V každém vyprávění se ve větší či menší míře objevuje to, co literární teorie tradičně označuje místy nedourčenosti, prázdnými místy nebo mezerami. Čtenář na ně reaguje různě: domýšlí nevyřčené, formuluje hypotézy, zapojuje své literární i kulturní znalosti, reaguje ale také emocionálně a tělesně. Nadto může být vystaven zkušenosti prázdna, nejistoty, nevědění. Kniha reflektuje tyto problémy na pozadí dějin teorie literatury, od klasických konceptů přechází k aktuálním výzkumům kognitivní vědy druhé generace, věnuje se však i konceptům, které vyplňování mezer dávají do souvislosti s etikou. V závěrečné kapitole nahlíží autor na mezery ještě z jiného úhlu: prožitek nevědění představuje jako zkušenost otřesu samozřejmostí smyslu či jako vstup na půdu patočkovské vykloněnosti do noci, prostřednictvím níž se svět může čtenáři připomenout jako místo, kde se děje dar zjevování.