Kniha podrobně a zasvěceně představuje jednu z dochovaných památek tvorby výjimečné Beuronské umělecké školy v českých zemích - patrový kostel Božského Srdce Páně v Opavě, který je součástí klášterního komplexu Marianum.
Výzdoba kostela Božského Srdce Páně v Opavě ukazuje vývoj a proměny Beuronské umělecké školy, která hledala, podobně jako secese nebo avantgardní směry, nové umělecké formy na přelomu 19. a 20. století. Na rozdíl od řady svých současníků používali beuronští umělci a umělkyně tyto nové formy pro umění sakrální. Dosáhli patřičného uznání, které značně přesahovalo časový limit Beuronské umělecké školy, končící asi ve dvacátých letech 20. století.

Chrám v Opavě obdržel svou beuronskou výzdobu až ve 30. letech, v období tzv. druhé generace beuronské školy. Autoři srovnávají díla první a druhé generace a poukazují na změny v pojetí beuronských předpisů autora opavských nástěnných maleb br. Antonína Vrbíka OSB. Byl mnichem v pražských Emauzích, vyučeným v beuronském klášteře sv. Martina v dnešním Bádensku Württembersku, jeho mentorem byl sám zakladatel beuronského umění P. Desiderius Lenz OSB.

Vrbík pracoval v kolektivu mnichů - malířů tzv. první generace na konci 19. a na začátku 20. století na třech unikátních památkách beuronské školy: na Monte Cassino v Itálii, v kostele benediktinek v Praze na Smíchově a samozřejmě v Emauzích. V Opavě byl patrně jediným autorem. Už zde nenajdeme odkaz egyptského umění tak typický pro beuronskou ornamentální výzdobu. I pojetí nástěnných maleb od Vrbíka v době druhé generace se vymyká základnímu stylu, tzv. beuronskému geometrickému kánonu. Jeho dosah je patrný jen na šesti realizacích podle návrhů Mariánského cyklu z opatského kostela v Emauzích, který Vrbík věrně přejal a zvěčnil na zdech kostela Božského Srce Páně v Opavě.

Publikace provází celým opavským kostelem. Kromě poznatků o konkrétní budově tak čtenář získává i vhled do vývoje originálního uměleckého vyjádření, které bylo a stále je v kontextu středoevropského umění neprávem přehlíženo.