VŠECHNY ZDE NABÍZENÉ PUBLIKACE MÁME SKLADEM
VÁŠ NÁKUP
0 POLOŽEK
CENA: 0 VČETNĚ DPH
Domácí stránka > HISTORIE > historiografie > detail titulu
DETAIL TITULU:
Prožité dějiny, dvacáté století očima německého fyzika
Karolinum 2006
brožovaná, 118 str.
ISBN 8024611538
125,-
106,-
SKLADEM
Paměti německého fyzika Wernera Holzmüllera (1912), profesora univerzity v Lipsku. V krátkých kapitolách autor vzpomíná na život Němce ve stínu obou velkých totalitních režimů 20. století. Před čtenářem se tak otevírají Holzmüllerovy vzpomínky na Výmarskou republiku, období nacismu a druhé světové války, později pak i na transport německých vědců do SSSR, život v poválečné NDR a opětovné sjednocení Německa.
O autorovi a jeho knize
1) Předmluva: K čemu nám slouží historie
2) Co mne jakožto přírodovědce přimělo k tomu, sepsat tyto úvahy?
3) Konec první světové války a počátek mé školní docházky
4) Příčiny a důsledky první světové války
5) Kappův puč
6) Inflace
7) Vzpomínky na Výmarskou republiku
8) Adolf Hitler a fašismus
9) Hitlerovo rasové šílenství
10) Přípravy války v r. 1939 a první vítězství
11) Stalin a Rusko
12) Válka proti Sovětskému svazu
13) Válka v Evropě do r. 1945
14) Moje zážitky z bombardování v Berlíně, Cáchách a Lipsku
15) Válečná bilance
16) Evakuace do Schildau u Torgau
17) Opět v Berlíně
18) Odjezd do Sovětského svazu
19) Dojmy z Ruska
20) Konec pobytu v Rusku
21) Život v NDR po r. 1952
22) Historicky významné události do r. 1968
23) Studená válka
24) Státní bezpečnost (?Stasi")
25) Konec sovětského impéria v Evropě
26) U berlínské zdi ve dnech převratu
27) Roky výstavby a konec studené války
28) Světová politika v novém tisíciletí
29) Čemu nás učí historie
Poznámky
Knižní publikace W. Holzmüllera
1) Předmluva: K čemu nám slouží historie
2) Co mne jakožto přírodovědce přimělo k tomu, sepsat tyto úvahy?
3) Konec první světové války a počátek mé školní docházky
4) Příčiny a důsledky první světové války
5) Kappův puč
6) Inflace
7) Vzpomínky na Výmarskou republiku
8) Adolf Hitler a fašismus
9) Hitlerovo rasové šílenství
10) Přípravy války v r. 1939 a první vítězství
11) Stalin a Rusko
12) Válka proti Sovětskému svazu
13) Válka v Evropě do r. 1945
14) Moje zážitky z bombardování v Berlíně, Cáchách a Lipsku
15) Válečná bilance
16) Evakuace do Schildau u Torgau
17) Opět v Berlíně
18) Odjezd do Sovětského svazu
19) Dojmy z Ruska
20) Konec pobytu v Rusku
21) Život v NDR po r. 1952
22) Historicky významné události do r. 1968
23) Studená válka
24) Státní bezpečnost (?Stasi")
25) Konec sovětského impéria v Evropě
26) U berlínské zdi ve dnech převratu
27) Roky výstavby a konec studené války
28) Světová politika v novém tisíciletí
29) Čemu nás učí historie
Poznámky
Knižní publikace W. Holzmüllera
20. století očima německého fyzika
Vzpomínky německého fyzika Wernera Holzmüllera by neměly uniknout pozornosti nikoho, koho zajímá německá reflexe vlastní minulosti. Autor se narodil v roce 1912 v Lipsku a ve třicátých letech se stal žákem nositelů Nobelovy ceny, profesorů Deby a Heisenberga. Za války se mu podařilo získat statut nepostradatelného odborníka, a tím se vyhnout nasazení v armádě. V letech1946-1952 byl deportován do SSSR. Po návratu pokračoval v odborné kariéře na univerzitě v Lipsku a stal se jedním z čelných odborníků v oblasti fyziky makromolekulárních látek. Po roce 1968 byl v tehdejší NDR jako politicky nevyhovující zproštěn vedoucích funkcí.
Holzmüller se zamýšlí nad dějinnými událostmi, které se dotkly jeho života. Nejde o tradiční memoáry ani historickou stať. Už v úvodu autor naznačuje, že jeho zamyšlení nebude pro tento žánr úplně typické: "Ve všech oborech se soustředíme na to, co je dané otázce nejblíže, a omezujeme to, co je vzdálené nebo nedůležité. Při historických výkladech se však často začíná dávno minulým a dnes nedůležitým, takže pak nezbývá čas ani možnost kriticky zhodnotit nedávné, pro současnost důležité události."
Deportace s klavírem
Holzmüller někdy provokuje jiskrným zjednodušením, jako by šlo jen o přírodní děje, jindy okouzlí nečekanými detaily. To například když líčí, jak jej v říjnu 1946 v noci probudil ruský úředník v doprovodu vojáků a sdělil mu, že v rámci válečných reparací bude i s rodinou okamžitě deportován do Ruska. Vojáci mu pomohli sbalit nábytek do přistaveného nákladního vagonu a jeho manželka ještě stihla koupit klavír, aby utratila zbylé peníze. Ten den se vlaky s profesory i s jejich klavíry rozjely do Ruska - odjelo celkem tři tisíce vzdělaných techniků z celého Německa. V Gorkém pak Holzmüller pracoval na sovětských výzkumných úkolech; přiznává, že se tam měl "materiálně i lidsky" lépe, než kdyby zůstal v Německu. Po několika letech jej poslali zpátky do Německa; jenomže v Brestu jej z vlaku vytáhli a vrátili do Gorkého, tentokrát už bez rodiny i klavíru. Na definitivní návrat si musel počkat ještě rok.
Nepřekvapí nás, že na pozadí všech popisovaných událostí je trauma z nacistické etapy německých dějin, ale i sovětské poroby, do které byli na několik desítek let uvrženi obyvatelé "východního" Německa. S napětím se ponoříme do kapitoly, v níž autor srovnává Hitlera a Stalina a v níž nachází pro Stalina omluvy, které ovšem nemá pro Hitlera. V logice obnažování souvislostí dochází až k závěru, že především díky válečným gulagům a bezohledné krutosti, s níž vedl Stalin válku, bylo Německo ušetřeno úplné likvidace, ke které by vedl pravděpodobný pozdější útok Spojenců atomovými bombami. V takovém hodnocení Stalina mu nebrání ani to, že sám je osobním přesvědčením pacifista a idealistický humanista.
Kniha byla napsaná na sklonku devadesátých let a představuje ojedinělý zlomek z historie a mentality dvou národů - německého i ruského, jejichž imperiální sklony ovlivnily i naše politické cítění. Přes všechny prožité životní peripetie a zaznamenané křivdy zůstává autorův pohled obdivuhodně objektivní, nedogmatický, a to i při snaze o maximální zobecnění. To si čtenář uvědomí například v kapitole, kde Holzmüller popisuje ruskou národní povahu jako mírumilovnou, přátelskou a přirozeně toužící po poznání, zatímco za základní rys svého národa považuje domýšlivost.
