Práce sleduje jednu ze strategií šlechty k uchování sociálního a ekonomického postavení elity prostřednictvím umisťování neprovdaných dcer do ženských šlechtických nadací, a to na příkladu uchazeček o prebendy Tereziánského ústavu šlechtičen na Pražském hradě. Hledá odpovědi na otázky, jakými prostředky se urozené ženy o nadační místa ucházely, jaké byly jejich osobní motivace a které faktory o výsledku přijímacího řízení rozhodovaly. Předmětem zájmu jsou životní osudy konkrétních aristokratek, stejně jako otázky, jakým způsobem přijetí prebendy ovlivnilo jejich životy a jaké alternativy existenčního zajištění volily v případě, že neuspěly.