Autor chtěl jen dělat poctivě svoji práci. Někomu pomoct a cítit se prospěšný, něco změnit k lepšímu a mít z toho pocit uspokojení, případně i naplnění. Prací v systému, kde se pravidla nastavují od stolu a rozhodují o nich nekompetentní lidé, mu přineslo postupnou ztrátu iluzí, ubíjení zbytečným papírováním a ztrátu chuti aktivně něco dělat, až po totální vyhoření, kdy mu již práce nedávala smysl.

Kniha dává nahlédnout tam, kam obyčejný občan, nesoucí v dobré víře potraviny a ošacení potřebným, nevidí. Nevidí ani to, jak je jejich pomoc přijímána cílovou skupinou a jak s ní zachází. A navíc si jen těžko dokáže představit, co musí obyčejný sociální pracovník vyslechnout a vydržet za to, že chce pomáhat a konat dobro.
Autentické příběhy komentované psychologem snad pomohou v podobných situacích ostatním pracovníkům v sociálních službách a běžnému občanu sejmou růžové brýle.