti nemohl již nikdo pochybovat.
Irácké bahno
Lze diskutovat o tom, v jaké míře obě skupiny přispěly k porážce Sovětů na konci 80. let. Zato jejich podíl na současné destabilizaci Středního východu je nepopiratelný. To ovšem neznamená, že by se přiblížily svým cílům. Místo kalifátu, vysněného džihádisty, jsou stále na místě režimy autoritářských vládců. Projekt neokonů na tom není o nic lépe: místo zajištění hegemonie Izraele v oblasti posílilo svržení Saddáma šíitskou větev jeho nepřátel (od Hizballáhu po Írán). Poté, co Američané násilně otevřeli "iráckou Pandořinu skříňku" (název kapitoly Kepelovy knihy), totálně selhali v úkolu zajistit stabilizaci okupované země.
Kepel si neklade otázku po příčině tohoto selhání, odpověď na ni ale nalezneme v knize amerického novináře George Packera. Z jeho popisu amerického tažení plyne, že toto selhání nebylo nahodilým nedopatřením, ale plynulo z ideologické zaslepenosti neokonzervativců, obklopujících viceprezidenta Dicka Cheneyho a ministra obrany Donalda Rumsfelda. Nejenže neokonzervativci odmítli plánovat zajištění bezpečnosti a správy Iráku, ale navíc jejich muž na místě hlavního správce této země, Paul Bremer, rozpustil v létě 2003 mnoha set tisícovou iráckou armádu a nechal plošně "vyčistit" klíčová místa státní správy od členů Saddámovy strany Baas.
Neokonzervativci zřejmě skutečně sami uvěřili bludu, který vkládali do úst prezidentu Bushovi: že po svržení krvavého diktátora se chopí vlády "irácký lid". Tato víra ve spontánní samoorganizaci utlačovaných mas prozrazuje revolučně-levicový rodokmen ideologie, která je konzervativní jen svým názvem. To by nás nemělo překvapovat, připomeneme-li si s Kepelem, že při jejím zrodu hráli klíčovou roli bývalí marx-leninisté jako Irving Kristol. A tak jako při jiných dějinných příležitostech, v nichž se prosadila revoluční ideologie, i v Iráku to mělo ničivé důsledky. Z nezvládnuté americké invaze se Irák dodnes nezotavil.
Zdá se, že volby do Kongresu v listopadu 2006, které vyhráli demokraté právě v důsledku nespokojenosti amerických voličů s neustále se zhoršující situací v Iráku, učinily definitivní tečku za určujícím vlivem neokonzervativců v Bushově administrativě. Následná rezignace Donalda Rumsfelda a jeho nahrazení Robertem M. Gatesem, jenž patří do okruhu realistů kolem bývalého ministra zahraničí Bushe-otce Jamese Bakera, uzavírá (alespoň prozatím) napínavý příběh jedné ze dvou skupin, jejichž projekty podle Kepela formovaly nejen současnou bezpečnostní situaci Ameriky a Středního východu, ale také Evropy.
Klíčová role evropského islámu
Je-li odchod neokonů ze scény dnes již hotovou věcí, pak džihádisté se na ní usadili pevněji než kdykoliv předtím, mimo jiné právě kvůli zvráceným důsledkům neokonzervativní zahraniční politiky. Kepel ovšem připomíná, že jakkoliv citelně mohou džihádisté zhoršovat bezpečnostní situaci na Středním východě i v Evropě, představují v rámci islámu menšinu. Vede-li se dnes nějaká válka, pak to podle něj není válka islámu se Západem, nýbrž válka "v srdci islámu".
Jde v ní o to, nechají-li se masy muslimů strhnout džihádisty do propasti manichejského fanatismu, či nalezne-li jejich doposud mlčící umírněná většina věrohodné mluvčí, kteří budou schopni obhájit slučitelnost islámu s moderní demokracií. Právě evropští muslimové mohou podle Kepela hrát rozhodující roli při formulaci této alternativy - mají totiž každodenní zkušenost s hledáním souladu mezi vírou, kterou zdědili po předcích, a demokratickou politickou kulturou zemí, v nichž žijí. V Evropě se dnes rozhoduje otázka, která je klíčová pro budoucnost Středního východu a celého světa. Vznikne na její půdě demokratický islám, který bude šířit zvěst pluralismu a tolerance do mimoevropských muslimských zemí? Anebo se evropští muslimové nechají chytit do proti západní definice své identity?
Můžeme dodat, že tu jim vnucují nejen středovýchodní džihádisté, ale také evropští islamofobové. Tím, že poukazují k neslučitelnosti islámu s evropskou tradicí a moderní demokracií, činí z evropských muslimů v lepším případě občany druhé kategorie, v horším případě politickou a bezpečnostní hrozbu. Tato stigmatizace se může stát sebenaplňujícím proroctvím -muslimové skutečně mohou začít mluvit a jednat z proti západní pozice, budou-li do ní vytlačeni. Rozhodování o identitě islámu je tedy úzce propojeno s rozhodováním o identitě Evropy.
Současná evropská islamofobie je spjata s tezí o výlučně judeokřesťanské povaze evropské civilizace. Jak připomíná ve své knize profesor Kolumbijské univerzity v New Yorku Richard W. Bulliet, tato teze přehlíží jednak skutečnost, že po celý středověk a velkou část novověku - až do nacistické genocidy evropských Židů - zakládaly křesťanské elity identitu Evropy a jejich národů nikoliv na kontinuitě s judaismem, nýbrž na protikladu vůči němu. Přehlíží také to, jak hluboce byla evropská kultura vrcholného středověku a renesance ovlivněna arabskou vzdělaností, rozkvetlou na Iberském poloostrově mezi 10. a 12. stoletím.
Jestliže by něco mělo být inspirací pro hledání cesty ven ze slepé uličky, do níž svět a Evropu zavedli svými projekty džihádisté a neokoni, pak je to podle Kepela kulturní tolerance islámského období evropských dějin, nikoliv vylučování islámu z evropského dědictví. Můžeme dodat, že přihlášení se k odkazu al-Andalus by nepopřelo, nýbrž potvrdilo evropské přijetí židovství. Jak dosvědčuje arabsky psané filozofické dílo Žida z Cordoby Mosese Maimonida (1135-1204), ve středověku se Židé mohli stát čelnými nositeli vzdělanosti na evropské půdě pod vládou muslimů, nikoliv pod vládou křesťanů. Před Evropou stojí nový úkol: byla-li již schopna zavrhnout svůj tradiční antijudaismus, měla by se nyní také vzdát své tradiční islamofobie.
Nejen islám, ale také starý kontinent se po 11. září 2001 ocitl na křižovatce. Po nevydařeném projektu neokonzervativců může hrát v budoucnu větší roli Evropa. Pokud se zbaví své tradiční islamofobie.
Je-li odchod neokonů ze scény již hotovou věcí, pak džihádisté se na ní usadili pevněji než kdykoliv předtím. Mimo jiné kvůli zvráceným důsledkům neokonzervativní zahraniční politiky.
Pavel Barša, Lidové noviny, 16.12.2006
Terorismus s islámem pouze souvisí
Multikulturalismus je jen jiné slovo pro apartheid, tvrdí Gilles Kepel, který se kromě jiného zabývá postavením muslimských menšin v západní Evropě.
LN Vaše kniha Boží pomsta z roku 1991 inspirovala Samuela Huntingtona k jeho proslulé vizi "střetu civilizací". Můžeme s odstupem více než deseti let říci, zda se tato teorie potvrdila, nebo ne?
Moje ano, Huntingtonova ne. Od počátku jsem nesouhlasil s tím, jakým způsobem Huntington mou knihu použil. Pokoušel jsem se ukázat, jak se politicko-náboženská hnutí vyvíjela v 70. letech v judaismu, křesťanství a islámu, a zdůrazňoval jsem boj uvnitř všech civilizací. Není jednotný islámský svět, stejně jako není jednotný svět křesťanský. Bin Ládin (vůdce teroristické sítě Al Kajda, pozn. red.) dnes nereprezentuje islám, přestože se do toho stylizuje.
LN Je tedy správné vůbec mluvit o "islámském terorismu"?
Ano a ne. Ideologové Al Kajdy se samozřejmě islámem zaštiťují, ale všichni muslimové nejsou teroristé. Myslím, že by se tedy měl spíše užívat pojem "islamistický terorismus". Musíme se vyhnout dvěma extrémům: jedni říkají, že terorismus je islám, a druzí, že islám nemá s terorismem nic společného. Ve skutečnosti s islámem souvisí, ale nereprezentuje ho.
LN Po teroristických útocích v Londýně probíhaly dlouhé debaty, v nichž si Britové kladli otázku, kde udělali chybu. Jak byste na to odpověděl vy?
Myslím, že atentáty ukázaly meze multikulturní politiky. Ta nepovažuje za nutné kulturně integrovat muslimské přistěhovalce, a naopak podporuje to, co je činí odlišnými. Samospráva islámských skupin byla ponechána imámům, kteří vystupovali trochu jako představitelé veřejného pořádku. Atentáty v Londýně. podobně jako vražda filmaře Thea van Gogha v Nizozemsku, které praktikovalo podobný přístup, ukázaly, že náboženští představitelé nebyli schopni kontrolovat svou populaci.
Francouzská logika integrace naopak podporuje rozvoj toho, co mají přistěhovalci s majoritou společného. Například zákaz náboženských symbolů (kromě jiného muslimských šátků pro děvčata, pozn. red.) ve školách vedl ke zdůraznění společných hodnot všech žáků.
LN Můžeme nicméně číst, že tzv. šátková aféra radikalizovala francouzské muslimy...
Teď máme druhý začátek školního roku po zákazu islámských šátků a ten problém téměř vymizel. Logika toho zákazu spočívá v tom, že stát odmítá, aby ti nejslabší -mladé dívky - byly pod kontrolou extremistických vůdců a jejich vinou společensky marginalizovány.
Od roku 1995 nebyl ve Francii spáchán islámskými extremisty žádný větší atentát, takže francouzský model integrace zřejmě funguje.
LN Nebude to spíše tím, že francouzská policie je účinnější než jiné?
Jistě to k tomu přispělo, protože francouzská policie má dlouholeté zkušenosti s tímto typem terorismu, je schopná infiltrovat radikální prostředí a jednat preventivně. Na druhou stranu to nemůžeme redukovat jen na policii. Výzkumy ukazují, že velká většina muslimských přistěhovalců se identifikuje s francouzskou společností a jejími hodnotami. To bylo vidět třeba při únosu dvou francouzských novinářů v Iráku. Únosci vyhlásili, že rukojmí zabijí, pokud nebude zrušen zákaz nošení islámských šátků ve francouzských školách. Velká mobilizace francouzských muslimů proti tomuto vydírání pomohla únosce izolovat.
LN Hlavní chybu tedy vidíte v tom, že část společnosti byla ponechána mimo?
Ano. Jak britská tak i nizozemská společnost jsou kastovní společnosti: velmi uzavřené, sociálně hierarchizované, v nichž je jakýkoliv sociální vzestup velmi obtížný i pro místní, natožpak pro přistěhovalce. Podle mého názoru je multikulturalismus politicky korektní výraz pro apartheid.
LN Můžeme opravdu integrovat muslimy, když někteří z nich téměř otevřeně usilují o islamizaci Evropy?