Jan Vaculík, Lidové noviny , 3. března 2007
Dejiny v každom z nás
Dvacáté století očima německého fyzika je podtitul, ktorý otvára mnohé dvere našich osudov: Pozrieť sa na históriu doby, v ktorej sme žili, cez osobné zážitky, konfrontovať ich s "veľkými dejinami", hľadať príčiny dejov v dávnej minulosti, to je úloha, ktorá nás vedie k poznaniu súvislostí. Oplatí sa. A pritom sa pokúsiť odpovedať na otázku, či široký prúd udalostí je iba mozaikou skladajúcou sa z miliónov osobných osudov alebo, naopak, či sa dejiny valia, hĺbiac si vlastné koryto sotva regulovateľného toku, a my sme len unášanými kvapkami...
Bolo by zaujímavé sledovať paralelné dejiny štátov strednej a východnej Európy na konkrétnych osudoch ľudí v období 1933 (nástup Hitlera k moci) - 1990 (koniec diktatúr, návrat do hlavného prúdu novodobých európskych dejín). Pretože "ľuďom zo Západu" splýva celý tento priestor (a čas) do jedinej beztvarej šedej (červenej?) hmoty, ktorá nás navyše (nielen v ich očiach) zababrala tak, že sme sa podnes nedokázali poriadne umyť. Nielen "ľuďom zo Západu"; aj mladším generáciám priamo u nás doma, v rodinách tých, čo toto obdobie prežili, už nič nehovoria slová ako NDR, Sovietsky zväz, Stalin, Brežnev, čistky, odmäk. Február, August, November a desiatky iných.
V skutočnosti to bol terén nesmierne členitý; zďaleka všetky jeho zákutia nepoznali ani priami účastníci udalostí, nech už boli na ktorejkoľvek strane barikády; mnohým sa darilo barikádu zďaleka obchádzať a žiť, ako by jej ani nebolo.
"Socializmus" (Čo to vlastne je? - ani len tento zavádzajúci pojem sme si doteraz nedefinovali a zrejme sa to ani nedá!) bol v každom štáte iný. U HolzmúUera môžeme sledovať, ako iný bol v sovietskej časti Nemecka než v Československu. Žiada sa mi navrhnúť napísanie novej knihy, paralelných dejín socializmu v štátoch, ktoré ním boli postihnuté.
Je všeobecne rozšíreným názorom (pravdaže len v úzkej vrstve intelektuálov), že súčasnosť nemožno pochopiť bez poznania minulosti, že teda história je stavebným materiálom stavby budúceho sveta. Holzmúler sa drží tejto zásady. Až tak dôsledne, že podľa neho história "by sa mala stať jedným z hlavných odborov školskej výchovy". A to napriek tomu, že "každé historické dielo je subjektívne zafarbené".. Toto pravidlo uplatňuje aj autor: jeho pohľad na minulosť je subjektívne zafarbený, prezentuje jednu niť zo zložitého prepletenca historického lana, na ktorom visí naša súčasnosť.
Katastrofy 20. storočia majú podľa neho takéto korene: "Marxistické utópie spojené s hospodárskymi ťažkosťami viedli (okrem iného) k vyvolaniu veľkých vojen, vyhraná vojna v roku 1870 podnietila prehnaný patriotizmus, čo podporilo vznik prvej svetovej vojny a nakoniec spôsobilo Hitlerom vyvolanú najhoršiu katastrofu ľudstva v moderných dejinách." Jednou z príčin Hitlerovej vojny bolo podľa HolzmúUera aj to, že nemecké noviny písali po celé štyri roky počas prvej svetovej vojny výhradne o nemeckých víťazstvách a zrazu prišla prehra. Obviňovali z nej malú statočnosť vojakov a málo obetavosti obyvateľstva. Koncom 20. rokov prišlo obdobie "vychvaľovačnej interpretácie histórie". Ale Rusko prehralo podľa neho prvú svetovú vojnu ešte skôr než Nemecko: už v roku 1917.
Hitlerovi venuje (okrem mnohých ďalších poznámok) celú kapitolu, ktorú možno zhrnúť niekoľkými citátmi: "Jeho chorobná nenávisť k Židom sa zakladala na fanatizme, nevedomosti a jeho nepredstaviteľne nízkej morálnej úrovni, ktoré ostali až do roku 1940 takmer všetkým Nemcom skryté.", "Náš národ... sa dá ľahko zviesť. Verí všetkému, čo je vytlačené.", (Hitler) mal "zvodcovské fúziky", až do roku 1941 malo Nemecko "nesporný ekonomický rast" a tak "ani ja som nemohol ostať úplne mimo všeobecného súhlasu so systémom"! Priznáva, že aj keď pochopil, "musel s vlkmi vyť".
Významný fyzik Werner HolzmúUer sa narodil v roku 1912, patrí teda do generácie, ktorá aktívne prežila všetky režimy 20. storočia. Jeho trasa viedla z rozpadajúceho sa cisárstva cez Weimarskú republiku, svetovú hospodársku krízu, ktorá mala mimoriadne dramatický priebeh v Nemecku, Hitlerovo Nemecko, voči ktorému mal spočiatku mierne pozitívny, neskôr tvrdo kritický vzťah, prežil bombardovanie a pád Berlína, nútený, ale nie dramatický pobyt v Sovietskom zväze, návrat do NDR, výšky a pády špičkového vedca, ktorý nebol komunistom, koniec sovietskeho impéria a z tejto komplikovanej perspektívy vrhol pohľad aj na 21. storočie.
Napriek dobe, ktorú autor prežil, označuje svoj život za mierumilovný. Presnejšie by bolo: pacifista medzi militaristami. Odvoláva sa na Ježišovo "Kto sa chytá meča, mečom zahynie" (pričom Ježiš nepodnecoval nijakú vzburu proti ľuďom s mečmi). Od otca zdedil názor, že "máme len jeden život, ktorý môžeme stratiť. Neexistuje nijaký svetový názor, strana či ideológia, ktorá by mohla ospravedlniť nasadenie vlastného života." Aj to vysvetľuje, prečo mohol evanjelik HolzmúUer prežiť všetky režimy v závetrí ako pozorovateľ.
Najväčšiu hrôzu mal z atómovej bomby. V roku 1994 mu o tom dokonca vyšla kniha Das Ende: Warnung vor einem Atomkrieg (Koniec: Varovanie pred atómovou vojnou). To ovplvnilo aj jeho hodnotenie mnohých vojnových udalostí. Vzhľadom na skúsenosť so zničením Hirošimy a Nagasaki je vďačný Britom, že bombovými náletmi zničili Drážďany, lebo to "prispelo ku koncu fašistickej diktatúry a uchránilo Nemecko pred americkými atómovými bombami". Vyslovuje vďačnosť aj Stalinovi za jeho tvrdosť, ktorá zabránila kapitulácii Červenej armády a "hnala ju...do Berlína. Ruské obete, aj v táboroch gulagu (!), skrátili vojnu a predišli tak nasadeniu atómových bômb proti Nemecku. Naše šťastie!"
