Monografie přibližuje proces historického formování didaktiky českého jazyka u žáků se zrakovým postižením (dále jen ZP) v období od roku 1807 do roku 1989, ovšem s komparativním přesahem k současnému stavu středoškolské výuky. V odborném prostředí byla ve sledovaném období didaktika výuky mateřského jazyka u žáků se ZP reflektována zejména z pozic speciálněpedagogických, tato publikace se snaží nově nahlížet problematiku také z pozic lingvodidaktických metodologických přístupů. Snahou popsaného interdisciplinárního pojetí bylo vytvoření konzistentního pohledu na problematiku speciálního jazykového vyučování založeného na podrobné analýze a syntéze primárních a sekundárních pramenů. Výsledkem studia bohatých archivních fondů jsou chronologizované kapitoly, které přibližují v dobových kulturních a společenských souvislostech specifické aspekty jazykového vyučování, které se uskutečňovalo bez možnosti vizuální informace a muselo se vyrovnávat s mnoha specifickými obtížemi. Na základě reflektované historické zkušenosti přináší publikace závěry, kterými se snaží podpořit podmínky pro optimalizaci rozvoje soudobé inkluzivní didaktiky předmětu.