Kniha je čtivou a srozumitelnou příručkou, která poskytuje základní orientaci v latinské římské kultuře včetně řeckých východisek. Autorka kladla důraz především na popis těch antických tradicí, které měly vliv na další vývoj Evropy a s nimiž se často doposud setkáváme. Vedle jednotlivých oblastí kultury (divadlo, výtvarné umění, stavitelství, hudba) tak kniha např. obsahuje kapitoly věnované latině a latinským nápisům, římským číslovkám a číslicím, římskému kalendáři, právu či řečnictví. Každá kapitola obsahuje seznam rozšiřující literatury. Nedílnou součástí knihy je obsáhlý anotovaný rejstřík antické mytologie a osob vyskytujících se v knize. Přiložen je i přehled římských dějin v datech, včetně seznamu římských císařů.
Publikace má svůj základ v učebním textu Orbis Romanus et Latinus, který vyšel jako skripta určená především studujícím různé disciplíny antického starověku. Protože tento text vyvolal značný zájem i u širšího okruhu zájemců - též z okruhu mimo Univerzitu - přistoupila autorka k jeho přepracování, které se od původního textu velmi liší.
Text, který sloužil pro zájemce z okruhu ?klasiků?, přepracovala autorka v několika směrech. Původní látka byla v jednotlivých oddílech podstatně rozšířena a seznamy literatury byly doplněny o další tituly, takže případný zájemce o daný okruh má možnost si své poznatky rozšířit vlastním studiem. Druhou, velmi podstatnou změnou, je hlubší přiblížení recepci antických tradicí v latinské Evropě, mj. pomocí rejstříku osob, které zde hrály významnou úlohu (sestavil Aleš Kepart). Tento způsob vypravování textu čtenáři publikace otevírá nový hlubší pohled na význam antické kultury. Z toho důvodu se domnívám, že by bylo vhodné text vydat jako samostatnou publikaci, nikoliv jako skripta, doprovodit ho vybraným obrazovým materiálem a dát mu přitažlivější název. Soudím, že v této podobě by publikace nalezla ohlas i u širší veřejnosti.
Z recezního posudku: Prof. Dr. Radidav Hošek, CSc., emeritní profesor FF UK
V řadě učebních textů Univerzity Karlovy vydalo nakladatelství Karolinum užitečnou pomůcku Jany Kepartové. Autorka vyšla ze svých zkušeností s výukou humanitního základu na Pedagogické fakultě a již v roce 1997 vydala skriptum s názvem Orbis Romanus et Latinus, který zamýšlela jako učebnici nejen pro kurz "Základy humanitního vzdělání" , ale i pro eventuální potřebu dalších studentů humanitních oborů a dokonce i pro samouky. Knížka, která je před námi, je podstatně rozšířenou verzí tohoto skripta, má 298 stran oproti necelým devadesáti starší verze. Přepracováním skripta vznikla učebnice a cvičebnice v jednom. Posluchačům či dalším zájemcům se dostane nejen základního poučení o disciplínách antického starověku a o antické tradici v pozdějších staletích, ale také možnosti samostatně pracovat s informacemi v knížce obsaženými: např. snažit se o elementární překlad, osvojit si správné (v češtině) skloňování latinských substantiv, pochopit a vštípit si časovou posloupnost dějů a životů významných osobností. Publikace dostatečně přesvědčuje o bludnosti názoru, že latinská propedeutika je dobrá k tomu, aby bylo lze studovat práva nebo medicínu. Mnohý student, jemuž se na střední škole těchto informací nedostalo (a takových adeptů humanitního vysokoškolského vzdělání je, žel, většina), se ke svému užitečnému překvapení dozví, že latina je nejen základem románských jazyků a že se člověk snáze naučí jim i angličtině, má-li tuchu o latině, nýbrž a především, že je latina a jí artikulovaná kultura v míře těžko představitelné zodpovědná za další kulturní vývoj Evropy. Ukazují to nejen úvodní odstavce, pojednávající o "Latině jako nositeli antické kultury" nebo o "Budoucnosti latiny", ale zejména a zvlášť názorně kapitoly věnované jednotlivým antickým kulturním segmentům: literatuře, divadlu, řečnictví, historiografii, filosofii, výtvarnému umění, stavitelství, hudbě. Jistě by bylo možno leccos namítnout např. proti tomu, že je zde řečnictví, historiografie nebo divadlo jakoby vyřazeno z literárního života, máme-li však na zřeteli účel publikace, výčet těchto kulturních jevů na jedné a téže úrovni je zcela pochopitelný a je v zájmu instruktivního a nakonec i zajímavého a nepřetíženého podání. Oprávněnější by snad byla námitka, že na jednu a touž úroveň jsou v závěru kapitol v odstavečku "Rozšiřující literatura" kladeny publikace úrovní různých, a to nejen různých úrovní kvality, ale také a především různých úrovní odborné specializace. Je to však "rozšiřující literatura" a student může sám zjistit, jaký je rozdíl mezi populární encyklopedií a odbornou monografií nebo speciální studií.
