Robert Spaemann (1927 - 2018)

Studoval filosofii, theologii a romanistiku v Münsteru, Mnichově, Freiburku a Paříži. V roce 1952 promoval v Münsteru, kde se 1962 také habilitoval v oborech filosofie a pedagogika. Mezi lety 1962 až 1969 byl profesorem filosofie ve Stuttgartu a roku 1969 přichází na universitu v Heidelberku. Od roku 1973 až do odchodu na odpočinek v roce 1992 působil na mnichovské universitě. Kromě toho hostoval na universitách na Sorbonně a v Riu de Janeiro. Od roku 1992 byl čestným profesorem university v Salcburku. Je nositelem řady čestných doktorátů a mezinárodních cen. Město a universita Karla Ruprechta v Heidelberku mu roku 2001 udělila cenu Karla Jasperse. Spoluzakládal Evropskou akademii věd a umění.

Mezi jeho poslední významné publikace patří: Der letzte Gottesbeweis (s Rolfem Schönbergerem, 2007); Das unsterbliche Gerücht. Die Frage nach Gott und die Täuschung der Moderne (2007); Nach uns die Kernschmelze. Hybris im atomaren Zeitalter (2011); Über Gott und die Welt. Eine Autobiographie in Gesprächen (2012).

Kniha Osoby představuje poslední, třetí díl pomyslné trilogie, spolu s první knihou Účelnost jako filosofický problém a druhou Štěstí a vůle k dobru; obě knihy již dříve vyšly v českém překladu. V první se Spaemann věnoval dějinám a obhajobě teleologického pohledu na přírodu a člověka, ve druhé pak zejména etice s cílem překonat dichotomii mezi eudaimonismem a deontologismem. V aktuálním českém překladu třetí knihy Osoby prohlubuje svou ontologii i etiku a přichází s propracovanou antropologií. Její jádro tvoří pozoruhodné promýšlení souvislostí mezi personalitou a přirozeností. V této knize o antropologii, avšak nikoli jen o ní, můžeme detailně sledovat Spaemannův specifický neoaristotelský přístup kontinentálního typu, v kontrastu k anglosaské lockeovské a humeovské tradici. Spaemann se zároveň snaží překonat tradici kartesiánského dualismu, a tak hledá cestu mezi Scyllou naturalistického monismu a Charybdou spiritualistického dualismu. Výsledkem je jeho teorie osob - nikoli teorie osoby v singuláru. Osoby mohou totiž existovat jen v plurálu. Přesto se Spaemann odmítl přihlásit k personalismu. Osoby však v jeho pojetí nejlépe charakterizuje schopnost učinit nebo přijmout slib a schopnost odpouštět.