Mezi muslimy v Evropě existují tři tendence. Máme tu většinu těch, kteří chtějí islám evropeizovat, pak ty, kteří chtějí naopak islamizovat Evropu, a konečně některé, kteří chtějí budovat paralelní společnost. Musíme podpořit první tendenci. Myslím, že Evropa se může stát určitým modelem demokracie pro islámské
LN Jak v této souvislosti vidíte perspektivu přijetí Turecka do Evropské unie?
Problém Turecka ukáže, zda je Evropa schopná ovlivnit islám. Hlavními zastánci vstupu do EU jsou v Turecku vyšší střední vrstvy, etnicky lidé z Balkánu, tedy poturčení Slované, pro něž je spojení s Evropou pokračováním v Atatürkově díle. Přejí si, aby Evropa dokončila dílo, které se nepodařilo za sedmdesát let Atatürkově nacionalismu.
Petr Zídek, Lidové noviny, 19.10.2005
Fitna v srdci islámu
Recenze možná až příliš poutavého eseje
V době mezi původním vydáním Kepelovy práce Válka v srdci islámu (2004) a jejím českým překladem hořela na pařížských předměstích auta, Britové zažili bombové útoky v centru metropole, v Iráku se roztočila spirála sektářského násilí a palestinská území se ocitla na pokraji občanské války. Přesto kniha zůstává aktuální. Kepelovo sdělení, že se muslimský svět v novém miléniu ocitl ve stavu fitny (arabské slovo, použité i v originálním názvu práce, značí intriku či svod, ale také nepokoj, povstání či zhroucení řádu), totiž bylo zmíněnými událostmi jen potvrzeno.
Velmi Čtivým a nápaditým jazykem (překladatelům nelze v tomto ohledu mnoho vytknout) je čtenáři knihy Gillese Kepela zprostředkován výlet snad do všech problematických oblastí současné ummy od Palestiny přes afghánská horská údolí až do saudské pouště a válkou zmítané Mezopotámie. Nechybějí přitom ani zastávky v kuloárech amerických vládních budov, ovládaných neokonzervativními intelektuály, či v mešitách, navštěvovaných příslušníky francouzské muslimské diaspory. Při takto velkorysém záběru je však prostor věnovaný jednotlivým problémům nutně velmi omezený a autorovi navíc znemožnil formulovat srozumitelnou jednotící tezi.
Válku v srdci islámu (Fitna: Geurre au coeur de l'islam: essai, 2004) tak lze chápat jako aktualizované shrnutí dosavadního Kepelova bádání. Například problematice muslimských komunit na Západě se věnoval podrobněji již v několika monografiích (Islámská předměstí, zrození jednoho náboženství ve Francii - Les banlieues de l'islam. Naissance ďune religion en France, 1987, či Na západ od Alláha - A l'ouest ďAllah, 1994). Pohled na americká fundamentalistická hnutí, která ovlivnila neokonzervativní intelektuály, pak český čtenář zná z dosud jediné jeho přeložené práce Boží pomsta. Křesťané, židé a muslimové znovu dobývají svět (1996).
Palestina a Izrael na úvod
Válka v srdci islámu je rozdělená na sedm hlavních částí. Jako prolog k celé monografii slouží Kepelovi kapitola věnovaná palestinsko-izraelskému mírovému procesu v posledním desetiletí minulého a v prvním desetiletí tohoto milénia. Ten mu umožňuje definovat faktory, které ovlivnily vývoj v celém blízko-východním regionu. Prvním byl bezesporu nástup nové politické síly v podobě islamistů, kteří zahájili svůj boj proti Izraeli i proti dosud "vládnoucí" sekulární elitě Arafátovy Organizace pro osvobození Palestiny. Vzestup vlivu islamistů pokračoval i během tzv. Mírového procesu v devadesátých letech.
Nalezení mírového řešení mohlo pro Arafáta znamenat posílení jeho vnitropolitického postavení. Avšak s tím, jak se celý proces zadrhával, docházelo k dalšímu vzestupu vlivu islamistů. Ve stejné době vvzvolával palestinsko-izraelský problém zájem od moci dočasně odstavených amerických neokonzervativců. Ti svým odmítnutím mírového procesu a podporou izraelských anekcionistů pod vedením Benjamina Netanjahúa dávali najevo rozchod s dosavadní pragmatickou politikou konzervativců.
Nádor džihádismu
V další dvou částech knihy se Gilles Kepel věnuje anabázi džihádistů v době mezi afghánskou válkou a útoky na New York a Washington 11. září 2001. Pro informovaného čtenáře přinese tato část jen stěží nějaké překvapivé informace. Kepel popisuje, jak pomohla válka v Afghánistánu vytvořit zárodky globálního džihádistického hnutí, přestože základním cílem džihádistů ve všech koutech arabského světa v té době zůstával boj proti místním režimům. Prvním impulsem ke změně orientace na boj přímo proti zahraničním mocnostem (především Spojeným státům) byla přítomnost spojeneckých vojsk podílejících se na operaci Pouštní bouře na posvátné půdě království Saudské Arábie.
Druhým impulsem bylo vyčerpání arabsl^ch (zejména egyptských) džihádistů během boje proti sekulárnímu režimu v polovině devadesátých let. Egyptský radikál Ajmán az-Zawáhirí, který dosud boj proti cizím mocnostem odmítal a tvrdil, že "i cesta k osvobození Jeruzaléma povede napřed přes Káhiru", se tak začal přiklánět ke globální strategii Usámy bin Ládina. V roce 1998 pak oba zmínění vůdci vyhlásili začátek boje proti "křižákům a sionistům", který vyvrcholil útokem 11. září a pokračoval operacemi v na Bali, v Casablance, v Madridu a jinde. Asi nejzajímavější je zde Kepelův pohled na americkou reakci na aktivity globálních džihádistů. Francouzský orientalista upozorňuje na fakt, že se americká administrativa po 11. září nedokázala rozejít s vojenskou doktrínou formulovanou v dobách studené války. V boji proti Al-Káidě se tak snažila stůj co stůj zasáhnout hlavu nepřítele, což vedlo k tomu, že "odstranila viditelné části nádoru jako nezkušený kancerolog, ale nezabránila bujení a mutacím."
Krize v Zálivu
Vývoj v Iráku po invazi v březnu 2003 se stal pro Kepela dalším důvodem pro kritiku americké zahraniční politiky. Irák, kde od sedmdesátých let vládl klan okolo Saddáma Husajna, příslušníka aflaqovského křídla strany Baath, zažíval od konce osmdesátých let nárůst etnického a sektářského napětí. Právě tento komplikovaný stát měl pro americké neokonzervativce představovat největší překážku pro jejich hlavní zahraničněpolitické cíle: zajištění bezpečnosti Izraele a postupnou demokratizaci regionu jako předehru k jeho začlenění do globálního společenství pod hegemonií Spojených států. Na základě lživých argumentů o podpoře mezinárodního terorismu a o vývoji zbraní hromadného ničení se americká administrativa rozhodla Saddámův režim svrhnout vojenskou cestou. Neokonzervativní ideologové měli za to, že se v "osvobozeném Iráku odehraje remake postkomunistického vývoje ve východní Evropě", který nastartuje demokratizační vlnu v dalších státech Blízkého východu. Namísto toho se však Irák stal dějištěm sektářského násilí, které ho přivádí na pokraj rozpadu. V této souvislosti analyzuje autor i rozkol mezi samotnými šíity, příslušníky nejpočetnější náboženské komunity, která se dělí na lidové křídlo, vedené Muktadou as-Sadrem, a na konzervativnější část, které dominují strany ad-Daawa a SCIRI.
Z muslimských zemí pak věnuje Kepel podrobněji pozornost ještě Saudské Arábii,
kde se již od sedmdesátých let výrazněji projevují radikální islámská hnutí, která se vymezují proti oficiálnímu wahhábitskému učení. Již v roce 1979 obsadili saudští islamisté mešitu v Mekce a na konci devadesátých let pak řada z nich následovala místního rodáka Usámu bin Ládina při jeho globálním džihádistickém tažení proti Američanům. Dojem vnitřní stability, který tato ropná monarchie navenek vzbuzuje, je podle Kepela rozhodně klamný.
Francouzská naděje
Závěrečná kapitola zavede čtenáře do Francie, Kepelova rodiště a působiště. Právě tato země se svou několikamilionovou muslimskou komunitou může podle něj naznačit nový směr, kterým by se mohla muslimská umma vydat na cestě ze své současné krize. Není však příliš jasné, na základě jakých skutečností Kepel k tomuto závěru došel. V kapitole s dramatickým názvem Bitva o Evropu je totiž podán obraz muslimské diaspory ve Francii, který příliš mnoho optimismu nevzbuzuje. Současná generace mladých muslimů se těžko integruje do francouzské společnosti. Kepel přitom nevylučuje, že na vině může být i rasismus a xenofobie (odmítá ovšem pojem "islamofobie", který údajně "vymysleli islamisté, aby předešli jakékoliv kritice").
Ať je však příčina tohoto problému jakákoliv, důsledkem je posílení vlivu islamistických a fundamentalistických hnutí. Tato hnutí totiž nabízejí řešení frustrace mladých muslimů, které může mít čistě duchovní rozměr (pietistická hnutf), anebo i cestu politickou (v krajním případě džihádistická hnutf). Monopol v politické oblasti mají islamisté podle Kepela z toho důvodu, že se levicové strany nacházejí v hluboké krizi a nejsou tak schopné nabídnout alternativu. Krajní pravice, jež by za normálních okolností chudé obyvatele předměstí přitahovala, je silně xenofobně orientovaná, a tak ani ona nemá mladým muslimům co nabídnout.
I nepolitická pietistická hnutí však Kepel považuje za nebezpečná, protože mají tendenci nutit své následovníky k uzavírání se před majoritní společností. Autor pochybuje i o důvěryhodnosti relativně umírněných islamistů, kteří se hlásí k doktríně Muslimských bratrů, a kritizuje i kontroverzního muslimského intelektuála Tárika Ramadána.
Kepelův esej je poutavým čtením, které představuje současný muslimský svět, tak jak ho vidí jeden z nejvýznamnějších současných orientalistů. Snaha zaujmout čtenáře však někdy vede k značně pochybným závěrům. Kepel například vysvětluje náklonnost amerických neokonzervativců vůči iráckým šíitům vizuální podobností mezi rabíny (celá řada neokonzervativců má židovský původ) a šíitskými duchovními. Jistou vypovídací hodnotu některých "anekdot" však nelze popřít - například u informace o posledních hodinách útočníků z 11. září, které byly z velké části vyplněny sledováním pornografických kanálů v hotelovém pokoji. Problém je rovněž silně protiamerický tón, který vyvolává občas dojem, jako by za současnou blízkovýchodní krizi bylo zodpovědných jen posledních několik let americké politiky. Chybějí přitom informace o muslimské komunitě ve Spojených státech, jejíž integrace je možná úspěšnější než na starém kontinentě.
Zdeněk Beránek, A2 kulturní týdeník, 3/2007, str. 22
Medzi fitnou a džihádom
Na Nový rok 2007 nastala akási zvláštna a zriedkavá, aj keď možno banálna, konjunkcia islamu a kresťanstva. Vítanie nového roka podľa gregoriánskeho (solárneho) kalendára sa prekrývalo s najväčším islamským sviatkom: Sviatkom obetí alebo "veľkým sviatkom", ktorým sa končí výročná púť moslimov do Mekky, v arabskom znení hadždž, a to v desiaty deň dvanásteho mesiaca zú alhidždža, ktorýje aj posledným mesiacom islamského lunárneho kalendára hidžry. Za novinku možno dozaista považovať aj symbolický akt, počas ktorého vôbec po prvýkrát v dejinách USA v januári tohto roku prisahal poslanec amerického Kongresu, ktorý je moslimského vyznania, nie na Bibliu, ale na Korán. Obidve skutočnosti, prirodzene, nič nemenia na zložitosti súčasných vzťahov medzi monoteistickými vierami ani na napätej atmosfére v kontaktoch Západu s moslimským svetom.
