Strhující osobní svědectví o smrtelném zápasu, který změnil svět a jehož důsledky pociťujeme také dnes. Impozantní reportážní román, možná vůbec nejlepší, v němž nic není smyšleno a vše se opírá o vlastní autorovy prožitky.
Když se John Reed dostal do předrevolučního Petrohradu, měl za sebou sugestivní reportáže z dělnický vzpour v USA a z krutých bitev Velké války. Přijel bezprostředně po neúspěšném pokusu monarchistů o svržení prozatímní vlády.
Obě strany konfliktu mu dovolily téměř neomezený přístup do nejdůležitějších míst revolučních dějů. Byl svědkem, a někdy dokonce aktérem rozhodující, nejdramatičtější fáze revoluce. Jeho kniha proto nemůže být nestranným popisem ruské revoluce, není však ani poplatná autorovým politickým názorům: "Za bojů jsem nebyl nestranný," píše, "avšak když jsem vyprávěl historii těch velkých dní, snažil jsem se vidět události očima svědomitého reportéra, kterému jde o to, aby zaznamenal pravdu."
Po příjezdu vidí Reed Petrohrad jako město, kde číšníci odmítají zpropitné, protože přece nejsou otroci, a kde se na soše Kateřiny Veliké třepotá rudý prapor, kde hladoví revolucionáři hromadí zbraně, zatímco v nočních klubech teče proudem šampaňské a luxusní prostitutky se trumfují cenami svých kožichů. Po několika dnech ovšem přijde útok na Zimní palác a krvavý boj na život a na smrt s odpůrci revoluce. Autor si poctivě všímá i neúspěchů a tragédií, jako byly "vinné pogromy", kdy Rudé gardy střílely na vzbouřené opilé vojáky plenící vinné sklepy bohatých.
Deset dní, které otřásly světem ozařuje scénu revoluce čistým plamenem idealismu a nabízí strhující a zároveň realistický pohled do samého středu událostí. Ironií je, že zvláštní věrohodnost knihy vyplývá paradoxně z autorova bezprostředního, subjektivního přístupu.