Josef Koudelka se v mládí o divadlo nijak zvlášť nezajímal. Když na konci 50. let přišel do Prahy ze své moravské vesnice, soustředil se na studium. Zajímal se o letadla, lidovou hudbu a fotografování, kterému se věnoval jako amatér do doby, než jej jeho spolužák seznámil se svým strýcem, který pracoval v redakci časopisu Divadlo a hledal fotografa. Díky tomu se z Josefa Koudelky, mimo jiné leteckého inženýra, stal také divadelní fotograf. V 60. letech byla pražská divadla jedním z mála míst v socialistickém Československu, kde pokračovala relativní svoboda projevu. Po Pražském jaru (1968) byla tato divadla nucena zavřít a většina z jejich zaměstanců se stala disidenty nebo opustili zemi.

Mezi Koudelkovou divadelní fotografií a jeho pozdějším způsobem pojetí obrazů, ke kterým přistupuje jako k odrazu divadla světa, existuje silná korelace. Vše, co víme o jeho práci s obrazem, lze najít již zde, v jeho počátcích v Praze v 60. letech: jeho pozornost věnovaná kompozici, jeho schopnost pracovat v omezeném prostoru mezi pohybujícími se lidmi a za obtížných světelných podmínek, jeho posedlost opakovaným návratem ke stejnému motivu, stejným gestům a rituálům.