© Nakladatelství
KAROLINUM 2020

RSS RSS   facebook


visa visa
maestro maestro

webmaster

VŠECHNY ZDE NABÍZENÉ PUBLIKACE MÁME SKLADEM

košík

VÁŠ NÁKUP


0 POLOŽEK
CENA: 0 VČETNĚ DPH



Domácí stránka  > časopisy  > detail titulu

DETAIL TITULU:

Kontexty 1/2022

CDK 2022

brožovaná108 str.
ISBN 1803698820221

obálka
-10% 120,-
108,-
1-2 ks

Zaujal mě název, který dala Olga Jeřábková textu o brněnském skladateli a hudebním vědci Miloši Štědroňovi, jenž počátkem února oslavil osmdesáté narozeniny: "Raději dobře udělaná písnička nebo šlágr než špatná symfonie." (s. 48) Myslím, že může být, v přeneseném slova smyslu, dobrým spojovacím mottem hned několika příspěvků v tomto čísle Kontextů, ale i v těch předchozích. Řeč je tu samozřejmě o vztahu vysoké umění versus řemeslo, o němž jsem před časem psal v obsáhlém textu o Adolfu Loosovi (Kontexty 1/2021), o modernistickém popírání tradice a konvencí, o úmorné snaze být vysoce umělecký a originální za každou cenu.

"Konvence v současnosti neztratila jenom hodnotu, ale též význam," píše Petr Pelčák v článku "Za konvenční architekturu" (s. 21). Nekonvenčnost přitahuje, spontánně obdivujeme nekonvenční a originální díla, nepřejeme si vést konvenční život. Ale jsou to právě konvence, co drží společnost pohromadě, co vytváří náš společně sdílený prostor. Například historická centra měst, která tolik obdivujeme, vznikla převážně díky konvenční architektuře. Minulý režim je ve jménu socialistického pokroku bořil či je obklopoval panelovými sídlišti, v posledních desetiletích jsou pro změnu necitlivě narušována zevnitř nejrůznějšími bizarními stavbami, "které nás svou originalitou nejprve vzrušují, zítra nudí a pozítří obtěžují". Nemá být právě architektura, ptá se autor, do velké míry konvenční a kontextuální? To znamená soudobá, ale současně schopná respektovat tradici a dotvářet dané místo, nikoli se ho snažit co nejvíce "překřičet"? Architektonické konvenci a konvenční architektuře by mělo být věnováno mnohem více pozornosti, o což se snažíme nejen na stranách tohoto časopisu, ale i v publikacích o architektuře nakladatelství Books & Pipes.

O narušování konvencí, tentokráte ve filmovém průmyslu, je i příspěvek Martina Fialy, věnující se problematice zavádění umělé inteligence v Hollywoodu (s. 30). Ta umožňuje například to, že herec dnes může hrát hlavní postavu ve filmu i po své smrti, což otevírá nesmírně složité etické i právní otázky. Především však nabízí lákavou možnost točit technicky stále dokonalejší filmy založené na omračujících efektech, nereálných světech a zběsilých akčních scénách, a to často na úkor jejich sdělnosti. Nejsem mezi čtenáři Kontextů jistě sám, kdo namísto oslňujícího vizuálního ohňostroje dává přednost spíše komornějším snímkům, jež bychom mohli označit za konvenční, ale neskonale bližší naší každodenní zkušenosti.