Existence středověké obecní knihovny Starého Města pražského byla doposud známa díky odkazům, které učinila vdova Kateřina řečená Velislavova roku 1431 a měšťan Šimona od Bílého lva roku 1433, a zásluhou vlastnických poznámek v několika rukopisech Národní knihovny ČR. Analýzou provenienčních záznamů jejích kodexů bylo možné informace o rozsahu staroměstské knihovny významně rozšířit - kromě vlastnických poznámek její knihy označovala typická signatura a alespoň jeden z těchto provenienčních znaků je dnes dochován v 35 rukopisech. Podle dochovaných signatur je přitom možné její rozsah při osignování odhadnout na nejméně 300 svazků. Staroměstská knihovna nejspíše vznikla ve 20. letech 15. století a jejím hlavním zdrojem byly knižní sbírky pražských klášterů a univerzitních kolejí, které byly v té době zničeny nebo poškozeny. Zanikla patrně v průběhu poslední třetiny 15. století a její rukopisy se přesunuly zpět do knihoven univerzitních kolejí.

Publikace kromě detailního rozboru obsahu dochované části staroměstské knihovny zasazuje její dějiny do českého kontextu, kde jsou středověké obecní knihovny nepochybně dále doloženy ve Znojmě a Lounech, a srovnává ji i s prostředím v říši. Součástí knihy je dále podrobný kodikologický popis rukopisů, které byly ze staroměstské knihovny zatím identifikovány.