O vzťahu Nemcov k demokracii píše HolzmúUer už v súvislosti s koncom prvej svetovej vojny a vznikom Weimarskej republiky: "Od nemeckého národa sa žiadalo príliš mnoho, keď sa mal vzdať vojenských prehliadok, uchvacujúcich rečí milovaného cisára a nádejí na veľkú koloniálnu ríšu. Je veľmi ťažké naučiť sa demokracii." A v NDR "ako v Tretej ríši i teraz sa obyateľstvo zohlo pred nátlakovými opatreniami".
Ako fyzik (on sám sa nazýva prírodovedcom!) vníma aj realitu zrýchleného vývoja a spočítal, že "Goethe by bol potreboval 400 rokov, aby realizoval moje cesty a docielil moje cestovné zážitky". Dodajme: cesty človeka, pre ktorého po väčšinu života boli hranice nepriechodné!
Málo známy (u nás) bol spôsob, akým sa uskutočňovali vojnové reparácie po roku 1945. Američania a Sovieti vyvážali z porazeného Nemecka aj vysokokvalifikovaných odborníkov (do USA sa tak dostal napríklad raketový expert Werner von Braun); rozdiel medzi oboma veľmocami bol však v tom, že Američania poskytli obrovské finančné prostriedky na obnovu zničeného Nemecka (tak sa mohla Spolková republika veľmi rýchlo zotaviť z materiálnych rán), Sovieti, ako píše HolzmúUer, si zobrali z Nemecka technológie, ba celé inštitúcie aj s odborným personálom.
Tak sa dostal HolzmúUer na päť rokov ako vedecký pracovník do Gorkého (Nižný Novgorod). Jedno októbrové ráno roku 1946 Sovieti oznámili rodine, že sa ešte ten istý deň celá odsťahuje do ZSSR. Nič drastické. Vojaci pristavili tri nákladné autá, ktoré odviezli na stanicu celý majetok. Sťahovali ruskí vojaci: nábytok, pračku, porcelán, manželka za "zbytočné peniaze" ešte ten deň kúpila klavír a dala ho tiež naložiť. Nebol to protekčný prípad, ten istý deň odviezli rovnakým spôsobom do ZSSR okolo 10 tisíc osôb (a každá rodina dostala k dispozícii nákladný vagón a jedno kupé v osobnom vagóne). Cestou dostávali o. i. "veľké balíky s čokoládou", ubytovali ich v pomerne luxusných bytoch, ba dokonca "naše ženy dostali ruské pomocníčky do domácnosti". Po rokoch dospel HolzmúUer k záveru, že zatiaľ čo "západoeurópsky človek je plytší a ... ovládaný vonkajškom vecí", Rus túži po poznaní, "netúži po honbe za obyčajnými pozemskými statkami, dobrá kniha, filozofická diskusia sú preňho oveľa cennejšie". Kritizuje síce diktatúru a "zhora zavedený socializmus", ale považuje ho za lepší než vykorisťovanie a hlad spred októbrovej revolúcie.
Vzťah HolzmúUera voči Rusku (a Sovietskemu zväzu) je istotne podobný vzťahu mnohých intelektuálov zviazaných s NDR: môžeme ho označiť ako kriticky pozitívny. Rovnako je to s NDR, kde ho striedavo oslavovali a prenasledovali. V Berlíne napríklad dostal predčasne uvoľnených "niekoľko miliónov" pre svoj fyzikálny ústav "na základe mojej činnosti v Sovietskom zväze". No v roku 1968 ho zbavili všetkých vedúcich funkcií. Charakteristický je jeho výrok, že "niekedy bolo treba postáť vo fronte na pomaranče, ale nikdy nie tak dlho, ako stojíme dnes v dopravnej zápche na diaľnici". Takýto relativizmus je zrejme výsledkom postoja, ktorý neodlišuje podstatné od parciálneho. Nemám, pravdaže, na mysli, že podstatné (ale ani parciálne) sú pomaranče; fronty i zápchy sú súčasťou oveľa širších súvislostí, aké fyzikovi (a prírodovedcovi) istotne neunikli.
Zjavné falšovanie histórie pôsobí skôr komicky. V roku 1983 navštívil HolzmúUer Vietnam, na akejsi škole sa zúčastnil vyučovania dejepisu a dozvedel sa, že "dobrá NDR bojovala už na začiatku druhej svetovej vojny po boku hrdinských Rusov proti zlým Američanom". Komentuje to trpkou poznámkou: "Myslím, že skresľovanie dejín je teraz všeobecne rozšírené." Treba mu dať za pravdu. I dnes sledujeme úspešnú falzifikáciu histórie. Predovšetkým v štátoch, o ktorých možno povedať: čím ďalej od demokracie, tým ďalej od pravdy.
O americkej pomoci nájdeme zmienku aj v súvislosti s prvou svetovou vojnou: po jej skončení "sa starali najmä o zmiernenie hladu v Nemecku. Ja sám som ako školák tri roky chodil v škole na jedlo, ktoré poskytovala americká náboženská spoločnosť". Americkú politiku výstavby Európy po druhej svetovej vojne vníma takto: "Nebola to americká láska k Nemecku, ktorá priniesla Marshallov plán a predčasné amnestovanie mnohých nacistov, ale snaha vybudovať hospodársky silný ochranný val proti komunizmu prenikajúcemu z východu."
Je zaujímavé, akým spôsobom autor dáva najavo, že nie je antisemitom: o každom Židovi píše, že bol Židom. Zopár príkladov: "...židovský národohospodár Walter Rathenau mohol dosiahnuť zníženie reparácií", "Luxemburgová Rosa, židovská publicistka", v roku 1932 "mal som možnosť počúvať prednášku židovského profesora Molia. A "svetoobčanom" sa stal vďaka "židovským priateľom zo susedstva, ktorí ma prijali (už ako chlapca) na svoje futbalové ihrisko Bar Kochba".
A ešte poznámka o prekladateľke. Je "od fachu", publikovala viacero odborných prác, spomeňme aspoň rozsiahlu knihu Metódy analýzy povrchu: Elektronová spektroskopie. Keď vyšla v roku 1990, bol o ňu aj medzinárodný záujem, v amerických anotáciách sme našli aj informáciu "Language: Czechoslovakian". Nemožno jej zazlievať, že v inak veľmi dobrom preklade sa prekvapivo objavuje zopár chýb, ktoré zrejme vznikli z neznalosti všetkých politických reálií: Americká vojenská informácia v máji 1945 nehovorila, že "vláda v Dônitze nebude tolerovaná", ale že neuznajú vládu veľkoadmirála Karia Dônitza, ktorého za svojho nástupcu vymenoval Hitler. Vojnou oslabených Francúzov z kolónií nevyhnal Dien Bien Phu, ale Vietnamci ich vyhnali v roku 1954 po rozhodujúcom boji pri meste Dien Bien Phu. "Wegwerf-gesellschaft" nie je "spoločnosť, ktorá vyhadzuje hodnoty" (i keď to je dôsledok), ale plytvajúca spoločnosť (žijúca v nadbytku). KDW nie je KWD (žeby jej to pripomínalo NKVD?), ale slávny obchodný dom Kaufhaus des Westens, známy aj ako KaDeWe.