K pochopeniu príčin súčasnej medzinárodnej situácie prispieva i monografia Gillesa Kepela Válka v srdci islámu. Český vydavateľ správne obišiel arabský termín v názve jej francúzskeho originálu Fitna: Guerre au coeur de l'islam, pričom ho však už na obálke knihy vysvetlil. Fitna je klasický termín islamských dejín a znamená niečo ako rozkol alebo rozvrat v moslimskej obci. Má teda v porovnaní s termínom džihád, ktorý označuje "úsilie na ceste Božej" vrátane iustum bellum (preklad "bellum sacrum" je nevhodný), úplne negatívne zafarbenie. Fitna je niečo zavrhnutiahodné, pokušenie, zrada a neporiadok, ku ktorému by medzi moslimami vonkoncom nemalo dochádzať. K vôbec najvýznamnejšej fitne došlo v islamských dejinách v zápasoch medzi štvrtým kalifom Alím (zavraždený 660 n. l.) a jeho damaským umajjovským protivníkom Muávijom, od aktivít ktorých sa odvíja aj postupný rozkol medzi sunnitmi a šiitmi.
Neskôr viedla Osmanská ríša v Európe vo vzťahu k inému monoteistickému náboženstvu kresťanstvu, presnejšie katolicizmu - džihád, no vo vojnách proti "odpadlíckym" šiitským Peržanom uskutočňovali osmanskí Turci riddu. K prvej ridde, odpadlíctvu, došlo hneď po smrti proroka Mohamada v roku 632. Vtedy odstúpilo od islamu viacero kmeňov a vystúpili aj tzv. "falošní proroci", medzi ktorými vynikol Musajlima. A nakoniec je možné zápas Osmanov s mamleuckým Egyptom počiatkom 16. storočia označiť za fitnu, pretože medzi sebou bojovali dva sunnitsko-moslimské tábory, čo je vlastne z hľadiska moslimskej vierouky neprípustné.
Zrod radikálneho islamu v 20. storočí vníma Kepel v podobe existencie dvoch prúdov: na jednej strane ako wahhábovský (salafistický) islam, pôvodom zo Saudskej Arábie, s mimoriadne prísnym ortodoxným učením, a na druhej strane cez aktivity Moslimského bratstva, ktoré sa zrodilo v Egypte a ktoré zároveň väčšmi akcentuje moderné politické koncepcie. Tieto dva smery sa podľa autora spojili vo chvíli, keď v 70. rokoch 20. storočia režim egyptských "slobodných dôstojníkov" vypudil Bratstvo z krajiny na Níle, a vytvorili hybridnú ideológiu, ktorá čerpá z rôznych intelektuálnych tradícií vrátane európskych totalitných ideológií. K radikálom pristúpili posily aj z iných krajín, porevolučného Iránu, okupovanej Palestíny a sekulárneho Iraku či Sýrie. Okupácia Afganistanu sovietskou armádou v roku 1979 umožnila extrémistom spojiť sily na bojovom poli v akcii naozaj globálneho významu. Rozvoj telekomunikačných technológií, rýchlych dopravných systémov alebo internetovej komunikácie v nasledujúcich desaťročiach zvýšil interkonektivitu na celom svete, v dôsledku čoho sa džihádisti mohli zorganizovať do planetárnej siete bez konkrétneho centra, ale s jasným cieľom - zmeniť svet na príbytok islamu.
Wahhábizmus by sa nebol dokázal presadiť voči ostatným významnejším prúdom islamu, ktoré mali do 60. rokov 20. storočia tento smer v pramalej úcte. Tieto smery boli totiž zakorenené v bohatých a slávnych civilizáciách, ktorým vládli známe dynastie pestujúce umenie a vedy. Arabský polostrov síce dal svetu nové náboženstvo, ale história moslimského sveta sa uplynulých štrnásť storočí písala v Damasku, Bagdade, Cordóbe, Istanbule, Káhire, Dillí či Samarkande, kým prorokova vlasť zostala málo významnou perifériou. Zvláštna súhra okolností, spolu s obrovskými príjmami z exportu ropy, však spôsobila, že Saudská Arábia sa postupne stala strediskom radikálneho islamizmu. Wahhábovci už v prvej polovici 20. storočia potlačili poľnohospodárstvom sa živiacich šiitov na východe Saudskej Arábie, podobne ako liberálnejších šáfiovcov (jeden z právnych smerov islamu) v hornatom Asíre na hranici s Jemenom. Pred radikálnymi obnovovateľmi viery sa museli skloniť dokonca aj kozmopolitné a pragmatické podnikateľské a náboženské kruhy z hidžázskych miest Mekka a Medina, kolísok islamu.
Kepel venuje pozornosť aj najväčším protivníkom islamského extrémizmu - americkým neokonzervatívcom. V kapitole o neokonzervatívnej revolúcii naznačuje, že predstavitelia amerického neokonzervativizmu, ktorí sa snažia svet "meniť" a nie ho vykladať, nemajú ideologicky priveľmi ďaleko od militantnej rétoriky členov al-Káidy. Delenie krajín sveta podľa kritérií Dobra a Zla takisto pripomína salafistické predstavy o dobrých Veriacich a zlých Neveriacich. Neokonzervatívci hľadia s obdivom a inšpiráciou na myšlienky profesora Lea Straussa (1899 - 1973), ktorý pokladal za správne, aby "Vladár pri hľadaní zvrchovaného a pre prostú masu nepostihnuteľného Dobra pred ľudom veci tajil či ľudu klamal, pokiaľ to okolnosti vyžadujú".
Kepelova monografia jasne formuluje paradoxy americkej politiky v Perzskom zálive, keď na jednej strane v reakcii na tvrdý postup irackého diktátora voči vlastnej šiitskej väčšine spomína slová prezidenta Busha staršieho, podľa ktorých USA nemali po oslobodení Kuvajtu v roku 1991 mandát OSN na likvidáciu Saddámovej moci v samotnom Iraku. Paradoxne však v roku 2003 si jeho syn George W. Bush v prezidentskom kresle z neexistujúceho mandátu svetovej organizácie už príliš veľké starosti nerobil a aj bez neho začal ofenzívu na Bagdad.
Kepel obracia pozornosť aj na zápas o podobu islamskej viery v Európe, ktorej obyvatelia po atentátoch v Madride či Londýne dospeli neraz k presvedčeniu, že multikulturalizmus je vlastne iba synonymom segregácie. Ako tvrdí autor, "v chudobných predmestiach Francúzska často demograficky prevládajú Rebeus, ako si vo verlane (konvenčný argot postavený na prehodení slabík) hovoria mladí arabského pôvodu. Keď si potom nechajú narásť fúzy a začnú chodiť do mešity, nasledujú ich tam aj rodení Francúzi, Portugalci, prípadne černosi, či už antilskí alebo africkí. Nechcú zostať "mimo", keď vidia, že ku salafizmu tiahne ľudová subkultúra ich sídliska, kde sú nositelia európskych krstných mien zosmiešňovaní a celá európska kultúra znevažovaná".
Charakter migrácie a prisťahovalectva sa v posledných desaťročiach skutočne dosť zmenil. V období industriálnej spoločnosti sme sa stretali prevažne s dvoma typmi migrácie: snahou integrovať sa do prijímajúcej spoločnosti alebo túžbou vrátiť sa po istom období do rodnej krajiny. Dnešní migranti sa však často nechcú ani integrovať do "hostiteľskej" komunity, ani sa vrátiť do domovského prostredia. V postindustriálnej dobe (trans)migrantom moderné dopravné a komunikačné systémy umožňujú časté návštevy v krajinách pôvodu bez toho, aby museli opustiť svoje nové domovy v krajinách s podstatne stabilnejšími sociálnymi pomermi a vysokou životnou úrovňou. Tento druh migračných pohybov je spojený s označeniami ako nový tribalizmus, bilokalizmus, diaľkový nacionalizmus či transteritoriálny štát. Zatiaľ čo v minulosti predstavovala migrácia skôr veľké presuny populácií a mala východiskový bod a miesto, kam smerovala, dnes ide neraz o nepretržitý
proces akéhosi "prelievania". Turci žijúci v Nemecku napríklad cestujú každý rok na dovolenky a návštevy vo veľkých počtoch do vlasti svojich predkov, pričom sa neraz snažia ovplyvňovať spoločenský a politický život v krajine napriek tomu, že trvalý pobyt majú v západnej Európe. Mnohé štáty, ktorých občania patria v Európe medzi najčastejších emigrantov, zažívajú aj opačný proces akejsi "transnacionálnej reinkorporácie", pretože krajiny pôvodu sa tiež snažia zahrnúť svojich "súkmeňovcov" do vlastných predstáv a zámerov. Situácia pripomína stav istých "deteritorializovaných" národných štátov, zatiaľ čo iní odborníci hovoria o transteritoriálnych národných štátoch. Komunity žijúce v diaspóre majú navyše často vlastné predstavy, ako organizovať svoj spoločenský, náboženský a kultúrny život, ktoré sú odlišné od zámerov hostiteľskej kultúry, ako aj od prevažujúcej kultúry krajiny "pôvodu". Vznikajú a rozvíjajú sa nové identity, globálne trendy sa neustále adaptujú na miestne podmienky, lokálne a globálne formy koexistujú na rôznych miestach a v odlišných podobách. Táto zmes globalizácie a lokalizácie dostala aj nový názov: glokalizácia.
Monografia Islám bez závoje od Roberta Spencera, religionistu a odborníka na moderný islam, kráča v šľapajach civilizačných zrážok Samuela Huntingtona, škoda len, že jej preklad do češtiny je taký mizerný, že v porovnaní s profesionalitou manželov Velíškovcov, prekladateľov knihy G. Kepela, pôsobí neskutočne rušivo. Moslimom by určite nespôsobilo ani najmenší problém označiť dielo a jeho autora za ukážkový príklad západnej islamofóbie, pointa by však nemala spočívať v hodnotení pisateľa knihy, ale v reflexii nad vyslovenými myšlienkami. Motto Spencerovej argumentácie by pritom mohlo znieť aj takto: "islam a násilie sú svojho druhu spojené nádoby" a obyvatelia Západu sa jednoducho mýlia, keď si myslia, že "ak je islam náboženstvo, musí byť vo svojej podstate aj mierumilovný". Západu preto "hrozí v dôsledku neochoty kritizovať nekresťanské (a vôbec "mimozápadné") kultúry strata rozlišovacích schopností". V Spencerovom podaní ide teda o "kulturologický prístup", ktorého výrazným znakom je snaha vysvetľovať konanie moslimov vždy na základe identifikácie s islamom, ako keby sa každý ich čin odvíjal iba od náboženskej identity. Navyše, v Európe sú dnes migranti z arabských krajín, Pakistanu či Turecka, vo zvýšenej miere majoritnou spoločnosťou onálepkovaní náboženskou terminológiou, v praxi sme svedkami toho, že sa problematika imigrácie akosi programovo "islamizuje". Takýto trend má nepochybne svoju negatívnu stránku. Kultúrne odlišnosti, napríklad medzi potomkom tureckého imigranta v Nemecku a rodeným Bavorákom, pritom nemusia byť práve tým, čo oboch najviac trápi, alebo by trápiť malo vprípade, že sú nezamestnaní alebo pracujú v nevyhovujúcich podmienkach.