Upozorňuji na nově zařazenou kapitolu o latinských nápisech, která je výsledkem autorčina odborného zájmu a pro studenty je bezprostředně použitelná (koho z nás se přátelé a známí nezeptali na nápis z barokní sochy někde v jejich městě?), a tím vysoce motivující. Možná by nebylo ke škodě dodat něco o paleografii nebo diplomatice - i ty se ubírají v antické tradici (koho z našich absolventů někdo nekonzultoval ohledně listiny, vztahující se k jeho obci?), ale to bychom už po autorce chtěli příručku o pomocných vědách. Z nově zařazených partií knížky chci ještě ocenit - a i zde přichází ke slovu autorčin specifický zájem - informace o elektronických databázích antických autorů a příslušných subsidií; nejvydatněji jsou tyto údaje obsaženy v podkapitole o edicích (a elektronizaci) textů antických autorů a kromě toho velmi užitečně doprovázejí na vhodných místech celý výklad.
Knihu oceňuji nejen jako příručku pro studenty humanitních oborů na pedagogických či jiných fakultách; budu jí dokonce moci využít, a jsem přesvědčena, že ku prospěchu svému, studentů i věci samé, při výuce "Úvodu do studia latiny" v prvém roce bakalářského cyklu studijního programu latinského jazyka a literatury. Ovšemže mutatis mutandis a s doplněním o výklady jednoznačněji filologické, práci vyučujícího ale kniha Jany Kepartové velmi usnadní tím, že shromáždila a podává mnoho základních informací nejen obecně kulturního charakteru.
Nebylo by však poctivé knihu nekriticky chválit. Je jí co vytknout, je co kritizovat, bohužel nemálo detailních informací je chybných nebo neúplných. Jen zcela namátkou - na str. 47 se prapodivně zachází s původem výrazu schola, tamtéž jsou poněkud zavádějícím způsobem podány grafické odchylky středověké latiny od klasického úzu, na str. 105 chybí mezi představiteli intimní lyriky kupodivu právě Catullus, Ovidiova elegická disticha na str. 71 jsou označena jako časoměrný hexametr, Ferdinand Stiebitz je uveden s křestním jménem František (84) atd. Nemohu pominout zjevně špatnou informaci, že text studentské písně "Gaudeamus igitur" (zařazeno ne zcela náležitě do oddílu o hudbě) je znám, i když ne v úplnosti, od roku 1267.
Studentům různých oborů a úrovní budou prospěšné přílohy, především je zde pěkně po ruce přehled římských císařů a tabulka "Římské dějiny v datech". Praktický, a to nejen pro studenty, bude "Anotovaný rejstřík antických jmen vyskytujících se v jednotlivých kapitolách" (sestavil jej Aleš Kepart). - Jana Kepartová připravila pěknou a užitečnou publikaci, jejíž vady na kráse mohou a mají být eventuálně odstraněny příště. Další vydání, jaké máme tímto "příště" na mysli, autorce i knížce přejeme, zaslouží si je.