Juraj Alner, měsíčník K & S, č. 2/2007, str. 8
Nepovinná četba: ...DNES NÁM PATŘÍ NĚMECKO A ZÍTRA CELÝ SVĚT
Dvacáté století očima německého fyzika - tenhle podtitul knihy PROŽITÉ DĚJINY od Wernera Holzmüllera mě zaujal. Holzmüller se narodil v roce 1912 - ve stejném roce jako moje matka -, ale v Lipsku, nikoliv v Čechách.
"Vyrůstal jsem v osvícené intelektuálské rodině otevřené světu, pacifisticky naladěné," píše. První světovou válku prožíval jako dítě, až po jejím skončení začal rozum brát. Nicméně z hovorů dospělých si dělal první závěry. "Atentát v Sarajevě pouze spustil dávno připravovaný a vytoužený konflikt. Můj otec říkal: Vinu na válce nesou všechny zúčastněné státy, přičemž ovšem Německo se provinilo vpádem do Belgie (neutrálního státu - poznámka KP) a ponorkovou válkou zvláště těžce."
Dvacátá léta byla obtížná. "Stoupající nezaměstnanost Němců zvyšovala počet příznivců radikálních stanic a podporovala tendenci dát přednost jiné vládě." To bylo podhoubí pro nástup Adolfa Hitlera k moci, který lidem nasliboval všechno, po čem toužili. Autor tvrdí: "Náš národ je od přírody lehkověrný a dá se snadno svést." Myslím, že to neplatí jenom pro Němce, ale i pro jiné národy včetně nás Čechů. Proč by u nás v roce 1946 volilo tolik lidí komunisty, proč jsou dnes pro mnohé důležité "sociální výdobytky"?
"Obyvatelstvo se málo zajímalo o zahraničněpolitické události. Až do roku 1941 by se díky nespornému ekonomickému růstu vyslovila ve svobodných volbách většina německého národa pro Hitlera."
Když se Hitler chopil moci, jenom málo fyziků uvěřilo nacionálnímu socialismu. "Současně však bylo málo těch, kteří proti nacismu vážně bojovali. Fyzici, které jsem znal, chtěli zůstat apolitičtí a skláněli se před zlem v naději, že tak budou moci nerušeně pokračovat ve vědecké práci."
Holzmüller odmítl vstoupit do Hitlerovy NSDAP, a proto začal mít v zaměstnání potíže. Nedostal stipendium, nemohl být povýšen. Nepřipomíná vám to nic?
Hitlerovo Německo se radostně chystalo na válku. Padlo Rakousko, Československo, Polsko, Francie, Belgie, Holandsko, Dánsko... Zdálo se, že německá armáda není k zastavení. "V rozhlase se neustále ozývaly zvláštní zprávy o dosažených vítězstvích. S nadšením zaznívala píseň Budeme pochodovat dál, až všechno obrátíme v trosky, neboť dnes nám patří Německo a zítra celý svět."
Když padla výsada "nepostradatelnosti" mladých vědeckých pracovníků, oblékl i dr. Holzmüller uniformu a narukoval k vojenské meteorologické službě. Tím se vyhnul útrapám na frontě.
Proč Němci bojovali až do trpkého konce, kdy spojenecké armády z východu a západu obsazovaly německá území a kdy anglo-americké bombardéry všechno ničily? Cožpak neviděli, že se blíží tragédie?
Holzmüller uvádí čtyři důvody: 1. "V Německu po staletí panující přísná poslušnost vrchnosti, kterou lze považovat jako ,poslušnost až za hrob?." 2. Víra v zázračné zbraně, které živilo Goebbelsovo ministerstvo propagandy. 3. "V Německu neexistovala vhodná vedoucí vrstva, která by se nepodílela na zločinech nacistů." 4. "Strach před gestapem. Lidé se báli i poslouchat cizí rozhlas." Nepochybně pravdivé důvody, ale dost hrozné - ukazují, kam může zavést slepá poslušnost živená dobře stravitelnou propagandou i strachem.
Když obsadili Rusové město Schildau, kde Holzmüller s rodinou přechodně žil, udělali z něho Rusové radistu. Po návratu do Berlína začal vést laboratoř pro výzkum umělých hmot. A jako důležitého specialistu ho Sověti 22. října 1946 vyzvedli i s rodinou a poslali do města Gorkij (dnes opět Nižnyj Novgorod). Sověti si tyhle zlaté mozky odváželi se vším, co si Němci nadiktovali. Paní Holzmüllerová koupila z posledních peněz klavír, který ji tam také odvezli.
Žili tam dobře, měli vyšší platy než jejich ruští partneři, spoustu zboží posílali příbuzným do východního Německa, kde byla bída. Nicméně tamní systém se mu nelíbil. Všechno dopředu nalinkováno, naplánováno, životní úroveň nízká, lidé měli strach z tajné policie - jako v nacistickém Německu. "Téměř z každé rodiny byl někdo odsouzen."
V Sovětském svazu pracovalo na 3000 německých odborníků. "Později byly výkony německých specialistů ve vývoji atomové bomby a raketové techniky přeceňovány. I sami Rusové měli velmi schopné a tvůrčí inženýry a výzkumníky. Chyběla jim však vlastní iniciativa, která se předpokládá na Západě."
Hodnocení odpovídá skutečnosti. Avšak Rusové měli tvůrčí lidi schopné iniciativy - jenže tu podvazovala byrokracie a buranský způsob řízení komunistickou stranou. To zřejmě Holzmüller nepochopil.
Když Sověti německé odborníky vysáli, začali je vracet. Holzmüller měl smůlu - pustili ho víc než rok po tom, co odjela jeho rodina, až v květnu 1952. Po pádu komunismu se dověděl patrný důvod - ve spisech NKVD měl napsáno, že je světoobčanem, který se nikdy nestane komunistou.
Na rozdíl od mnoha svých kolegů neodešel na Západ. Důvody nám bohužel Holzmüller nevysvětlil, i když ho "tísnilo omezení svobody myšlení". Zůstal ve východním Německu, tedy v NDR, i když se jako nestraník opět potýkal s potížemi - stejnými jako za nacismu. Vstup do strany odmítl už v roce 1953, později se odmítl bavit s důstojníkem tajné policie Stasi.
Sovětský svaz později navštívil mnohokrát - služebně i soukromě na dovolené. Ke svému úžasu tam "pozoroval postupný odklon od původního marxismu k imperialismu a vlastenectví". A dodává: "Přitom byl tento pseudokomunismus překryt kultem osobnosti, pro západní poměry nepředstavitelným."