Súpiska "hriechov islamu" je v Spencerovom podaní naozaj nekonečná, a občas až únavná, hoci je nepochybné, že na adresu moslimov by sme mohli sformulovať ešte aj mnoho ďalších výčitiek. Nositeľ Nobelovej ceny za literatúru indokaribský spisovateľ V. S. Naipaul, ktorého autor veľmi rád cituje, v knihe Medzi veriacimi raz na adresu vzťahu moslimov k imperializmu napríklad poznamenal, že "Arabi boli najúspešnejší imperialisti všetkých čias, pretože podrobiť sa im (a byť preto ako oni) znamená v mysliach veriacich (moslimov, pozn. prekl.), že sú dodnes presvedčení o tom, že boli zachránení".
Arabom a moslimom je možné neraz predhadzovať to isté, čo oni kritizujú na druhých. Jeden príklad sa ponúka hoci aj zo Spojených arabských emirátov. Dubaj, tento Manhattan Perzského zálivu, buduje síce ostrovy v mori, lyžiarske zjazdovky "v púšti" a onedlho sa popýši aj najvyššou budovou na svete (o ďalších megalomanských plánoch ani nehovoriac), ale gastarbeiterom z Ázie, bez ktorých by tieto zázraky ostali len na rysovacích stoloch projektantov, firmy odoberajú cestovné pasy po príchode do krajiny, aby "ctení podnikatelia" všakovakého, a teda aj moslimského, pôvodu vzápätí mnohým robotníkom nemuseli načas vyplácať ani len žobrácke mzdy.
Na inom mieste nás chce Spencer presvedčiť aj o tom, že z ľudí, ktorí čítajú Bibliu, sa stávajú odlišné (rozumej lepšie) osobnosti ako z tých, ktorí čítajú Korán. Že by to bolo naozaj tak, o tom možno silne zapochybovať, aj keď je pravda, že islam je viac než náboženstvo, je to detailný návod, ako žiť v konkrétnych situáciách, náboženstvo zákazov a príkazov, ktoré hovoria veľmi úzkostlivo o tom, čo sa smie a čo sa nesmie. Lenže miliónom ľudí, ktorí umreli v náboženských vojnách stredoveku, v dôsledku otroctva, európskeho kolonializmu, fašizmu či komunizmu, ani kresťanské náboženstvo "lásky a porozumenia" priveľmi nepomohlo.
Spencer posilňuje stigmu islamu ako teroristickej kultúry a v tomto zmysle je jeho úsilie kontraproduktívne, zbavuje nás spojencov aj tam, kde by sme ich v zápase s "globálnym džihádom" potrebovali a mohli nachádzať. Ak už autor hovorí o násilí v islame, a proti tomu sa nedá nič namietať, bolo by lepšie zasadiť ho do kontextu antropológie násilia aj v iných náboženských systémoch, keďže silové riešenia sprevádzajú ľudstvo bez ohľadu na dikciu posvätných textov.
Jeden druh úvahy, presnejšie povedané, snahy o dedémonizáciu islamu, však v Spencerovej knižke rozhodne nenájdeme. A preto azda nezaškodí, ak si ju vypožičiame od politológa Fareeda Zakariu. Tento Američan indického pôvodu vo svojej hojne citovanej monografii Budúcnosť slobody na adresu islamu uviedol pragmatickejšie argumenty: "Klásť dôraz na premenu islamu je omyl. Cestou k zlučiteľnosti kresťanstva s modernosťou nebolo úsilie prinútiť cirkvi z ničoho nič prijať liberálnu interpretáciu teológie. Bolo potrebné modernizovať spoločnosť tak, aby sa cirkvi museli prispôsobiť svetu okolo seba... Tým, ktorí namietajú, že islam je niečo iné, môžem odpovedať, že zaiste je. Je však taký odlišný, že by sa nezmenil, pokiaľ by existoval v modernej, kapitalistickej a demokratickej spoločnosti?"
Pri porovnávaní islamu s kresťanstvom by bolo mylné vydávať za vlastné tradície iba pozitívnu časť minulosti, kým v prípade konkurenčného náboženstva neustále zdôrazňovať hlavne jeho deficity. Paralyzovať moslimských extrémistov sa môže podariť iba v spolupráci s radovými moslimskými veriacimi. Súčasné krkolomné zmeny vo všetkých oblastiach života však vyvolávajú v spojení s dominantnou komerciou, sexuálnou permisivitou a vizuálnokultúrnym primitivizmom veľký tlak na tradičné systémy, ktorých morálna a hodnotová sústava, prejavujúca sa v kultúrnych návykoch jednotlivcov, jednoducho nieje schopná pod takýmto obrovským tlakom sa adaptovať. Súry nášho západného Koránu akoby zväčša poznali iba trvalý hospodársky rast, burzy, rozpočtovú disciplínu, investície a zisk, a prirodzene, korunu všetkého úsilia - spotrebu a prosperitu. Ale nie všade na svete ľudia prijali túto existenčnú schému a precitlivenosť moslimov v otázkach náboženského charakteru je preto pochopiteľná.
Je zaujímavé, že náboženské polemiky sú predovšetkým produktom tých náboženských systémov, ktoré sa usilujú o obrátenie k obrazu svojmu a evanjelizáciu ľudstva v planetárnych rozmeroch. Budhisti, taoisti, hinduisti či judaisti vedú zničujúce medzináboženské polemiky v omnoho menšom rozsahu. A tak záverom nezaškodí zopakovať slová českého filozofa Erazima Koháka, ktorý nedávno v istej televíznej relácii trefne poznamenal, že veľkým monoteistickým vieram hrozí akýsi "nástup křeče", čím chcel opísať, že má pocit, akoby sa v monoteistických vierach drali dopredu ľudia, ktorí chcú neustále prikazovať, zakazovať a trestať. Ostáva iba veriť, že kŕč rozkolníckej fitny sa tiež raz zmení pod tlakom džihádu za toleranciu a spoluprácu.
Gabriel Pirický, měsíčník K & S, č. 2/2007, str. 7
Kniha je navýsost aktuální. Sleduje a historicky a politologicky vykládá růst protikladných tendencí v klíčových místech, kde se formují konfrontační i umírněné tváře dnešních islámských hnutí. Usnadňuje tak porozumění složitým dějům, které hýbou významnou Částí současné mezinárodní politiky. V ohnisku pozornosti je dění od osudového 11. září 2001 zhruba do června 2004. Kepel sleduje v obsáhlých kapitolách postupně tematické okruhy, v nichž se nejvýrazněji projevují hybné síly a rozpory v zápase o budoucnost Blízkého a Středního východu a islámu: neokonzervativní revoluce v USA, vyzrávání záměrů al-Káidy udeřit na Ameriku, houstnoucí napětí v Saúdské Arábii, otevření Pandořiny skřínky útokem na Irák a - nakonec spory, v nichž se tříbí postoje v muslimských komunitách v Evropě. Všechny rozbory jsou zasazeny do svého bezprostředního i širšího historického kontextu. Jeho správnému pochopení napomáhají chronologické přehledy a bibliografie, uspořádané podle tematických okruhů kapitol.
Živá aktuálnost a spolehlivost soustředěných informací o dění, které téměř denodenně vzrušuje čtenáře, posluchače a diváky všech typů médií, se odrazila ve velkém zájmu o překlad Kepelovy knihy. Vyšla již - s drobně pozměněnými názvy - v anglickém a německém překladu, počítá se s překlady dalšími. U nás zatím šéf zahraniční rubriky Lidových novin P. Pešek předložil čtenářům rozsáhlou recenzi anglické verze (Orientace 22.1.2005). Sám Kepel už o své nové knize referoval při několika příležitostech na odborných konferencích v různých evropských i arabských zemích.
Základní myšlenky lze stručně vyznačit asi takto: Bojovně naladěná islámistická seskupení (?džihádisté?), jejichž nejvýraznějším ideologem se stal Ajman Zawáhirí (pravá ruka Usámy bin Ládina), se po neúspěších džihádových snah v Čečensku, Alžírsku, Bosně a Egyptě pokusila mobilizovat muslimské masy úderem do zámoří, aby ukázala na zranitelnost Ameriky. Terorismus měl a má za cíl především oslovit a získat široké muslimské vrstvy, a tak změnit mapu Blízkého a Středního východu islamizací. Její změny, ovšem v odlišném směru, má na mysli také neokonzervativní politika dnešní Bushovy vládnoucí skupiny v USA. Nevyhnutelná konfrontace se odráží velmi silně nejenom na scéně palestinské intifády, ale také v Saudské Arábii, ohrožované terorismem a hledající cestu, jak uchovat své spojenectví s USA a zároveň konzervativní charakter přísného wahhábistického režimu. Spory mezi džihádisty různého odstínu a umírněnými pietisty se již přenesly i do muslimských komunit v Evropě. V závěrečných úvahách na toto téma Kepel vyjadřuje opatrnou naději, že mladé generace evropských muslimů, jimž se dostalo evropského vzdělání a kteří žijí ve svobodných společnostech, mohou prosadit zdravé modernizační a demokratizační ideály, účinně komunikovat se zeměmi, odkud původně přišli, a posouvat islámské myšlení stále zřetelněji k evropským standardům.
Kniha je velmi cenná jak bohatstvím faktografických informací, tak i vyváženými stanovisky ke kontroverzním problémům, o nichž hovoří. Kepel nezjednodušuje, snaží se poctivě postihnout to, co je podstatné a o co skutečně různým aktérům spletitých, dramatických střetů jde. Základní teze, že islámský svět je dnes vnitřně rozerván ostrými spory, se odráží v názvu knihy i v anglickém překladu (The War for Muslim Minds), francouzský originál nese jako první titul arabský pojem Fitna; tak arabští historikové nazvali kdysi již první vnitřní rozkol v islámu v generaci po Prorokovi a pak různé další schizmatické krize. Důraz na rozervanost dnešní islámské scény položil také autor tohoto lektorského posudku ve své knize Islám a Západ (2002). Kepel posouvá tuto perspektivu náležitě dál - k horizontu danému invazí do Iráku a jejími důsledky. Jeho knihu rozhodně doporučuji k českému překladu. Umožní upřesnit porozumění důležitým dějům a korigovat některé omyly, jaké se vyskytují v české publicistice.
Z recenzního posudku: Prof. PhDr. Luboš Kopáček, CSc.
Evropa jako nová Andalusie
Diskuse u příležitosti pětiletého výročí teroristických útoků na New York a Washington svědčily o tom, že pro většinu západních komentátorů se tato událost stala mezníkem vstupu do nového historického období. Z hlediska světové politiky nabyl rok 2001 podobně symbolického významu, jaký si předtím získaly roky 1945, 1968 nebo 1989/90. Po roce 2001 se devadesátá léta minulého století již nejeví jako začátek "nového světového řádu" (G. H. W. Bush) ani jako předzvěst "konce dějin" (F. Fukuyama). Spíše než vstup do období planetární jednoty a míru má toto období rysy přechodu od jedné globální konfrontace k další - od války studené k válce s terorem.
