© Nakladatelství
KAROLINUM 2020

RSS RSS   facebook


visa visa
maestro maestro

webmaster

VŠECHNY ZDE NABÍZENÉ PUBLIKACE MÁME SKLADEM

košík

VÁŠ NÁKUP


0 POLOŽEK
CENA: 0 VČETNĚ DPH



Domácí stránka  > HISTORIE  > 2. světová válka  > detail titulu

DETAIL TITULU:

Dvě tváře

Soukromý život osvětimských vrahů

Víkend 2021

vázaná263 str.
ISBN 9788074333187

obálka
-10% 359,-
323,-
SKLADEM

Ten jejich teplý, vypucovaný dům představuje neskutečný kontrast k místu, v němž pobývám, v němž nadále spávám. Nelze uvěřit, že naše světy dělí sotva několik metrů přehrazených ostnatým drátem. Nemůžu osudu odpustit, že mě poslal na špatnou stranu. Koneckonců nedokážu pochopit tolik věcí. Už jenom to, že ten její manžel, mimořádně brutální esesman, který se vrací domů v botách potřísněných lidskou krví, si hraje s dětmi a objímá svou ženu... Nejhorší věc, kterou musím dělat, je čištění jeho vysokých bot. Umazané od bláta jsou vždy cítit smrtí, zůstávají na nich její stopy, že jsou také jeho zbraní. Před očima mi vyvstává, jak jimi kope mé spoluvězeňkyně, viděla jsem to přece už tolikrát. Jeho zlost a kopance zabily nejednu z nás. A já teď pečlivě krémuji a leštím ta odporná bagančata. Nořím do nich ruku a přidržuji je mezi koleny. Mám chuť zvracet. Odér krému se mísí s pachem kůže a já si uvědomuji, že jestli se mi to peklo podaří přežít, už nikdy, opravdu nikdy nebudu čistit boty. Ann, esesmanova žena, která se právě přistěhovala do Osvětimi, se v novém domově zpočátku necítí dobře. Je vyděšená, protože ještě nikdy svého milovaného Hanse neviděla tak unaveného. Nabývá přesvědčení, že jeho práce musí být skutečně těžká a vyčerpávající, protože její muž je podrážděný. Nejvíc ji trápí to, že jí nechce říci, co přesně dělá, což v ní vyvolává ještě větší neklid. Ann nepochybuje o tom, že neustálý kontakt s těmi zločinci v pruhovaných pyžamech se negativně odráží na jeho zdraví. Po úmorné práci v osvětimském táboře se esesmani vraceli do svých domovů, přímo do náručí svých žen a dětí. Nedaleko za táborovými dráty pěstovali růže nebo chovali králíky, v zahradách radostně poštěkávali psi. O jejich pohodlí se starali vězni a místní civilisté, kteří pro ně museli pracovat. Esesmani pili v místní kantýně, chodili do veřejného domu, jezdili na výlety a zamilovávali se do děvčat z okolí. Některým se život v Osvětimi tak zalíbil, že jej nechtěli opustit. A někteří se tam vraceli dokonce i po válce.