Škoda, že nám neříká, kdy tyhle imperiální sklony Moskvy poprvé pocítil, jestli už v padesátých letech, nebo později. Zřejmě dost dlouho žil s klapkami na očích - vždyť snahu pohltit Západ proklamoval už Stalin, který zemřel v březnu 1953. Ale je třeba připustit, že mnoho lidí ho nebralo vážně. Podle Holzmüllerova názoru se počítalo s celosvětovou konfrontací až po roce 1960, což je omyl.
Východoněmecká vláda si inteligenci předcházela do doby, než postavila berlínskou zeď. Pak už utíkat nemohli, proto jim postupně mnohá privilegia odřezávala.
Pád berlínské zdi a sjednocení Německa prožíval profesor Holzmüller už jako penzista. "Pro většinu Němců to bylo zcela překvapivé. Byli už zvyklí na oddělený život a po staletí trvající společný osud byl zapomenut."
Holzmüllerův příběh je ukázkou osudů řadového německého intelektuála, který se jenom málo liší od toho, co prožívali jeho přátelé v Československu. Ovšem mám dojem, že byl příliš úzkostlivý, aby si nezadal, a proto i mlčenlivý, kritizoval jenom potichu. Možná, že mu křivdím, že v NDR se kvůli vševidoucí Stasi nemohl vůbec ozvat.
Když jsem dospěl k písni, která říká ...dnes nám patří Německo a zítra celý svět, trochu jsem se vyděsil. Nezačínají se opakovat dějiny? Nechce Německo, tentokrát spolu se svým věčným rivalem Ruskem, znovu ovládnout Evropu? Někteří moji kamarádi z Ameriky, kteří prožili druhou světovou válku a později působili v americké zpravodajské službě, mne už dřív na to několikrát upozorňovali.
Prožité dějiny nejsou čtením na dobrou noc, ale připomenutím pro intelektuály. Zaplaťpánů, že takové knihy někdo vydává - v tomto případě nakladatelství Karolinum.
Karel Pacner, 10.6.2007
Vzpomínky německého fyzika Wernera Holzmüllera by neměly uniknout pozornosti nikoho, koho zajímá německá reflexe vlastní minulosti. Autor se narodil v roce 1912 v Lipsku a ve třicátých letech se stal žákem nositelů Nobelovy ceny, profesorů Deby a Heisenberga. Za války se mu podařilo získat statut nepostradatelného odborníka, a tím se vyhnout nasazení v armádě. V letech1946-1952 byl deportován do SSSR. Po návratu pokračoval v odborné kariéře na univerzitě v Lipsku a stal se jedním z čelných odborníků v oblasti fyziky makromolekulárních látek. Po roce 1968 byl v tehdejší NDR jako politicky nevyhovující zproštěn vedoucích funkcí.
Holzmüller se zamýšlí nad dějinnými událostmi, které se dotkly jeho života. Nejde o tradiční memoáry ani historickou stať. Už v úvodu autor naznačuje, že jeho zamyšlení nebude pro tento žánr úplně typické: "Ve všech oborech se soustředíme na to, co je dané otázce nejblíže, a omezujeme to, co je vzdálené nebo nedůležité. Při historických výkladech se však často začíná dávno minulým a dnes nedůležitým, takže pak nezbývá čas ani možnost kriticky zhodnotit nedávné, pro současnost důležité události."
Deportace s klavírem
Holzmüller někdy provokuje jiskrným zjednodušením, jako by šlo jen o přírodní děje, jindy okouzlí nečekanými detaily. To například když líčí, jak jej v říjnu 1946 v noci probudil ruský úředník v doprovodu vojáků a sdělil mu, že v rámci válečných reparací bude i s rodinou okamžitě deportován do Ruska. Vojáci mu pomohli sbalit nábytek do přistaveného nákladního vagonu a jeho manželka ještě stihla koupit klavír, aby utratila zbylé peníze. Ten den se vlaky s profesory i s jejich klavíry rozjely do Ruska - odjelo celkem tři tisíce vzdělaných techniků z celého Německa. V Gorkém pak Holzmüller pracoval na sovětských výzkumných úkolech; přiznává, že se tam měl "materiálně i lidsky" lépe, než kdyby zůstal v Německu. Po několika letech jej poslali zpátky do Německa; jenomže v Brestu jej z vlaku vytáhli a vrátili do Gorkého, tentokrát už bez rodiny i klavíru. Na definitivní návrat si musel počkat ještě rok.
Nepřekvapí nás, že na pozadí všech popisovaných událostí je trauma z nacistické etapy německých dějin, ale i sovětské poroby, do které byli na několik desítek let uvrženi obyvatelé "východního" Německa. S napětím se ponoříme do kapitoly, v níž autor srovnává Hitlera a Stalina a v níž nachází pro Stalina omluvy, které ovšem nemá pro Hitlera. V logice obnažování souvislostí dochází až k závěru, že především díky válečným gulagům a bezohledné krutosti, s níž vedl Stalin válku, bylo Německo ušetřeno úplné likvidace, ke které by vedl pravděpodobný pozdější útok Spojenců atomovými bombami. V takovém hodnocení Stalina mu nebrání ani to, že sám je osobním přesvědčením pacifista a idealistický humanista.
Kniha byla napsaná na sklonku devadesátých let a představuje ojedinělý zlomek z historie a mentality dvou národů - německého i ruského, jejichž imperiální sklony ovlivnily i naše politické cítění. Přes všechny prožité životní peripetie a zaznamenané křivdy zůstává autorův pohled obdivuhodně objektivní, nedogmatický, a to i při snaze o maximální zobecnění. To si čtenář uvědomí například v kapitole, kde Holzmüller popisuje ruskou národní povahu jako mírumilovnou, přátelskou a přirozeně toužící po poznání, zatímco za základní rys svého národa považuje domýšlivost.
Jan Vaculík, Lidové noviny , 3. března 2007
Dejiny v každom z nás
Dvacáté století očima německého fyzika je podtitul, ktorý otvára mnohé dvere našich osudov: Pozrieť sa na históriu doby, v ktorej sme žili, cez osobné zážitky, konfrontovať ich s "veľkými dejinami", hľadať príčiny dejov v dávnej minulosti, to je úloha, ktorá nás vedie k poznaniu súvislostí. Oplatí sa. A pritom sa pokúsiť odpovedať na otázku, či široký prúd udalostí je iba mozaikou skladajúcou sa z miliónov osobných osudov alebo, naopak, či sa dejiny valia, hĺbiac si vlastné koryto sotva regulovateľného toku, a my sme len unášanými kvapkami...
Bolo by zaujímavé sledovať paralelné dejiny štátov strednej a východnej Európy na konkrétnych osudoch ľudí v období 1933 (nástup Hitlera k moci) - 1990 (koniec diktatúr, návrat do hlavného prúdu novodobých európskych dejín). Pretože "ľuďom zo Západu" splýva celý tento priestor (a čas) do jedinej beztvarej šedej (červenej?) hmoty, ktorá nás navyše (nielen v ich očiach) zababrala tak, že sme sa podnes nedokázali poriadne umyť. Nielen "ľuďom zo Západu"; aj mladším generáciám priamo u nás doma, v rodinách tých, čo toto obdobie prežili, už nič nehovoria slová ako NDR, Sovietsky zväz, Stalin, Brežnev, čistky, odmäk. Február, August, November a desiatky iných.