Jana Nechutová,
www.iliteratura.cz, knihy - recenze > litterae antiquae: graecolatina , 16.1. 2006
Recenzovaná publikace Jany Kepartové je podstatným přepracováním jejích předcházejících skript Orbis Romanus et Latinus (Praha 1997). Podnětem k jejich vydání byly jak potřeby kurzu Základy humanitního vzdělání, připravujícího zájemce k přijímacím zkouškám na vysokou školu, tak vlastní autorčina výuka latiny pro studenty historie na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Další zkušenosti získané z několikaletého užívání starší příručky vysokoškolskými studenty humanitního zaměření se odrazily v jejím rozšíření, v osamostatnění některých původních podkapitol a také v doplnění nové literatury a dalších informačních zdrojů.
První části práce předchází velmi užitečná kapitola o latinském gramatickém názvosloví (s. 15-21), s nímž se setkávají na pedagogických i filozofických fakultách téměř všichni studenti. Ze své praxe vím, že především studenti nefilologických oborů nejsou ze středních škol příliš dobře připraveni na jeho užívání. Toto konstatování se týká nejen výkladu v seminářích latiny, ale i řecké a latinské terminologie používané ve výuce dějin starověku.
Většina kapitol zhruba první poloviny textu (s. 23-160) je členěna na dvě podkapitoly. První vždy podává ucelené stručné objasnění základních fakt z oborů souvisejících s přínosem Římanů pozdějším dějinným obdobím - latinský jazyk (význam latiny, její charakteristika a vývoj, používání latiny a řečtiny v nové době), římský kalendář, náboženství, literatura, divadlo, řečnictví, historiografie, právo, filozofie, výtvarné umění, stavitelství, hudba.
Druhá podkapitola zmiňuje u každého oboru jeho recepci v evropském prostředí, vypráví o "druhém životě" římské kultury od středověku až po současnost. Vzhledem k českým uživatelům příručky nepřekvapí úzká vazba na příklady z českého prostředí, kde je pozornost věnována hlavně Praze, sporadicky i ostatním končinám naší republiky.
Zbývající kapitoly se zabývají latinskými číslovkami a číslicemi a nově také latinskými nápisy a jejich recepcí. Zde se výrazně projevila užší specializace J. Kepartové a její snaha vytvářet postupně za pomoci studentů specifikou databázi latinsky psaných nápisů v České republice.
Poslední, doposud nezmíněnou a zároveň nejobsáhlejší, kapitolu učebnice tvoří výklad o základních latinských slovnících a příručkách. Ve srovnání s původním vydáním byly navíc do textu přidány latinské slovníky německé, anglické, italské, francouzské a španělské, edice a elektronizace textů antických autorů, výběr z cizojazyčných encyklopedií, kulturních slovníků a souborných prací, světová bibliografie, zahraniční časopisy o antice a latině a muzejní sbírky v našich zemích, které bych však spíše zařadila ke kapitole o výtvarném umění.
Tato šestá kapitola výrazně usnadňuje vyhledávání základních slovníků a literatury ke studiu. Její význam umocňuje i zařazení odkazů na nová informační média využívaná již běžně i klasickými filology a historiky starověku, tj. na elektronické zdroje. Doporučená literatura a internetové stránky zahraniční provenience jsou zařazeny i na závěr každé kapitoly. Při dalším vydání publikace bych se přikláněla k doplnění i o elektronické zdroje vytvářené českými autory.
K oživení publikace přispívají četné citace dobových latinských textů podané vždy s překladem autorky nebo jiných českých překladatelů. Většina textů působí jako dosti obtížný překladatelský oříšek a jsou zařazeny spíše se záměrem vystihnout podstatu a význam jednotlivých oborů. K procvičení a upevnění probírané látky napomáhají úkoly soustřeďující se na důležité osobnosti antického světa a jejich díla a na vysvětlení pojmů pocházejících z latiny a latinských úsloví.
