Vyprávění začíná dětstvím. Ivana představuje své rodiče, vzory a formativní zážitky. Popisuje cestu k profesi porodní asistentky, provází nás odbornou praxí. Vrací se ke svým zkušenostem ze sedmdesátých a osmdesátých let, reflektuje chyby, které přinášela oborová rutina i celková uzavřenost společnosti před devětaosmdesátým rokem. Dvě dekády U Apolináře střídá v polovině devadesátých let praxe nezávislá, zato mnohem složitější. Ivana se odvažuje začít vést porody jinak. Využívá zkušenosti, které získala při svých pobytech v zahraničí, a vyráží do boje za odstranění rutiny, za lepší podmínky a péči pro ženy i za autonomii své profese. Hovoří také o svých osobních i profesních tragédiích, o chvílích, kdy stála na hranici svých sil. Ale nikdy se nevzdala. A nevzdává se. Systematicky a neodbytně usiluje o navázání konstruktivní debaty mezi lékaři a porodními asistentkami, respektive mezi lékařem a rodičkou. Prosazuje zástupkyně oborových a neziskových organizací na pozice, v nichž mohou spolurozhodovat o podobě českého porodnického systému a prostředí.