tištěná kniha
Vážná známost

Vážná známost

Šiktanc, Karel

témata: poezie
edice: Dílo Karla Šiktance

brožovaná, 70 str., 1. vydání
vydáno: červen 2008
ISBN: 978-80-246-1513-4
doporučená cena: 220 Kč

E-shop

Anotace

Básnická sbírka Karla Šiktance Vážná známost přináší texty z let 2003–2007. Jestliže v knize rozhovorů Řeč ne řeč autor vzpomíná jako na formativní krajinu své básnické zkušenosti na kraj máchovských hradů, v této sbírce se ke klíčovému mýtu české poezie vrací v ústředním cyklu, jenž zahrnuje i titulní báseň. „Vážnou známostí“ je nejen vztah k Máchovi (jeho poezii), ale i k inspirované tvorbě dalších básníků (Máchovské variace Josefa Hory). Grafické listy Jana Koblasy, které knihu doprovázejí, posunují romantickou temnotu k existenciálnímu vyznění, šiktancovská poetika zámlky, výkřiku a fragmentárního pohledu zase tradiční témata umisťuje do současného kontextu.

Recenze

Nejen dobou vzniku obsažených básní navazuje letos vydaná Šiktancova sbírka Vážná známost (2003–2007) na Zimoviště (1998–2002) a Šarlat (1995–1998). Autorova poetika i kvalita jeho veršů zůstává zjevně konstantní. Charakteristický volný verš formovaný výraznými přeryvy, průrvami v řeči i v grafickém záznamu básně, se již dlouhá léta vyznačuje především hláskovou instrumentací, která, zdá se, nemá v současné české poezii obdoby. „ Ano, / zda ještě co k třešti, zda slepé dotýkání / ještě řeč, // křič vše tím lepkým, / tím listíčkem nejčko, tou zelení na cár / a změtem / a třísní...“ Řeč nabývá na ostrosti, vázne, zadrhává. Básník na minimum redukuje použitá slova. Pročesává věty, vyškrtává nadbytečné hlásky. Často se vyskytují slova jednoslabičná. („Z refýže smích. Vyťal se z tmy a švih / jak prut...“ nebo „Šplích drn cák prach ospalky plíseň jílu // Až táhlý klk! / Až se tři zbylé nohy stihly / vzepřít A vstát A srovnat útlou balanc!“) Rytmus básně se náhle mění, třeba i vprostřed verše. Jazyk je napínán k prasknutí. Jako by to již úvodní báseň tematizovala a ve svém závěru hovořila o vyvstávání básnické řeči: „A vtom to napětí... / Jako by nabyl vzduch, / jak by se rozpjal od hald k okapům nějaký / němý křik! / nějaký vroucí nevýslovný princip! // Strom hlučně dýchal, / pod mostem potok zprudka praskl v půli. // Obrátil jsem se ke dveřím. /“ „Vy my nerozumíte“, / chtěl jsem ještě říct... // Ale mi připadlo, že to už není česky." Řeč básníka vždy směřuje k stávajícím hranicím jazyka, v riskantním pohybu je překračuje a obnovena se navrací zpět, ustavičně buduje křehkou rovnováhu mezi výkřikem a výpovědí.
Známost, kterou tak prostřednictvím mezní zkušenosti navazuje, nemůže být než vážná. Stejně jako se na Koblasových ilustracích vydělují postavy z anorganického či nelidského podloží, tak poezie čerpá svou sílu z dosud neartikulovaného živlu řeči, směřuje k hranicím vyslovitelného a myslitelného, přináší svědectví z blízkosti smrti a nerozumu. Hra, kterou básník rozehrává, se podobá ladným pohybům krasobruslařky, jejíž brusle se ostrým nožem zařezává do ledu, jenž hrozí prolomením. „I si jen hraju. / A toto zalíbení v dotycích A v drobných // křicích vody K hranici únosnosti!“ Lehkost a krása jsou provázeny mrazením v zádech a závratí.
Na jiném místě pak čteme: „Ukrutný půvab hry. / Mží prach i ty sám sobě / snad se zdáš: / tvůj stesk, abys ho neviděl, // ohlíd se do výlohy.“ Svět se zde, tak jako u Lucretia, rodí a zároveň zaniká v nekonečném víru atomů podobných zrníčkům prachu. Tváří v tvář rozpadu a nejistotě vlastní existence však není nutné podléhat zármutku. Výlohy jsou plné věcí. Výkladní skříň se tak stává modelem světa, kde nepatrné částečky hmoty poletují prázdným prostorem v záři slunečního světla, usedají na reprezentativní výběr skutečnosti a člověk se zjevuje pouze jako mihotavý obraz na jejím povrchu.
Jan Havlíček (iLiteratura.cz), 21. 10. 2008)

Nakonec je nutno uznat jediné, vlastně dvojí: jednak, že Vážná známost je až do podstaty a do konce výsostnou poezií, jíž čtenář bezvýhradně věří. A za druhé, že tam, kde nelze napsat kritiku, nezbývá než stvořit paján, neboť „je krásné si věčně koledovat o lásku. A krásná vážná známost...“
Milena M. Marešová (Portál české literatury – Nové knihy / převzato z: ČRo 3 – Vltava, Mozaika 1. 8. 2008
Zvukovou verzi najdete na stránkách Českého rozhlasu.)

Už po letmém listování nejnovějším Šiktancovým titulem – svazečkem básní z let 2003–2007 – si uvědomíme, že máme v rukou nejen graficky příjemnou, vkusnou, téměř bibliofilsky vyvedenou knihu s ilustracemi Jana Koblasy, ale že nás verše do sebe prudce vtáhnou. Básníku je osmdesát a nic nehasne.
[…]
Karla Šiktance nám přináší od svých počátků, v různém poměru, směs výrazné, přesvědčivé obraznosti a manýry, sklonu ke kýči. Nebývá samozřejmé, že autor až do úctyhodného věku zraje k lepšímu, že ubývá snahy předvádět svou (nespornou) virtuozitu, že upouští od jazykových schválností a ozvláštňování ve prospěch důvěry vlastním vjemům a holé existenciální vydanosti. Nové básně Karla Šiktance svědčí o tomto vývoji.
Wanda Heinrichová (Tvar 19/2008, 13. 11. 2008)

Zámlky, fragmenty, hovorová řeč, básně psané na střed strany, široké mezery mezi slovy. Šiktanc čtenáře svou novou sbírkou nepřekvapí (proč by ostatně měl), drží se své ustálené poetiky i formy. Co překvapením pro někoho být může, je, že tak činí se stále stejnou energií, se stejnou obrazností, se stejnou chutí zkoumat možnosti řeči.
[...]
V superlativech lze mluvit o grafické úpravě knihy. Bílé desky s černým jménem básníka, červeným názvem sbírky, s datací vyraženou raznicí a stejně provedeným jménem Jana Koblasy, který sbírku doprovází šesti lepty. Koblasovy grafiky se přitom Šiktancovým veršům v lecčem podobají – torzovitostí, expresivitou, zamyšleností... K tomu kvalitní klasická typografie, a výsledkem je kniha, pro kterou lze bez pochyb použít označení krásná kniha.
Petr Čermáček (Literární revue Weles, č. 35–36)

Nejnovější tituly v edici