V skutočnosti to bol terén nesmierne členitý; zďaleka všetky jeho zákutia nepoznali ani priami účastníci udalostí, nech už boli na ktorejkoľvek strane barikády; mnohým sa darilo barikádu zďaleka obchádzať a žiť, ako by jej ani nebolo.
"Socializmus" (Čo to vlastne je? - ani len tento zavádzajúci pojem sme si doteraz nedefinovali a zrejme sa to ani nedá!) bol v každom štáte iný. U HolzmúUera môžeme sledovať, ako iný bol v sovietskej časti Nemecka než v Československu. Žiada sa mi navrhnúť napísanie novej knihy, paralelných dejín socializmu v štátoch, ktoré ním boli postihnuté.
Je všeobecne rozšíreným názorom (pravdaže len v úzkej vrstve intelektuálov), že súčasnosť nemožno pochopiť bez poznania minulosti, že teda história je stavebným materiálom stavby budúceho sveta. Holzmúler sa drží tejto zásady. Až tak dôsledne, že podľa neho história "by sa mala stať jedným z hlavných odborov školskej výchovy". A to napriek tomu, že "každé historické dielo je subjektívne zafarbené".. Toto pravidlo uplatňuje aj autor: jeho pohľad na minulosť je subjektívne zafarbený, prezentuje jednu niť zo zložitého prepletenca historického lana, na ktorom visí naša súčasnosť.
Katastrofy 20. storočia majú podľa neho takéto korene: "Marxistické utópie spojené s hospodárskymi ťažkosťami viedli (okrem iného) k vyvolaniu veľkých vojen, vyhraná vojna v roku 1870 podnietila prehnaný patriotizmus, čo podporilo vznik prvej svetovej vojny a nakoniec spôsobilo Hitlerom vyvolanú najhoršiu katastrofu ľudstva v moderných dejinách." Jednou z príčin Hitlerovej vojny bolo podľa HolzmúUera aj to, že nemecké noviny písali po celé štyri roky počas prvej svetovej vojny výhradne o nemeckých víťazstvách a zrazu prišla prehra. Obviňovali z nej malú statočnosť vojakov a málo obetavosti obyvateľstva. Koncom 20. rokov prišlo obdobie "vychvaľovačnej interpretácie histórie". Ale Rusko prehralo podľa neho prvú svetovú vojnu ešte skôr než Nemecko: už v roku 1917.
Hitlerovi venuje (okrem mnohých ďalších poznámok) celú kapitolu, ktorú možno zhrnúť niekoľkými citátmi: "Jeho chorobná nenávisť k Židom sa zakladala na fanatizme, nevedomosti a jeho nepredstaviteľne nízkej morálnej úrovni, ktoré ostali až do roku 1940 takmer všetkým Nemcom skryté.", "Náš národ... sa dá ľahko zviesť. Verí všetkému, čo je vytlačené.", (Hitler) mal "zvodcovské fúziky", až do roku 1941 malo Nemecko "nesporný ekonomický rast" a tak "ani ja som nemohol ostať úplne mimo všeobecného súhlasu so systémom"! Priznáva, že aj keď pochopil, "musel s vlkmi vyť".
Významný fyzik Werner HolzmúUer sa narodil v roku 1912, patrí teda do generácie, ktorá aktívne prežila všetky režimy 20. storočia. Jeho trasa viedla z rozpadajúceho sa cisárstva cez Weimarskú republiku, svetovú hospodársku krízu, ktorá mala mimoriadne dramatický priebeh v Nemecku, Hitlerovo Nemecko, voči ktorému mal spočiatku mierne pozitívny, neskôr tvrdo kritický vzťah, prežil bombardovanie a pád Berlína, nútený, ale nie dramatický pobyt v Sovietskom zväze, návrat do NDR, výšky a pády špičkového vedca, ktorý nebol komunistom, koniec sovietskeho impéria a z tejto komplikovanej perspektívy vrhol pohľad aj na 21. storočie.
Napriek dobe, ktorú autor prežil, označuje svoj život za mierumilovný. Presnejšie by bolo: pacifista medzi militaristami. Odvoláva sa na Ježišovo "Kto sa chytá meča, mečom zahynie" (pričom Ježiš nepodnecoval nijakú vzburu proti ľuďom s mečmi). Od otca zdedil názor, že "máme len jeden život, ktorý môžeme stratiť. Neexistuje nijaký svetový názor, strana či ideológia, ktorá by mohla ospravedlniť nasadenie vlastného života." Aj to vysvetľuje, prečo mohol evanjelik HolzmúUer prežiť všetky režimy v závetrí ako pozorovateľ.
Najväčšiu hrôzu mal z atómovej bomby. V roku 1994 mu o tom dokonca vyšla kniha Das Ende: Warnung vor einem Atomkrieg (Koniec: Varovanie pred atómovou vojnou). To ovplvnilo aj jeho hodnotenie mnohých vojnových udalostí. Vzhľadom na skúsenosť so zničením Hirošimy a Nagasaki je vďačný Britom, že bombovými náletmi zničili Drážďany, lebo to "prispelo ku koncu fašistickej diktatúry a uchránilo Nemecko pred americkými atómovými bombami". Vyslovuje vďačnosť aj Stalinovi za jeho tvrdosť, ktorá zabránila kapitulácii Červenej armády a "hnala ju...do Berlína. Ruské obete, aj v táboroch gulagu (!), skrátili vojnu a predišli tak nasadeniu atómových bômb proti Nemecku. Naše šťastie!"
O vzťahu Nemcov k demokracii píše HolzmúUer už v súvislosti s koncom prvej svetovej vojny a vznikom Weimarskej republiky: "Od nemeckého národa sa žiadalo príliš mnoho, keď sa mal vzdať vojenských prehliadok, uchvacujúcich rečí milovaného cisára a nádejí na veľkú koloniálnu ríšu. Je veľmi ťažké naučiť sa demokracii." A v NDR "ako v Tretej ríši i teraz sa obyateľstvo zohlo pred nátlakovými opatreniami".
Ako fyzik (on sám sa nazýva prírodovedcom!) vníma aj realitu zrýchleného vývoja a spočítal, že "Goethe by bol potreboval 400 rokov, aby realizoval moje cesty a docielil moje cestovné zážitky". Dodajme: cesty človeka, pre ktorého po väčšinu života boli hranice nepriechodné!
Málo známy (u nás) bol spôsob, akým sa uskutočňovali vojnové reparácie po roku 1945. Američania a Sovieti vyvážali z porazeného Nemecka aj vysokokvalifikovaných odborníkov (do USA sa tak dostal napríklad raketový expert Werner von Braun); rozdiel medzi oboma veľmocami bol však v tom, že Američania poskytli obrovské finančné prostriedky na obnovu zničeného Nemecka (tak sa mohla Spolková republika veľmi rýchlo zotaviť z materiálnych rán), Sovieti, ako píše HolzmúUer, si zobrali z Nemecka technológie, ba celé inštitúcie aj s odborným personálom.