Tak to vypadá obzvláště tehdy, beremeli vážně slogany a obrazy, které na nás chrlí globální i lokální média, ochotně přebírající rétoriku, jež se začala po 11. září 2001 ozývat z Bílého domu. Jako by americký obr, beroucí na svá bedra osud všech demokratických společností, stál nyní tváří v tvář dalšímu vyzyvateli, jehož touha po zničení západní svobody je stejně tak intenzivní a nebezpečná jako ideologická nenávist vyzařující v předcházejícím dějinném období z komunistické Moskvy. V této vizi jsou dějiny obydleny alegorickými postavami, které ztělesňují protikladné hodnoty - Svobodu a Tyranii, Demokracii a Despotismus, Dobro a Zlo. Jejich souboj má v sobě cosi osudového, jako by lidé -jednotlivci i skupiny - byli chyceni ve sváru kosmických sil. Jako by jediným aktem jejich svobody byla volba strany, k níž se v tomto světodějinném zápase přidají. Budou s Amerikou, nebo s terorem? S judeokřesťanskou civilizací, nebo s islamofašistickým barbarstvím?
Je-li něčím důležitá kniha francouzského arabisty a politologa Gillese Kepela, pak právě tím, kolik účinných protilátek přináší proti této kýčovité mytizaci dějin. Kepel ukazuje, že současné napětí mezi západními a muslimskými společnostmi není výrazem fatálního sváru nad individuálních morálních principů, ale důsledkem činů a myšlenek konkrétních lidí a jejich skupin, prosazujících své projekty v konkrétních historických situacích.
Dva projekty 90. let
V 11. září 2001 a následujícím americkém tažení do Afghánistánu a Iráku se podle Kepela nestřetly Dobro a Zlo, ale projekty dvou dobře organizovaných sítí - islamistických džihádistů a amerických neokonzervativců. Tyto skupiny nepatřily vždy k nepřátelským táborům. Naopak, jejich první historické setkání bylo veskrze pozitivní - to když jedni v 80. letech zařizovali v administrativě Ronalda Reagana finanční a vojenskou podporu druhým: pro neokonzervativce tehdy džihádisté ještě nebyli "islamofašisty", nýbrž "bojovníky za svobodu". Jejich zápas proti sovětským okupantům Afghánistánu byl vítězný mimo jiné právě díky raketám země-vzduch Stinger, které jim dodávali jejich washingtonští spojenci.
Cesty obou skupin se rozešly v okamžiku, kdy byl poražen jejich společný nepřítel - Sovětský svaz. Obě skupiny pokládaly porážku Sovětů za pobídku k formulaci ambiciózních plánů pro následující období. Neokonzervativci formulovali projekt celosvětové americké hegemonie, která měla zaplnit regionální mocenská vakua zbylá po Sovětech a používat síly proti každému, kdo by se Americe postavil. Na Středním východě to obnášelo radikální přehodnocení strategie, kterou tam sledovala od přelomu 60. a 70. let většina tvůrců americké zahraniční politiky - od Henryho Kissingera přes Zbigniewa Brzezinského až po Jamese Bakera. Tato strategie se snažila nalézt kompromis mezi dvěma protikladnými motivy - zájmem na arabské ropě a spojeneckými závazky vůči Izraeli. Ve sporu Arabů s Izraelem se USA snažily hrát roli pokud možno nestranného zprostředkovatele. Jedním z produktů této strategie byl i izraelsko-palestinský mírový proces 90. let, k jehož započetí dotlačila Izraelce a Palestince administrativa Bushe staršího a o jehož dokončení se marně pokoušel Bill Clinton.
Čelní neokonzervativci jako Richard Perle či Douglas Feith stavěli proti zprostředkovatelské roli Ameriky její jednoznačnou podporu izraelským nárokům na území okupovaná v červnu 1967. Místo udržování status quo v oblasti a spolupráce s autoritářskými arabskými režimy měla Amerika svrhnout Saddáma Husajna a započít tím dominový proces demokratizace Středního východu, jemuž by nakonec padli za oběť i proameričtí despotové v čele s rodinou Saúdů. Přes Bagdád měla vést cesta do Jeruzaléma, který by si pak - za přihlížení bezmocných Palestinců zbavených sovětského i iráckého protektora - mohl bez problémů anektovat západní břeh Jordánu.
Autokratické režimy Středního východu a severní Afriky - ať již monarchické jako Saúdská Arábie, Jordánsko či Maroko, nebo republikánské jako Irák, Sýrie, Egypt či Alžírsko - ovšem ležely v žaludku i arabským džihádistům vedeným Usámou bin Ládinem a Ajmánem Zavahrím. Také oni chtěli po vyhnání Sovětů z Afghánistánu radikálně proměnit tyto společnosti - nikoliv však do demokracií západního střihu, ale naopak do teokracií, které by se posléze spojily do jediného kalifátu. Jejich pokusy dosáhnout tohoto cíle násilnými akcemi však v první polovině 90. let selhaly, a proto se od druhé poloviny tohoto desetiletí začali zaměřovat na přímé akce proti Americe.
Napřed se staly cíli americké objekty na Středním východě a v Africe, aby byly posléze - 11. září 2001 - provedeny útoky na americkém území. V této chvíli se projekt džihádistů znova překřížil s projektem neokonů. Útoky jim poskytly vítanou záminku k provedení plánu formulovaného o deset let dříve v reakci na "nedokončenou" první válku v Perském zálivu: vojenské tažení za demokratizaci Středního východu mohlo být prezentováno jako preventivní opatření proti hrozbě, o jejíž ničivosti nemohl již nikdo pochybovat.
Irácké bahno
Lze diskutovat o tom, v jaké míře obě skupiny přispěly k porážce Sovětů na konci 80. let. Zato jejich podíl na současné destabilizaci Středního východu je nepopiratelný. To ovšem neznamená, že by se přiblížily svým cílům. Místo kalifátu, vysněného džihádisty, jsou stále na místě režimy autoritářských vládců. Projekt neokonů na tom není o nic lépe: místo zajištění hegemonie Izraele v oblasti posílilo svržení Saddáma šíitskou větev jeho nepřátel (od Hizballáhu po Írán). Poté, co Američané násilně otevřeli "iráckou Pandořinu skříňku" (název kapitoly Kepelovy knihy), totálně selhali v úkolu zajistit stabilizaci okupované země.
Kepel si neklade otázku po příčině tohoto selhání, odpověď na ni ale nalezneme v knize amerického novináře George Packera. Z jeho popisu amerického tažení plyne, že toto selhání nebylo nahodilým nedopatřením, ale plynulo z ideologické zaslepenosti neokonzervativců, obklopujících viceprezidenta Dicka Cheneyho a ministra obrany Donalda Rumsfelda. Nejenže neokonzervativci odmítli plánovat zajištění bezpečnosti a správy Iráku, ale navíc jejich muž na místě hlavního správce této země, Paul Bremer, rozpustil v létě 2003 mnoha set tisícovou iráckou armádu a nechal plošně "vyčistit" klíčová místa státní správy od členů Saddámovy strany Baas.
Neokonzervativci zřejmě skutečně sami uvěřili bludu, který vkládali do úst prezidentu Bushovi: že po svržení krvavého diktátora se chopí vlády "irácký lid". Tato víra ve spontánní samoorganizaci utlačovaných mas prozrazuje revolučně-levicový rodokmen ideologie, která je konzervativní jen svým názvem. To by nás nemělo překvapovat, připomeneme-li si s Kepelem, že při jejím zrodu hráli klíčovou roli bývalí marx-leninisté jako Irving Kristol. A tak jako při jiných dějinných příležitostech, v nichž se prosadila revoluční ideologie, i v Iráku to mělo ničivé důsledky. Z nezvládnuté americké invaze se Irák dodnes nezotavil.
Zdá se, že volby do Kongresu v listopadu 2006, které vyhráli demokraté právě v důsledku nespokojenosti amerických voličů s neustále se zhoršující situací v Iráku, učinily definitivní tečku za určujícím vlivem neokonzervativců v Bushově administrativě. Následná rezignace Donalda Rumsfelda a jeho nahrazení Robertem M. Gatesem, jenž patří do okruhu realistů kolem bývalého ministra zahraničí Bushe-otce Jamese Bakera, uzavírá (alespoň prozatím) napínavý příběh jedné ze dvou skupin, jejichž projekty podle Kepela formovaly nejen současnou bezpečnostní situaci Ameriky a Středního východu, ale také Evropy.
Klíčová role evropského islámu
Je-li odchod neokonů ze scény dnes již hotovou věcí, pak džihádisté se na ní usadili pevněji než kdykoliv předtím, mimo jiné právě kvůli zvráceným důsledkům neokonzervativní zahraniční politiky. Kepel ovšem připomíná, že jakkoliv citelně mohou džihádisté zhoršovat bezpečnostní situaci na Středním východě i v Evropě, představují v rámci islámu menšinu. Vede-li se dnes nějaká válka, pak to podle něj není válka islámu se Západem, nýbrž válka "v srdci islámu".
Jde v ní o to, nechají-li se masy muslimů strhnout džihádisty do propasti manichejského fanatismu, či nalezne-li jejich doposud mlčící umírněná většina věrohodné mluvčí, kteří budou schopni obhájit slučitelnost islámu s moderní demokracií. Právě evropští muslimové mohou podle Kepela hrát rozhodující roli při formulaci této alternativy - mají totiž každodenní zkušenost s hledáním souladu mezi vírou, kterou zdědili po předcích, a demokratickou politickou kulturou zemí, v nichž žijí. V Evropě se dnes rozhoduje otázka, která je klíčová pro budoucnost Středního východu a celého světa. Vznikne na její půdě demokratický islám, který bude šířit zvěst pluralismu a tolerance do mimoevropských muslimských zemí? Anebo se evropští muslimové nechají chytit do proti západní definice své identity?
Můžeme dodat, že tu jim vnucují nejen středovýchodní džihádisté, ale také evropští islamofobové. Tím, že poukazují k neslučitelnosti islámu s evropskou tradicí a moderní demokracií, činí z evropských muslimů v lepším případě občany druhé kategorie, v horším případě politickou a bezpečnostní hrozbu. Tato stigmatizace se může stát sebenaplňujícím proroctvím -muslimové skutečně mohou začít mluvit a jednat z proti západní pozice, budou-li do ní vytlačeni. Rozhodování o identitě islámu je tedy úzce propojeno s rozhodováním o identitě Evropy.
Současná evropská islamofobie je spjata s tezí o výlučně judeokřesťanské povaze evropské civilizace. Jak připomíná ve své knize profesor Kolumbijské univerzity v New Yorku Richard W. Bulliet, tato teze přehlíží jednak skutečnost, že po celý středověk a velkou část novověku - až do nacistické genocidy evropských Židů - zakládaly křesťanské elity identitu Evropy a jejich národů nikoliv na kontinuitě s judaismem, nýbrž na protikladu vůči němu. Přehlíží také to, jak hluboce byla evropská kultura vrcholného středověku a renesance ovlivněna arabskou vzdělaností, rozkvetlou na Iberském poloostrově mezi 10. a 12. stoletím.
Jestliže by něco mělo být inspirací pro hledání cesty ven ze slepé uličky, do níž svět a Evropu zavedli svými projekty džihádisté a neokoni, pak je to podle Kepela kulturní tolerance islámského období evropských dějin, nikoliv vylučování islámu z evropského dědictví. Můžeme dodat, že přihlášení se k odkazu al-Andalus by nepopřelo, nýbrž potvrdilo evropské přijetí židovství. Jak dosvědčuje arabsky psané filozofické dílo Žida z Cordoby Mosese Maimonida (1135-1204), ve středověku se Židé mohli stát čelnými nositeli vzdělanosti na evropské půdě pod vládou muslimů, nikoliv pod vládou křesťanů. Před Evropou stojí nový úkol: byla-li již schopna zavrhnout svůj tradiční antijudaismus, měla by se nyní také vzdát své tradiční islamofobie.
