Je celkem snadné vnímat dnešní dobu jako nemocnou, krizovou, až katastrofickou. Lze ještě vůbec mluvit přesvědčivě o zdraví a uzdravování? Kurátorka čísla, psychoterapeutka Daniela Vodáčková o tom nepochybuje. Zdravě se dá podle ní i umírat. Mnohem častěji je však zdraví degradováno na nemocniční světlo bez stínů, na něco nelidského, což má i svůj politický rozměr. Jednou z alternativ se zdá být přístup zraněného léčitele s vyvinutou schopností empatie.

Číslo plné osobních svědectví nás zavádí na porodní sál i do dětských hospiců, k práci s vnitřními démony, romskými uprchlíky z Ukrajiny, sexualitou u lidí se znevýhodněním, ale také do historie psychiatrické péče, k apelu na prevenci, na zotavení sociálních služeb, na proměnu kulturních a vzdělávacích institucí či k návodům z říše mystiky. Zdraví lidé tu nefigurují jako ti, kdo nikdy nebyli nemocní, nýbrž jako ti, kdo umějí s nemocemi žít, kdo jsou ochotni se jimi transformovat, stávat se jinými.

Do čísla přispěli esejí například esejista Jan Motal, kulturoložka Terezie Dubinová, nemocniční kaplan Jakub Formánek, kurátorka Karina Kottová, historička Daniela Tinková, básník a terapeut Adam Borzič či aktivistka Veronika Dvorská. Původní literární tvorbu poskytli autoři jako Kamil Bouška, Mária Ferenčuhová, Petr Borkovec, Filip Klega, Marie-Luisa Purkrábková nebo M'Badjala Diaby.