Heschelovo celoživotní intelektuální úsilí směřovalo ke zprostředkování mezi žitou náboženskou zkušeností a filosofickou reflexí této zkušenosti. Navazoval tak na tradici středověkých židovských filosofů, zejména Maimonida, ale na rozdíl od jeho striktně racionalistického pojetí se u Heschela projevil vliv chasidské výchovy a vzdělání a znalost luriánské kabaly. Heschel tak má cit i pro iracionální momenty autentického náboženství, k němuž mu jako pars pro toto slouží judaismus. Každá náboženská zkušenost podle něho začíná radikálním údivem a smyslem pro nevýslovné, který je specifickým způsobem poznání Boha, a vede k odpovídajícímu způsobu života, charakteristickému pro zbožného člověka. Heschel chtěl původně tento koncept vtělit do jednoho textu, ale nakonec jej rozdělil a po několika zdrženích a po dohodě s vydavatelem vyšla první část s podtitulem Filosofie náboženství a po několika letech druhá část s podtitulem Filosofie judaismu.