Franz Anton Maulbertsch (1724-1796) náleží mezi nejvýznačnější představitele středoevropské malby pozdního baroka. Pocházel od Bodamského jezera, na konci třicátých let 18. století se trvale usídlil ve Vídni a ve druhé polovině 18. století podstatným způsobem ovlivnil také malířské dění na Moravě a v Čechách. S jeho jménem dnes můžeme spojit řadu významných realizací nástěnných maleb a oltářních obrazů v interiérech zdejších kostelů. Jeho nepřehlédnutelným epilogem se stala výmalba Filozofického sálu knihovny premonstrátského kláštera v Praze na Strahově, kde na přání objednavatele navázal na obdobnou úlohu, jíž se prezentoval již o dvě desetiletí dříve v knihovně premonstrátského kláštera v Louce u Znojma (zrušeném Josefem II. v roce 1784).

Maulbertsch v době vrcholu své tvorby přijímal zakázky z různých koutů tehdejší habsburské monarchie i za jejími hranicemi. Značná pracovní vytíženost jej proto záhy přiměla k zavedení efektivně pracujícího ateliéru, v němž se v průběhu čtyř desetiletí vystřídalo hned několik výrazných, jinak samostatně působících malířů. Maulbertsch se sám obvykle soustředil na nástěnnou malbu, její kompoziční rozvrh a figurální složku. Vyhotovením oltářních obrazů nezřídka pověřoval své kolegy, ať již zastřešené chodem dílny, nebo speciálně pro konkrétní zakázku přizvané. V obou případech pak tito umělci vypracovávali zadané oltářní obrazy v tzv. Maulbertschově způsobu, byť se ve svých samostatných pracích prezentovali osobním, často vizuálně odlišným malířským projevem. Maulbertschova role se v těchto případech omezovala na vypracování olejové skici, předkládáné ke schválení objednavateli a následně poskytované jako víceméně závazný podklad malíři, kterému Maulbertsch práci na obraze svěřil.