Nejen islám, ale také starý kontinent se po 11. září 2001 ocitl na křižovatce. Po nevydařeném projektu neokonzervativců může hrát v budoucnu větší roli Evropa. Pokud se zbaví své tradiční islamofobie.
Je-li odchod neokonů ze scény již hotovou věcí, pak džihádisté se na ní usadili pevněji než kdykoliv předtím. Mimo jiné kvůli zvráceným důsledkům neokonzervativní zahraniční politiky.
Pavel Barša, Lidové noviny, 16.12.2006
Terorismus s islámem pouze souvisí
Multikulturalismus je jen jiné slovo pro apartheid, tvrdí Gilles Kepel, který se kromě jiného zabývá postavením muslimských menšin v západní Evropě.
LN Vaše kniha Boží pomsta z roku 1991 inspirovala Samuela Huntingtona k jeho proslulé vizi "střetu civilizací". Můžeme s odstupem více než deseti let říci, zda se tato teorie potvrdila, nebo ne?
Moje ano, Huntingtonova ne. Od počátku jsem nesouhlasil s tím, jakým způsobem Huntington mou knihu použil. Pokoušel jsem se ukázat, jak se politicko-náboženská hnutí vyvíjela v 70. letech v judaismu, křesťanství a islámu, a zdůrazňoval jsem boj uvnitř všech civilizací. Není jednotný islámský svět, stejně jako není jednotný svět křesťanský. Bin Ládin (vůdce teroristické sítě Al Kajda, pozn. red.) dnes nereprezentuje islám, přestože se do toho stylizuje.
LN Je tedy správné vůbec mluvit o "islámském terorismu"?
Ano a ne. Ideologové Al Kajdy se samozřejmě islámem zaštiťují, ale všichni muslimové nejsou teroristé. Myslím, že by se tedy měl spíše užívat pojem "islamistický terorismus". Musíme se vyhnout dvěma extrémům: jedni říkají, že terorismus je islám, a druzí, že islám nemá s terorismem nic společného. Ve skutečnosti s islámem souvisí, ale nereprezentuje ho.
LN Po teroristických útocích v Londýně probíhaly dlouhé debaty, v nichž si Britové kladli otázku, kde udělali chybu. Jak byste na to odpověděl vy?
Myslím, že atentáty ukázaly meze multikulturní politiky. Ta nepovažuje za nutné kulturně integrovat muslimské přistěhovalce, a naopak podporuje to, co je činí odlišnými. Samospráva islámských skupin byla ponechána imámům, kteří vystupovali trochu jako představitelé veřejného pořádku. Atentáty v Londýně. podobně jako vražda filmaře Thea van Gogha v Nizozemsku, které praktikovalo podobný přístup, ukázaly, že náboženští představitelé nebyli schopni kontrolovat svou populaci.
Francouzská logika integrace naopak podporuje rozvoj toho, co mají přistěhovalci s majoritou společného. Například zákaz náboženských symbolů (kromě jiného muslimských šátků pro děvčata, pozn. red.) ve školách vedl ke zdůraznění společných hodnot všech žáků.
LN Můžeme nicméně číst, že tzv. šátková aféra radikalizovala francouzské muslimy...
Teď máme druhý začátek školního roku po zákazu islámských šátků a ten problém téměř vymizel. Logika toho zákazu spočívá v tom, že stát odmítá, aby ti nejslabší -mladé dívky - byly pod kontrolou extremistických vůdců a jejich vinou společensky marginalizovány.
Od roku 1995 nebyl ve Francii spáchán islámskými extremisty žádný větší atentát, takže francouzský model integrace zřejmě funguje.
LN Nebude to spíše tím, že francouzská policie je účinnější než jiné?
Jistě to k tomu přispělo, protože francouzská policie má dlouholeté zkušenosti s tímto typem terorismu, je schopná infiltrovat radikální prostředí a jednat preventivně. Na druhou stranu to nemůžeme redukovat jen na policii. Výzkumy ukazují, že velká většina muslimských přistěhovalců se identifikuje s francouzskou společností a jejími hodnotami. To bylo vidět třeba při únosu dvou francouzských novinářů v Iráku. Únosci vyhlásili, že rukojmí zabijí, pokud nebude zrušen zákaz nošení islámských šátků ve francouzských školách. Velká mobilizace francouzských muslimů proti tomuto vydírání pomohla únosce izolovat.
LN Hlavní chybu tedy vidíte v tom, že část společnosti byla ponechána mimo?
Ano. Jak britská tak i nizozemská společnost jsou kastovní společnosti: velmi uzavřené, sociálně hierarchizované, v nichž je jakýkoliv sociální vzestup velmi obtížný i pro místní, natožpak pro přistěhovalce. Podle mého názoru je multikulturalismus politicky korektní výraz pro apartheid.
LN Můžeme opravdu integrovat muslimy, když někteří z nich téměř otevřeně usilují o islamizaci Evropy?
Mezi muslimy v Evropě existují tři tendence. Máme tu většinu těch, kteří chtějí islám evropeizovat, pak ty, kteří chtějí naopak islamizovat Evropu, a konečně některé, kteří chtějí budovat paralelní společnost. Musíme podpořit první tendenci. Myslím, že Evropa se může stát určitým modelem demokracie pro islámské
LN Jak v této souvislosti vidíte perspektivu přijetí Turecka do Evropské unie?
Problém Turecka ukáže, zda je Evropa schopná ovlivnit islám. Hlavními zastánci vstupu do EU jsou v Turecku vyšší střední vrstvy, etnicky lidé z Balkánu, tedy poturčení Slované, pro něž je spojení s Evropou pokračováním v Atatürkově díle. Přejí si, aby Evropa dokončila dílo, které se nepodařilo za sedmdesát let Atatürkově nacionalismu.
Petr Zídek, Lidové noviny, 19.10.2005
Fitna v srdci islámu
Recenze možná až příliš poutavého eseje
V době mezi původním vydáním Kepelovy práce Válka v srdci islámu (2004) a jejím českým překladem hořela na pařížských předměstích auta, Britové zažili bombové útoky v centru metropole, v Iráku se roztočila spirála sektářského násilí a palestinská území se ocitla na pokraji občanské války. Přesto kniha zůstává aktuální. Kepelovo sdělení, že se muslimský svět v novém miléniu ocitl ve stavu fitny (arabské slovo, použité i v originálním názvu práce, značí intriku či svod, ale také nepokoj, povstání či zhroucení řádu), totiž bylo zmíněnými událostmi jen potvrzeno.
Velmi Čtivým a nápaditým jazykem (překladatelům nelze v tomto ohledu mnoho vytknout) je čtenáři knihy Gillese Kepela zprostředkován výlet snad do všech problematických oblastí současné ummy od Palestiny přes afghánská horská údolí až do saudské pouště a válkou zmítané Mezopotámie. Nechybějí přitom ani zastávky v kuloárech amerických vládních budov, ovládaných neokonzervativními intelektuály, či v mešitách, navštěvovaných příslušníky francouzské muslimské diaspory. Při takto velkorysém záběru je však prostor věnovaný jednotlivým problémům nutně velmi omezený a autorovi navíc znemožnil formulovat srozumitelnou jednotící tezi.
Válku v srdci islámu (Fitna: Geurre au coeur de l'islam: essai, 2004) tak lze chápat jako aktualizované shrnutí dosavadního Kepelova bádání. Například problematice muslimských komunit na Západě se věnoval podrobněji již v několika monografiích (Islámská předměstí, zrození jednoho náboženství ve Francii - Les banlieues de l'islam. Naissance ďune religion en France, 1987, či Na západ od Alláha - A l'ouest ďAllah, 1994). Pohled na americká fundamentalistická hnutí, která ovlivnila neokonzervativní intelektuály, pak český čtenář zná z dosud jediné jeho přeložené práce Boží pomsta. Křesťané, židé a muslimové znovu dobývají svět (1996).
Palestina a Izrael na úvod
Válka v srdci islámu je rozdělená na sedm hlavních částí. Jako prolog k celé monografii slouží Kepelovi kapitola věnovaná palestinsko-izraelskému mírovému procesu v posledním desetiletí minulého a v prvním desetiletí tohoto milénia. Ten mu umožňuje definovat faktory, které ovlivnily vývoj v celém blízko-východním regionu. Prvním byl bezesporu nástup nové politické síly v podobě islamistů, kteří zahájili svůj boj proti Izraeli i proti dosud "vládnoucí" sekulární elitě Arafátovy Organizace pro osvobození Palestiny. Vzestup vlivu islamistů pokračoval i během tzv. Mírového procesu v devadesátých letech.
Nalezení mírového řešení mohlo pro Arafáta znamenat posílení jeho vnitropolitického postavení. Avšak s tím, jak se celý proces zadrhával, docházelo k dalšímu vzestupu vlivu islamistů. Ve stejné době vvzvolával palestinsko-izraelský problém zájem od moci dočasně odstavených amerických neokonzervativců. Ti svým odmítnutím mírového procesu a podporou izraelských anekcionistů pod vedením Benjamina Netanjahúa dávali najevo rozchod s dosavadní pragmatickou politikou konzervativců.
Nádor džihádismu
V další dvou částech knihy se Gilles Kepel věnuje anabázi džihádistů v době mezi afghánskou válkou a útoky na New York a Washington 11. září 2001. Pro informovaného čtenáře přinese tato část jen stěží nějaké překvapivé informace. Kepel popisuje, jak pomohla válka v Afghánistánu vytvořit zárodky globálního džihádistického hnutí, přestože základním cílem džihádistů ve všech koutech arabského světa v té době zůstával boj proti místním režimům. Prvním impulsem ke změně orientace na boj přímo proti zahraničním mocnostem (především Spojeným státům) byla přítomnost spojeneckých vojsk podílejících se na operaci Pouštní bouře na posvátné půdě království Saudské Arábie.
Druhým impulsem bylo vyčerpání arabsl^ch (zejména egyptských) džihádistů během boje proti sekulárnímu režimu v polovině devadesátých let. Egyptský radikál Ajmán az-Zawáhirí, který dosud boj proti cizím mocnostem odmítal a tvrdil, že "i cesta k osvobození Jeruzaléma povede napřed přes Káhiru", se tak začal přiklánět ke globální strategii Usámy bin Ládina. V roce 1998 pak oba zmínění vůdci vyhlásili začátek boje proti "křižákům a sionistům", který vyvrcholil útokem 11. září a pokračoval operacemi v na Bali, v Casablance, v Madridu a jinde. Asi nejzajímavější je zde Kepelův pohled na americkou reakci na aktivity globálních džihádistů. Francouzský orientalista upozorňuje na fakt, že se americká administrativa po 11. září nedokázala rozejít s vojenskou doktrínou formulovanou v dobách studené války. V boji proti Al-Káidě se tak snažila stůj co stůj zasáhnout hlavu nepřítele, což vedlo k tomu, že "odstranila viditelné části nádoru jako nezkušený kancerolog, ale nezabránila bujení a mutacím."