Tak sa dostal HolzmúUer na päť rokov ako vedecký pracovník do Gorkého (Nižný Novgorod). Jedno októbrové ráno roku 1946 Sovieti oznámili rodine, že sa ešte ten istý deň celá odsťahuje do ZSSR. Nič drastické. Vojaci pristavili tri nákladné autá, ktoré odviezli na stanicu celý majetok. Sťahovali ruskí vojaci: nábytok, pračku, porcelán, manželka za "zbytočné peniaze" ešte ten deň kúpila klavír a dala ho tiež naložiť. Nebol to protekčný prípad, ten istý deň odviezli rovnakým spôsobom do ZSSR okolo 10 tisíc osôb (a každá rodina dostala k dispozícii nákladný vagón a jedno kupé v osobnom vagóne). Cestou dostávali o. i. "veľké balíky s čokoládou", ubytovali ich v pomerne luxusných bytoch, ba dokonca "naše ženy dostali ruské pomocníčky do domácnosti". Po rokoch dospel HolzmúUer k záveru, že zatiaľ čo "západoeurópsky človek je plytší a ... ovládaný vonkajškom vecí", Rus túži po poznaní, "netúži po honbe za obyčajnými pozemskými statkami, dobrá kniha, filozofická diskusia sú preňho oveľa cennejšie". Kritizuje síce diktatúru a "zhora zavedený socializmus", ale považuje ho za lepší než vykorisťovanie a hlad spred októbrovej revolúcie.
Vzťah HolzmúUera voči Rusku (a Sovietskemu zväzu) je istotne podobný vzťahu mnohých intelektuálov zviazaných s NDR: môžeme ho označiť ako kriticky pozitívny. Rovnako je to s NDR, kde ho striedavo oslavovali a prenasledovali. V Berlíne napríklad dostal predčasne uvoľnených "niekoľko miliónov" pre svoj fyzikálny ústav "na základe mojej činnosti v Sovietskom zväze". No v roku 1968 ho zbavili všetkých vedúcich funkcií. Charakteristický je jeho výrok, že "niekedy bolo treba postáť vo fronte na pomaranče, ale nikdy nie tak dlho, ako stojíme dnes v dopravnej zápche na diaľnici". Takýto relativizmus je zrejme výsledkom postoja, ktorý neodlišuje podstatné od parciálneho. Nemám, pravdaže, na mysli, že podstatné (ale ani parciálne) sú pomaranče; fronty i zápchy sú súčasťou oveľa širších súvislostí, aké fyzikovi (a prírodovedcovi) istotne neunikli.
Zjavné falšovanie histórie pôsobí skôr komicky. V roku 1983 navštívil HolzmúUer Vietnam, na akejsi škole sa zúčastnil vyučovania dejepisu a dozvedel sa, že "dobrá NDR bojovala už na začiatku druhej svetovej vojny po boku hrdinských Rusov proti zlým Američanom". Komentuje to trpkou poznámkou: "Myslím, že skresľovanie dejín je teraz všeobecne rozšírené." Treba mu dať za pravdu. I dnes sledujeme úspešnú falzifikáciu histórie. Predovšetkým v štátoch, o ktorých možno povedať: čím ďalej od demokracie, tým ďalej od pravdy.
O americkej pomoci nájdeme zmienku aj v súvislosti s prvou svetovou vojnou: po jej skončení "sa starali najmä o zmiernenie hladu v Nemecku. Ja sám som ako školák tri roky chodil v škole na jedlo, ktoré poskytovala americká náboženská spoločnosť". Americkú politiku výstavby Európy po druhej svetovej vojne vníma takto: "Nebola to americká láska k Nemecku, ktorá priniesla Marshallov plán a predčasné amnestovanie mnohých nacistov, ale snaha vybudovať hospodársky silný ochranný val proti komunizmu prenikajúcemu z východu."
Je zaujímavé, akým spôsobom autor dáva najavo, že nie je antisemitom: o každom Židovi píše, že bol Židom. Zopár príkladov: "...židovský národohospodár Walter Rathenau mohol dosiahnuť zníženie reparácií", "Luxemburgová Rosa, židovská publicistka", v roku 1932 "mal som možnosť počúvať prednášku židovského profesora Molia. A "svetoobčanom" sa stal vďaka "židovským priateľom zo susedstva, ktorí ma prijali (už ako chlapca) na svoje futbalové ihrisko Bar Kochba".
A ešte poznámka o prekladateľke. Je "od fachu", publikovala viacero odborných prác, spomeňme aspoň rozsiahlu knihu Metódy analýzy povrchu: Elektronová spektroskopie. Keď vyšla v roku 1990, bol o ňu aj medzinárodný záujem, v amerických anotáciách sme našli aj informáciu "Language: Czechoslovakian". Nemožno jej zazlievať, že v inak veľmi dobrom preklade sa prekvapivo objavuje zopár chýb, ktoré zrejme vznikli z neznalosti všetkých politických reálií: Americká vojenská informácia v máji 1945 nehovorila, že "vláda v Dônitze nebude tolerovaná", ale že neuznajú vládu veľkoadmirála Karia Dônitza, ktorého za svojho nástupcu vymenoval Hitler. Vojnou oslabených Francúzov z kolónií nevyhnal Dien Bien Phu, ale Vietnamci ich vyhnali v roku 1954 po rozhodujúcom boji pri meste Dien Bien Phu. "Wegwerf-gesellschaft" nie je "spoločnosť, ktorá vyhadzuje hodnoty" (i keď to je dôsledok), ale plytvajúca spoločnosť (žijúca v nadbytku). KDW nie je KWD (žeby jej to pripomínalo NKVD?), ale slávny obchodný dom Kaufhaus des Westens, známy aj ako KaDeWe.
Juraj Alner, měsíčník K & S, č. 2/2007, str. 8
Nepovinná četba: ...DNES NÁM PATŘÍ NĚMECKO A ZÍTRA CELÝ SVĚT
Dvacáté století očima německého fyzika - tenhle podtitul knihy PROŽITÉ DĚJINY od Wernera Holzmüllera mě zaujal. Holzmüller se narodil v roce 1912 - ve stejném roce jako moje matka -, ale v Lipsku, nikoliv v Čechách.
"Vyrůstal jsem v osvícené intelektuálské rodině otevřené světu, pacifisticky naladěné," píše. První světovou válku prožíval jako dítě, až po jejím skončení začal rozum brát. Nicméně z hovorů dospělých si dělal první závěry. "Atentát v Sarajevě pouze spustil dávno připravovaný a vytoužený konflikt. Můj otec říkal: Vinu na válce nesou všechny zúčastněné státy, přičemž ovšem Německo se provinilo vpádem do Belgie (neutrálního státu - poznámka KP) a ponorkovou válkou zvláště těžce."
Dvacátá léta byla obtížná. "Stoupající nezaměstnanost Němců zvyšovala počet příznivců radikálních stanic a podporovala tendenci dát přednost jiné vládě." To bylo podhoubí pro nástup Adolfa Hitlera k moci, který lidem nasliboval všechno, po čem toužili. Autor tvrdí: "Náš národ je od přírody lehkověrný a dá se snadno svést." Myslím, že to neplatí jenom pro Němce, ale i pro jiné národy včetně nás Čechů. Proč by u nás v roce 1946 volilo tolik lidí komunisty, proč jsou dnes pro mnohé důležité "sociální výdobytky"?