V první části textu navrhuji doplnit výklad o užívaných titulech o vysvětlení titulu PhDr. a rozšířit pojednání o titulech získávaných po absolvování doktorského studia i na jiné fakulty než pouze filozofické (s. 54). V oddílu Překlady antických děl do češtiny (s. 81-85) lze uvést ještě činnost Centra pro práci s patristickými, středověkými a renesančními texty a Centra biblických studií a jejich edice. Výběrovou bibliografii encyklopedií, kulturních slovníků a souborných prací bych doplnila o archeologické příručky (s. 86-87). Bibliografie řeckých a latinských studií v Československu vydaná v roce 1993 pokrývá produkci za léta 1990-1992, nikoliv za léta 1989-1993 (s. 90).
I když se publikace jmenuje Římané a Evropa, její podtitul naznačuje, že neopomíjí ani podíl Řeků na formování římské kultury a zprostředkování řeckého dědictví, v podobě transformované Římany, pozdějším civilizacím. Uvedené tvrzení platí zejména o druhé části knihy, o nově zařazeném anotovaném rejstříku antických jmen vyskytujících se v jednotlivých kapitolách, který sestavil Aleš Kepart (s. 192-282). Jde vlastně o abecedně řazený přehled významných postav antické (tj. převážně řecké) mytologie, antických bohů, důležitých osobností historie a význačných představitelů oborů, v nichž Římané obohatili Evropu.
Velmi užitečnou a v českém vědeckém prostředí novátorskou součástí jednotlivých hesel rejstříku se stal odkaz na pozdější "osudy" nositelů slavných antických jmen ve světě výtvarného umění, literatury, hudby, divadla, baletu, ojediněle i filmu, astronomie a lékařství. Každý čtenář se tak může bez složitého vyhledávání v mnoha cizojazyčných encyklopediích poučit o využití antických motivů dalšími generacemi vzdělanců.
Práce je také rozšířena o seznam římských císařů (s. 168-170) a přehled římských dějin v datech, s přihlédnutím ke kultuře (s. 171-191). Další přílohy tvoří latinská znění a české překlady magisterské sponze, bakalářského diplomu a magisterského diplomu s vyznamenáním předávaných na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy (s. 161-167).
J. Kepartová v úvodu své publikace píše, že klade důraz "... spíše na antické tradice a recepci antiky než na přehledné antické kulturní dějiny, které jsou dostupné v mnoha jiných dílech" (s. 12). Kniha Římané a Evropa však podává nejen přehled jednotlivých oblastí, v nichž vnímáme náš vztah k antice, ale zároveň poskytuje první vhled do problematiky antické kultury. Je tak výbornou pomůckou pro velmi široké spektrum uživatelů. Ptáme-li se totiž, jaký smysl má dnes studium latiny a studium antických dějin, většina laické veřejnosti zřejmě poukáže právě na kulturní dědictví Řeků a Římanů a jeho životaschopnost v pozdějších dobách. V antice, nebo i dříve, začínají dějiny všech důležitých disciplín a mají zde své kořeny významné historické jevy a procesy.
Učební text může posloužit i různým typům středních a vysokých škol jako vhodný doplněk pro výuku římských a středověkých reálií či dějin kultury. Lze ho využít i jako přehledný úvod do studia klasické filologie a dějin antického starověku. Tento typ učební pomůcky, tak oblíbený zejména u našich německých sousedů, doposud postrádal prezentaci novějších informací, neboť četné údaje zatím posledního, třetího vydání skripta Radislava Hoška a Václava Marka Úvod do studia latiny (Praha 1977) jsou již zastaralé.
Ivana Koucká,
www.iliteatura.cz , knihy - recenze > litterae antiquae: graecolatina , 10.4. 2007
(publikováno in: Auriga - Zprávy Jednoty klasických filologů 48, 2006, str. 144-146; na iliteratuře se souhlasem autorky)
