Z hlediska možností a zábran plné integrace evropských Židů do většinově křesťanských společností, které se v průběhu 19. století proměňovaly do moderních národů obdařených moderními státy, představovala klíčové období poslední desetiletí 19. a první desetiletí 20. století. Nástup politického antisemitismu signalizoval krizi dosavadního způsobu integrace, v němž se spojovaly politická, kulturní a sociální dimenze: občansko-právní emancipace činila z Židů rovnoprávné příslušníky daných států, jazyková a vzdělanostní asimilace je proměňovala na příslušníky většinových národů a sociální mobilita z nich činila příslušníky střední vrstvy a buržoazie. Pokud byla vědomě udržována židovská odlišnost, redukovala se na "mojžíšské vyznání", jehož pěstování nemělo vadit plnohodnotnému zapojení Židů do politického, kulturního a ekonomického života jejich zemí. To byl regulativní ideál národně-liberálního křídla západoevropské a středoevropské politiky velké části 19. století, nikoliv realita. Avšak díky tomu, že toto křídlo bylo v té době jejím křídlem nejdynamičtějším a nejiniciativnějším, jeho projekt se stal ztělesněním nadějí významné části evropských Židů. Tato naděje sílila v západní a střední Evropě 19. století tou měrou, jakou se tato vize - jakkoliv nedostatečně a mezerovitě - postupně realizovala.