"Obyvatelstvo se málo zajímalo o zahraničněpolitické události. Až do roku 1941 by se díky nespornému ekonomickému růstu vyslovila ve svobodných volbách většina německého národa pro Hitlera."
Když se Hitler chopil moci, jenom málo fyziků uvěřilo nacionálnímu socialismu. "Současně však bylo málo těch, kteří proti nacismu vážně bojovali. Fyzici, které jsem znal, chtěli zůstat apolitičtí a skláněli se před zlem v naději, že tak budou moci nerušeně pokračovat ve vědecké práci."
Holzmüller odmítl vstoupit do Hitlerovy NSDAP, a proto začal mít v zaměstnání potíže. Nedostal stipendium, nemohl být povýšen. Nepřipomíná vám to nic?
Hitlerovo Německo se radostně chystalo na válku. Padlo Rakousko, Československo, Polsko, Francie, Belgie, Holandsko, Dánsko... Zdálo se, že německá armáda není k zastavení. "V rozhlase se neustále ozývaly zvláštní zprávy o dosažených vítězstvích. S nadšením zaznívala píseň Budeme pochodovat dál, až všechno obrátíme v trosky, neboť dnes nám patří Německo a zítra celý svět."
Když padla výsada "nepostradatelnosti" mladých vědeckých pracovníků, oblékl i dr. Holzmüller uniformu a narukoval k vojenské meteorologické službě. Tím se vyhnul útrapám na frontě.
Proč Němci bojovali až do trpkého konce, kdy spojenecké armády z východu a západu obsazovaly německá území a kdy anglo-americké bombardéry všechno ničily? Cožpak neviděli, že se blíží tragédie?
Holzmüller uvádí čtyři důvody: 1. "V Německu po staletí panující přísná poslušnost vrchnosti, kterou lze považovat jako ,poslušnost až za hrob?." 2. Víra v zázračné zbraně, které živilo Goebbelsovo ministerstvo propagandy. 3. "V Německu neexistovala vhodná vedoucí vrstva, která by se nepodílela na zločinech nacistů." 4. "Strach před gestapem. Lidé se báli i poslouchat cizí rozhlas." Nepochybně pravdivé důvody, ale dost hrozné - ukazují, kam může zavést slepá poslušnost živená dobře stravitelnou propagandou i strachem.
Když obsadili Rusové město Schildau, kde Holzmüller s rodinou přechodně žil, udělali z něho Rusové radistu. Po návratu do Berlína začal vést laboratoř pro výzkum umělých hmot. A jako důležitého specialistu ho Sověti 22. října 1946 vyzvedli i s rodinou a poslali do města Gorkij (dnes opět Nižnyj Novgorod). Sověti si tyhle zlaté mozky odváželi se vším, co si Němci nadiktovali. Paní Holzmüllerová koupila z posledních peněz klavír, který ji tam také odvezli.
Žili tam dobře, měli vyšší platy než jejich ruští partneři, spoustu zboží posílali příbuzným do východního Německa, kde byla bída. Nicméně tamní systém se mu nelíbil. Všechno dopředu nalinkováno, naplánováno, životní úroveň nízká, lidé měli strach z tajné policie - jako v nacistickém Německu. "Téměř z každé rodiny byl někdo odsouzen."
V Sovětském svazu pracovalo na 3000 německých odborníků. "Později byly výkony německých specialistů ve vývoji atomové bomby a raketové techniky přeceňovány. I sami Rusové měli velmi schopné a tvůrčí inženýry a výzkumníky. Chyběla jim však vlastní iniciativa, která se předpokládá na Západě."
Hodnocení odpovídá skutečnosti. Avšak Rusové měli tvůrčí lidi schopné iniciativy - jenže tu podvazovala byrokracie a buranský způsob řízení komunistickou stranou. To zřejmě Holzmüller nepochopil.
Když Sověti německé odborníky vysáli, začali je vracet. Holzmüller měl smůlu - pustili ho víc než rok po tom, co odjela jeho rodina, až v květnu 1952. Po pádu komunismu se dověděl patrný důvod - ve spisech NKVD měl napsáno, že je světoobčanem, který se nikdy nestane komunistou.
Na rozdíl od mnoha svých kolegů neodešel na Západ. Důvody nám bohužel Holzmüller nevysvětlil, i když ho "tísnilo omezení svobody myšlení". Zůstal ve východním Německu, tedy v NDR, i když se jako nestraník opět potýkal s potížemi - stejnými jako za nacismu. Vstup do strany odmítl už v roce 1953, později se odmítl bavit s důstojníkem tajné policie Stasi.
Sovětský svaz později navštívil mnohokrát - služebně i soukromě na dovolené. Ke svému úžasu tam "pozoroval postupný odklon od původního marxismu k imperialismu a vlastenectví". A dodává: "Přitom byl tento pseudokomunismus překryt kultem osobnosti, pro západní poměry nepředstavitelným."
Škoda, že nám neříká, kdy tyhle imperiální sklony Moskvy poprvé pocítil, jestli už v padesátých letech, nebo později. Zřejmě dost dlouho žil s klapkami na očích - vždyť snahu pohltit Západ proklamoval už Stalin, který zemřel v březnu 1953. Ale je třeba připustit, že mnoho lidí ho nebralo vážně. Podle Holzmüllerova názoru se počítalo s celosvětovou konfrontací až po roce 1960, což je omyl.
Východoněmecká vláda si inteligenci předcházela do doby, než postavila berlínskou zeď. Pak už utíkat nemohli, proto jim postupně mnohá privilegia odřezávala.
Pád berlínské zdi a sjednocení Německa prožíval profesor Holzmüller už jako penzista. "Pro většinu Němců to bylo zcela překvapivé. Byli už zvyklí na oddělený život a po staletí trvající společný osud byl zapomenut."
Holzmüllerův příběh je ukázkou osudů řadového německého intelektuála, který se jenom málo liší od toho, co prožívali jeho přátelé v Československu. Ovšem mám dojem, že byl příliš úzkostlivý, aby si nezadal, a proto i mlčenlivý, kritizoval jenom potichu. Možná, že mu křivdím, že v NDR se kvůli vševidoucí Stasi nemohl vůbec ozvat.
Když jsem dospěl k písni, která říká ...dnes nám patří Německo a zítra celý svět, trochu jsem se vyděsil. Nezačínají se opakovat dějiny? Nechce Německo, tentokrát spolu se svým věčným rivalem Ruskem, znovu ovládnout Evropu? Někteří moji kamarádi z Ameriky, kteří prožili druhou světovou válku a později působili v americké zpravodajské službě, mne už dřív na to několikrát upozorňovali.
Prožité dějiny nejsou čtením na dobrou noc, ale připomenutím pro intelektuály. Zaplaťpánů, že takové knihy někdo vydává - v tomto případě nakladatelství Karolinum.
Karel Pacner, 10.6.2007