Krize v Zálivu
Vývoj v Iráku po invazi v březnu 2003 se stal pro Kepela dalším důvodem pro kritiku americké zahraniční politiky. Irák, kde od sedmdesátých let vládl klan okolo Saddáma Husajna, příslušníka aflaqovského křídla strany Baath, zažíval od konce osmdesátých let nárůst etnického a sektářského napětí. Právě tento komplikovaný stát měl pro americké neokonzervativce představovat největší překážku pro jejich hlavní zahraničněpolitické cíle: zajištění bezpečnosti Izraele a postupnou demokratizaci regionu jako předehru k jeho začlenění do globálního společenství pod hegemonií Spojených států. Na základě lživých argumentů o podpoře mezinárodního terorismu a o vývoji zbraní hromadného ničení se americká administrativa rozhodla Saddámův režim svrhnout vojenskou cestou. Neokonzervativní ideologové měli za to, že se v "osvobozeném Iráku odehraje remake postkomunistického vývoje ve východní Evropě", který nastartuje demokratizační vlnu v dalších státech Blízkého východu. Namísto toho se však Irák stal dějištěm sektářského násilí, které ho přivádí na pokraj rozpadu. V této souvislosti analyzuje autor i rozkol mezi samotnými šíity, příslušníky nejpočetnější náboženské komunity, která se dělí na lidové křídlo, vedené Muktadou as-Sadrem, a na konzervativnější část, které dominují strany ad-Daawa a SCIRI.
Z muslimských zemí pak věnuje Kepel podrobněji pozornost ještě Saudské Arábii,
kde se již od sedmdesátých let výrazněji projevují radikální islámská hnutí, která se vymezují proti oficiálnímu wahhábitskému učení. Již v roce 1979 obsadili saudští islamisté mešitu v Mekce a na konci devadesátých let pak řada z nich následovala místního rodáka Usámu bin Ládina při jeho globálním džihádistickém tažení proti Američanům. Dojem vnitřní stability, který tato ropná monarchie navenek vzbuzuje, je podle Kepela rozhodně klamný.
Francouzská naděje
Závěrečná kapitola zavede čtenáře do Francie, Kepelova rodiště a působiště. Právě tato země se svou několikamilionovou muslimskou komunitou může podle něj naznačit nový směr, kterým by se mohla muslimská umma vydat na cestě ze své současné krize. Není však příliš jasné, na základě jakých skutečností Kepel k tomuto závěru došel. V kapitole s dramatickým názvem Bitva o Evropu je totiž podán obraz muslimské diaspory ve Francii, který příliš mnoho optimismu nevzbuzuje. Současná generace mladých muslimů se těžko integruje do francouzské společnosti. Kepel přitom nevylučuje, že na vině může být i rasismus a xenofobie (odmítá ovšem pojem "islamofobie", který údajně "vymysleli islamisté, aby předešli jakékoliv kritice").
Ať je však příčina tohoto problému jakákoliv, důsledkem je posílení vlivu islamistických a fundamentalistických hnutí. Tato hnutí totiž nabízejí řešení frustrace mladých muslimů, které může mít čistě duchovní rozměr (pietistická hnutf), anebo i cestu politickou (v krajním případě džihádistická hnutf). Monopol v politické oblasti mají islamisté podle Kepela z toho důvodu, že se levicové strany nacházejí v hluboké krizi a nejsou tak schopné nabídnout alternativu. Krajní pravice, jež by za normálních okolností chudé obyvatele předměstí přitahovala, je silně xenofobně orientovaná, a tak ani ona nemá mladým muslimům co nabídnout.
I nepolitická pietistická hnutí však Kepel považuje za nebezpečná, protože mají tendenci nutit své následovníky k uzavírání se před majoritní společností. Autor pochybuje i o důvěryhodnosti relativně umírněných islamistů, kteří se hlásí k doktríně Muslimských bratrů, a kritizuje i kontroverzního muslimského intelektuála Tárika Ramadána.
Kepelův esej je poutavým čtením, které představuje současný muslimský svět, tak jak ho vidí jeden z nejvýznamnějších současných orientalistů. Snaha zaujmout čtenáře však někdy vede k značně pochybným závěrům. Kepel například vysvětluje náklonnost amerických neokonzervativců vůči iráckým šíitům vizuální podobností mezi rabíny (celá řada neokonzervativců má židovský původ) a šíitskými duchovními. Jistou vypovídací hodnotu některých "anekdot" však nelze popřít - například u informace o posledních hodinách útočníků z 11. září, které byly z velké části vyplněny sledováním pornografických kanálů v hotelovém pokoji. Problém je rovněž silně protiamerický tón, který vyvolává občas dojem, jako by za současnou blízkovýchodní krizi bylo zodpovědných jen posledních několik let americké politiky. Chybějí přitom informace o muslimské komunitě ve Spojených státech, jejíž integrace je možná úspěšnější než na starém kontinentě.
Zdeněk Beránek, A2 kulturní týdeník, 3/2007, str. 22
Medzi fitnou a džihádom
Na Nový rok 2007 nastala akási zvláštna a zriedkavá, aj keď možno banálna, konjunkcia islamu a kresťanstva. Vítanie nového roka podľa gregoriánskeho (solárneho) kalendára sa prekrývalo s najväčším islamským sviatkom: Sviatkom obetí alebo "veľkým sviatkom", ktorým sa končí výročná púť moslimov do Mekky, v arabskom znení hadždž, a to v desiaty deň dvanásteho mesiaca zú alhidždža, ktorýje aj posledným mesiacom islamského lunárneho kalendára hidžry. Za novinku možno dozaista považovať aj symbolický akt, počas ktorého vôbec po prvýkrát v dejinách USA v januári tohto roku prisahal poslanec amerického Kongresu, ktorý je moslimského vyznania, nie na Bibliu, ale na Korán. Obidve skutočnosti, prirodzene, nič nemenia na zložitosti súčasných vzťahov medzi monoteistickými vierami ani na napätej atmosfére v kontaktoch Západu s moslimským svetom.
K pochopeniu príčin súčasnej medzinárodnej situácie prispieva i monografia Gillesa Kepela Válka v srdci islámu. Český vydavateľ správne obišiel arabský termín v názve jej francúzskeho originálu Fitna: Guerre au coeur de l'islam, pričom ho však už na obálke knihy vysvetlil. Fitna je klasický termín islamských dejín a znamená niečo ako rozkol alebo rozvrat v moslimskej obci. Má teda v porovnaní s termínom džihád, ktorý označuje "úsilie na ceste Božej" vrátane iustum bellum (preklad "bellum sacrum" je nevhodný), úplne negatívne zafarbenie. Fitna je niečo zavrhnutiahodné, pokušenie, zrada a neporiadok, ku ktorému by medzi moslimami vonkoncom nemalo dochádzať. K vôbec najvýznamnejšej fitne došlo v islamských dejinách v zápasoch medzi štvrtým kalifom Alím (zavraždený 660 n. l.) a jeho damaským umajjovským protivníkom Muávijom, od aktivít ktorých sa odvíja aj postupný rozkol medzi sunnitmi a šiitmi.
Neskôr viedla Osmanská ríša v Európe vo vzťahu k inému monoteistickému náboženstvu kresťanstvu, presnejšie katolicizmu - džihád, no vo vojnách proti "odpadlíckym" šiitským Peržanom uskutočňovali osmanskí Turci riddu. K prvej ridde, odpadlíctvu, došlo hneď po smrti proroka Mohamada v roku 632. Vtedy odstúpilo od islamu viacero kmeňov a vystúpili aj tzv. "falošní proroci", medzi ktorými vynikol Musajlima. A nakoniec je možné zápas Osmanov s mamleuckým Egyptom počiatkom 16. storočia označiť za fitnu, pretože medzi sebou bojovali dva sunnitsko-moslimské tábory, čo je vlastne z hľadiska moslimskej vierouky neprípustné.
Zrod radikálneho islamu v 20. storočí vníma Kepel v podobe existencie dvoch prúdov: na jednej strane ako wahhábovský (salafistický) islam, pôvodom zo Saudskej Arábie, s mimoriadne prísnym ortodoxným učením, a na druhej strane cez aktivity Moslimského bratstva, ktoré sa zrodilo v Egypte a ktoré zároveň väčšmi akcentuje moderné politické koncepcie. Tieto dva smery sa podľa autora spojili vo chvíli, keď v 70. rokoch 20. storočia režim egyptských "slobodných dôstojníkov" vypudil Bratstvo z krajiny na Níle, a vytvorili hybridnú ideológiu, ktorá čerpá z rôznych intelektuálnych tradícií vrátane európskych totalitných ideológií. K radikálom pristúpili posily aj z iných krajín, porevolučného Iránu, okupovanej Palestíny a sekulárneho Iraku či Sýrie. Okupácia Afganistanu sovietskou armádou v roku 1979 umožnila extrémistom spojiť sily na bojovom poli v akcii naozaj globálneho významu. Rozvoj telekomunikačných technológií, rýchlych dopravných systémov alebo internetovej komunikácie v nasledujúcich desaťročiach zvýšil interkonektivitu na celom svete, v dôsledku čoho sa džihádisti mohli zorganizovať do planetárnej siete bez konkrétneho centra, ale s jasným cieľom - zmeniť svet na príbytok islamu.
Wahhábizmus by sa nebol dokázal presadiť voči ostatným významnejším prúdom islamu, ktoré mali do 60. rokov 20. storočia tento smer v pramalej úcte. Tieto smery boli totiž zakorenené v bohatých a slávnych civilizáciách, ktorým vládli známe dynastie pestujúce umenie a vedy. Arabský polostrov síce dal svetu nové náboženstvo, ale história moslimského sveta sa uplynulých štrnásť storočí písala v Damasku, Bagdade, Cordóbe, Istanbule, Káhire, Dillí či Samarkande, kým prorokova vlasť zostala málo významnou perifériou. Zvláštna súhra okolností, spolu s obrovskými príjmami z exportu ropy, však spôsobila, že Saudská Arábia sa postupne stala strediskom radikálneho islamizmu. Wahhábovci už v prvej polovici 20. storočia potlačili poľnohospodárstvom sa živiacich šiitov na východe Saudskej Arábie, podobne ako liberálnejších šáfiovcov (jeden z právnych smerov islamu) v hornatom Asíre na hranici s Jemenom. Pred radikálnymi obnovovateľmi viery sa museli skloniť dokonca aj kozmopolitné a pragmatické podnikateľské a náboženské kruhy z hidžázskych miest Mekka a Medina, kolísok islamu.
Kepel venuje pozornosť aj najväčším protivníkom islamského extrémizmu - americkým neokonzervatívcom. V kapitole o neokonzervatívnej revolúcii naznačuje, že predstavitelia amerického neokonzervativizmu, ktorí sa snažia svet "meniť" a nie ho vykladať, nemajú ideologicky priveľmi ďaleko od militantnej rétoriky členov al-Káidy. Delenie krajín sveta podľa kritérií Dobra a Zla takisto pripomína salafistické predstavy o dobrých Veriacich a zlých Neveriacich. Neokonzervatívci hľadia s obdivom a inšpiráciou na myšlienky profesora Lea Straussa (1899 - 1973), ktorý pokladal za správne, aby "Vladár pri hľadaní zvrchovaného a pre prostú masu nepostihnuteľného Dobra pred ľudom veci tajil či ľudu klamal, pokiaľ to okolnosti vyžadujú".
