Jak bude vypadat svět po koronavirové pandemii? A nežijeme v něm již nějakou dobu? Neučinila pandemie jen zřejmějšími dlouhodobé trendy? Jak by se měly na ekonomickou krizi v době deglobalizace připravit národní státy a jak Evropská unie?
Ivan Krastev vyvolal na vrcholu koronavirové krize celosvětový zájem svým článkem o vlivu pandemie na budoucí společenské změny. Nyní navazuje esejí, ve které zkoumá politické a kulturní důsledky Covidu-19 jako laboratorního sociálního experimentu. Brilantně a provokativně analyzuje sociální dopady karanténní dystopie, návrat vládních intervencí, uzavírání hranic národních států, roli odborníků a krizového řízení v demokratických a autoritářských státech (big data government), etické otázky zdravotnických a ekonomických opatření, mezigenerační a mezinárodní solidaritu. Politologické analýzy a data z výzkumů historických pandemií kombinuje s příklady literárních zpracování či filozofických pojednání a ukazuje paradoxy proměněného světa, pro jehož obyvatele je pandemie základní společnou zkušeností.
Na Krastevových esejích je pozoruhodné, jak umně se vzpírají politologickému i sociologickému žargonu. Autor své teze ilustruje scénami z krásné literatury, takže se v esejích setkáváme s odkazy na Margaret Atwood, Danteho a samozřejmě na Camuse, ale také třeba na Itala Calvina. Snad i proto se Krastevovi daří zpochybnit nebo přinejmenším dát do kontextu některé teze, které se proměnily v nefalšovaná „covidovská klišé“.
Tereza Matějčková (
Respekt)
Podle Krasteva by bylo ironií dějin, kdyby byl Trump, jenž vyhlásil obchodní válku Číně a slíbil oddělit Ameriku zdí od Mexika, nakonec odvolen z Bílého domu v důsledku viru, který přišel z Číny a má stejné jméno jako mexické pivo. Prezident by byl smeten virovou nákazou, jejíž rychlé šíření jen posílilo antiglobalizační reakci, která ho před lety dostala k moci.
[…]
Krastevův esej je rozvinutím a v některých ohledech také korekcí jeho Sedmi lekcí z globální krize, které oblétly svět již v březnu. Své vymezení politického významu koronavirové krize opírá o její srovnání se třemi výzvami, s nimiž se musela Evropa vyrovnávat v předcházejících dvou desetiletích – s finanční a ekonomickou krizí roku 2008, přívalem uprchlíků v roce 2015 a islamistickým terorismem.
Pavel Barša (
Salon Právo)
Oproti svým předchozím tvrzením, že koronakrize odhaluje temnou stránku globalizace a posílí národní stát, [Krastev] argumentuje, že zároveň působí jako hybná síla globalizace. Synchronizovala svět a spojila nás způsobem, jakým se to žádné krizi předtím nemohlo podařit. Po nějakou dobu, ač izolováni za hranicemi národních států a ve svých domovech, jsme žili ve společném světě.
Jiří Pehe (
Deník N)
Krastevových sedm paradoxů Evropy po koronakrizi není politický program, ale mapa na cestu, na níž se nesmíme ztratit. Autorova analytická citlivost neutěšuje, nýbrž vyzývá k přemýšlení nad nejdůležitější otázkou dneška: Jak udržet pohromadě společný svět, který se ze strachu z viru znovu nacionálně trhá?
Petr Fischer
S ohledem na komplexní svět se snažíme myslet i na ten nejhorší scénář. Rizik je příliš mnoho, a proto je sepisujeme, ne proto, abychom se na ně připravili. Myslíme si, že když si je uvědomíme, nestanou se.
- z rozhovoru Ivana Krasteva s Mirkem Tódem (
Deník N)
[Krastev] se podivuje nad tím, jakou má lidstvo schopnost vytěsňovat pandemie ze své kolektivní paměti, ačkoliv v jejich důsledku mnohdy zemře více lidí než ve válkách. Ale ať už jsme ochotni si je pamatovat, nebo ne, mění pandemie náš svět tak razantně, že vrátit se zpět není možné. Covid-19 podle Krasteva ukončí proces globalizace, jak jsme ji dosud znali, což může znamenat, že budeme s nostalgií vzpomínat na dobu, kdy jsme létali, kam se nám zachtělo, kdy byly restaurace přeplněné a kdy smrt působila jako cosi nepřirozeného.
Svatava Antošová (
Tvar 14/2020)
Krátká esej čítající mezi úvodem a závěrem pouhé dvě kapitoly nahlíží na koronavirovou krizi jako na zvláštní sociální experiment bez předem odhadnutelných výsledků. Autor v ní analyzuje pandemii jako fenomén s dopady na fungování demokratických institucí, fenomén proměňující liberální demokracie a autoritativní režimy, preference lidí ohledně jejich svobod či ochrany soukromí. Kniha se nesnaží ani předpovídat budoucnost ani nezůstává v minulosti. Krastev svůj pohled staví na paradoxech spojených s koronavirovou krizí a poukazuje na její odlišnosti od těch předchozích. Text přináší ohromné množství podnětů pro zamyšlení se nad tím, čím jsme si vlastně prošli, ale také jakým směrem nás tato krize nasměrovala a jak se z ní poučit.
Jan Bittner (FÓRUM sociální politiky 4/2022)