Kepelova monografia jasne formuluje paradoxy americkej politiky v Perzskom zálive, keď na jednej strane v reakcii na tvrdý postup irackého diktátora voči vlastnej šiitskej väčšine spomína slová prezidenta Busha staršieho, podľa ktorých USA nemali po oslobodení Kuvajtu v roku 1991 mandát OSN na likvidáciu Saddámovej moci v samotnom Iraku. Paradoxne však v roku 2003 si jeho syn George W. Bush v prezidentskom kresle z neexistujúceho mandátu svetovej organizácie už príliš veľké starosti nerobil a aj bez neho začal ofenzívu na Bagdad.
Kepel obracia pozornosť aj na zápas o podobu islamskej viery v Európe, ktorej obyvatelia po atentátoch v Madride či Londýne dospeli neraz k presvedčeniu, že multikulturalizmus je vlastne iba synonymom segregácie. Ako tvrdí autor, "v chudobných predmestiach Francúzska často demograficky prevládajú Rebeus, ako si vo verlane (konvenčný argot postavený na prehodení slabík) hovoria mladí arabského pôvodu. Keď si potom nechajú narásť fúzy a začnú chodiť do mešity, nasledujú ich tam aj rodení Francúzi, Portugalci, prípadne černosi, či už antilskí alebo africkí. Nechcú zostať "mimo", keď vidia, že ku salafizmu tiahne ľudová subkultúra ich sídliska, kde sú nositelia európskych krstných mien zosmiešňovaní a celá európska kultúra znevažovaná".
Charakter migrácie a prisťahovalectva sa v posledných desaťročiach skutočne dosť zmenil. V období industriálnej spoločnosti sme sa stretali prevažne s dvoma typmi migrácie: snahou integrovať sa do prijímajúcej spoločnosti alebo túžbou vrátiť sa po istom období do rodnej krajiny. Dnešní migranti sa však často nechcú ani integrovať do "hostiteľskej" komunity, ani sa vrátiť do domovského prostredia. V postindustriálnej dobe (trans)migrantom moderné dopravné a komunikačné systémy umožňujú časté návštevy v krajinách pôvodu bez toho, aby museli opustiť svoje nové domovy v krajinách s podstatne stabilnejšími sociálnymi pomermi a vysokou životnou úrovňou. Tento druh migračných pohybov je spojený s označeniami ako nový tribalizmus, bilokalizmus, diaľkový nacionalizmus či transteritoriálny štát. Zatiaľ čo v minulosti predstavovala migrácia skôr veľké presuny populácií a mala východiskový bod a miesto, kam smerovala, dnes ide neraz o nepretržitý
proces akéhosi "prelievania". Turci žijúci v Nemecku napríklad cestujú každý rok na dovolenky a návštevy vo veľkých počtoch do vlasti svojich predkov, pričom sa neraz snažia ovplyvňovať spoločenský a politický život v krajine napriek tomu, že trvalý pobyt majú v západnej Európe. Mnohé štáty, ktorých občania patria v Európe medzi najčastejších emigrantov, zažívajú aj opačný proces akejsi "transnacionálnej reinkorporácie", pretože krajiny pôvodu sa tiež snažia zahrnúť svojich "súkmeňovcov" do vlastných predstáv a zámerov. Situácia pripomína stav istých "deteritorializovaných" národných štátov, zatiaľ čo iní odborníci hovoria o transteritoriálnych národných štátoch. Komunity žijúce v diaspóre majú navyše často vlastné predstavy, ako organizovať svoj spoločenský, náboženský a kultúrny život, ktoré sú odlišné od zámerov hostiteľskej kultúry, ako aj od prevažujúcej kultúry krajiny "pôvodu". Vznikajú a rozvíjajú sa nové identity, globálne trendy sa neustále adaptujú na miestne podmienky, lokálne a globálne formy koexistujú na rôznych miestach a v odlišných podobách. Táto zmes globalizácie a lokalizácie dostala aj nový názov: glokalizácia.
Monografia Islám bez závoje od Roberta Spencera, religionistu a odborníka na moderný islam, kráča v šľapajach civilizačných zrážok Samuela Huntingtona, škoda len, že jej preklad do češtiny je taký mizerný, že v porovnaní s profesionalitou manželov Velíškovcov, prekladateľov knihy G. Kepela, pôsobí neskutočne rušivo. Moslimom by určite nespôsobilo ani najmenší problém označiť dielo a jeho autora za ukážkový príklad západnej islamofóbie, pointa by však nemala spočívať v hodnotení pisateľa knihy, ale v reflexii nad vyslovenými myšlienkami. Motto Spencerovej argumentácie by pritom mohlo znieť aj takto: "islam a násilie sú svojho druhu spojené nádoby" a obyvatelia Západu sa jednoducho mýlia, keď si myslia, že "ak je islam náboženstvo, musí byť vo svojej podstate aj mierumilovný". Západu preto "hrozí v dôsledku neochoty kritizovať nekresťanské (a vôbec "mimozápadné") kultúry strata rozlišovacích schopností". V Spencerovom podaní ide teda o "kulturologický prístup", ktorého výrazným znakom je snaha vysvetľovať konanie moslimov vždy na základe identifikácie s islamom, ako keby sa každý ich čin odvíjal iba od náboženskej identity. Navyše, v Európe sú dnes migranti z arabských krajín, Pakistanu či Turecka, vo zvýšenej miere majoritnou spoločnosťou onálepkovaní náboženskou terminológiou, v praxi sme svedkami toho, že sa problematika imigrácie akosi programovo "islamizuje". Takýto trend má nepochybne svoju negatívnu stránku. Kultúrne odlišnosti, napríklad medzi potomkom tureckého imigranta v Nemecku a rodeným Bavorákom, pritom nemusia byť práve tým, čo oboch najviac trápi, alebo by trápiť malo vprípade, že sú nezamestnaní alebo pracujú v nevyhovujúcich podmienkach.
Súpiska "hriechov islamu" je v Spencerovom podaní naozaj nekonečná, a občas až únavná, hoci je nepochybné, že na adresu moslimov by sme mohli sformulovať ešte aj mnoho ďalších výčitiek. Nositeľ Nobelovej ceny za literatúru indokaribský spisovateľ V. S. Naipaul, ktorého autor veľmi rád cituje, v knihe Medzi veriacimi raz na adresu vzťahu moslimov k imperializmu napríklad poznamenal, že "Arabi boli najúspešnejší imperialisti všetkých čias, pretože podrobiť sa im (a byť preto ako oni) znamená v mysliach veriacich (moslimov, pozn. prekl.), že sú dodnes presvedčení o tom, že boli zachránení".
Arabom a moslimom je možné neraz predhadzovať to isté, čo oni kritizujú na druhých. Jeden príklad sa ponúka hoci aj zo Spojených arabských emirátov. Dubaj, tento Manhattan Perzského zálivu, buduje síce ostrovy v mori, lyžiarske zjazdovky "v púšti" a onedlho sa popýši aj najvyššou budovou na svete (o ďalších megalomanských plánoch ani nehovoriac), ale gastarbeiterom z Ázie, bez ktorých by tieto zázraky ostali len na rysovacích stoloch projektantov, firmy odoberajú cestovné pasy po príchode do krajiny, aby "ctení podnikatelia" všakovakého, a teda aj moslimského, pôvodu vzápätí mnohým robotníkom nemuseli načas vyplácať ani len žobrácke mzdy.
Na inom mieste nás chce Spencer presvedčiť aj o tom, že z ľudí, ktorí čítajú Bibliu, sa stávajú odlišné (rozumej lepšie) osobnosti ako z tých, ktorí čítajú Korán. Že by to bolo naozaj tak, o tom možno silne zapochybovať, aj keď je pravda, že islam je viac než náboženstvo, je to detailný návod, ako žiť v konkrétnych situáciách, náboženstvo zákazov a príkazov, ktoré hovoria veľmi úzkostlivo o tom, čo sa smie a čo sa nesmie. Lenže miliónom ľudí, ktorí umreli v náboženských vojnách stredoveku, v dôsledku otroctva, európskeho kolonializmu, fašizmu či komunizmu, ani kresťanské náboženstvo "lásky a porozumenia" priveľmi nepomohlo.
Spencer posilňuje stigmu islamu ako teroristickej kultúry a v tomto zmysle je jeho úsilie kontraproduktívne, zbavuje nás spojencov aj tam, kde by sme ich v zápase s "globálnym džihádom" potrebovali a mohli nachádzať. Ak už autor hovorí o násilí v islame, a proti tomu sa nedá nič namietať, bolo by lepšie zasadiť ho do kontextu antropológie násilia aj v iných náboženských systémoch, keďže silové riešenia sprevádzajú ľudstvo bez ohľadu na dikciu posvätných textov.
Jeden druh úvahy, presnejšie povedané, snahy o dedémonizáciu islamu, však v Spencerovej knižke rozhodne nenájdeme. A preto azda nezaškodí, ak si ju vypožičiame od politológa Fareeda Zakariu. Tento Američan indického pôvodu vo svojej hojne citovanej monografii Budúcnosť slobody na adresu islamu uviedol pragmatickejšie argumenty: "Klásť dôraz na premenu islamu je omyl. Cestou k zlučiteľnosti kresťanstva s modernosťou nebolo úsilie prinútiť cirkvi z ničoho nič prijať liberálnu interpretáciu teológie. Bolo potrebné modernizovať spoločnosť tak, aby sa cirkvi museli prispôsobiť svetu okolo seba... Tým, ktorí namietajú, že islam je niečo iné, môžem odpovedať, že zaiste je. Je však taký odlišný, že by sa nezmenil, pokiaľ by existoval v modernej, kapitalistickej a demokratickej spoločnosti?"
Pri porovnávaní islamu s kresťanstvom by bolo mylné vydávať za vlastné tradície iba pozitívnu časť minulosti, kým v prípade konkurenčného náboženstva neustále zdôrazňovať hlavne jeho deficity. Paralyzovať moslimských extrémistov sa môže podariť iba v spolupráci s radovými moslimskými veriacimi. Súčasné krkolomné zmeny vo všetkých oblastiach života však vyvolávajú v spojení s dominantnou komerciou, sexuálnou permisivitou a vizuálnokultúrnym primitivizmom veľký tlak na tradičné systémy, ktorých morálna a hodnotová sústava, prejavujúca sa v kultúrnych návykoch jednotlivcov, jednoducho nieje schopná pod takýmto obrovským tlakom sa adaptovať. Súry nášho západného Koránu akoby zväčša poznali iba trvalý hospodársky rast, burzy, rozpočtovú disciplínu, investície a zisk, a prirodzene, korunu všetkého úsilia - spotrebu a prosperitu. Ale nie všade na svete ľudia prijali túto existenčnú schému a precitlivenosť moslimov v otázkach náboženského charakteru je preto pochopiteľná.
Je zaujímavé, že náboženské polemiky sú predovšetkým produktom tých náboženských systémov, ktoré sa usilujú o obrátenie k obrazu svojmu a evanjelizáciu ľudstva v planetárnych rozmeroch. Budhisti, taoisti, hinduisti či judaisti vedú zničujúce medzináboženské polemiky v omnoho menšom rozsahu. A tak záverom nezaškodí zopakovať slová českého filozofa Erazima Koháka, ktorý nedávno v istej televíznej relácii trefne poznamenal, že veľkým monoteistickým vieram hrozí akýsi "nástup křeče", čím chcel opísať, že má pocit, akoby sa v monoteistických vierach drali dopredu ľudia, ktorí chcú neustále prikazovať, zakazovať a trestať. Ostáva iba veriť, že kŕč rozkolníckej fitny sa tiež raz zmení pod tlakom džihádu za toleranciu a spoluprácu.
Gabriel Pirický, měsíčník K & S, č. 2/2007, str. 7