Dnešní doba příliš nepřeje hlubokým úvahám o podstatě věcí. Odsouvá do pozadí citové prožitky, zastavení se v čase, zastavení se pro sebe sama. Není čas, abychom pohlédli do vlastního nitra, hledali vlastní cesty a současně si odpověděli, jak dál. Současný automobil jede příliš rychle, než abychom viděli kopretinu u cesty, letadlo letí příliš vysoko, než abychom si všimli uschlého stromu. Naše mysl je příliš daleko, než abychom vnímali druhého člověka. Povrchnost přijímání vnějších vjemů, mozaika střípků každodenních informací bez hlubšího poznání vede k představě o bezproblémovém fungování všeho, podporuje vlastní sebevědomí a víru ve vlastní dokonalost. Intelektuálně vzato se snažíme hledat nové souvislosti, nutíme se dívat na dané skutečnosti z jiných úhlů pohledu a předháníme se v originalitě nových závěrů. Bohužel přes všechny nové vjemy se každý den vracíme ve stejné podobě a s pravidelnou jistotou často opět na začátek. Objevujeme již objevené a tvoříme závěry ve věcech, kterým nerozumíme. Vše se samozřejmě beze zbytku týká také architektury, kterou se snažíme tvořit a věříme, že naše úsilí je to správné. O svých názorech si myslíme, že budou naším osobním přínosem pro pokrok lidstva. Kaleidoskop každodenních vjemů v nás formuje standardy současnosti. Stojíme na pokraji 21. století a nutně se nevyhneme otázkám, jak dál. Jsme-li v oblastech architektury, budou to otázky směřované k architektuře. Především si položme základní a stále aktuální otázku: co je to architektura? Jsou ještě dostačující obecně přijímané definice odborných slovníků nebo stále častější "komentáře" neodborné veřejnosti? Je možné dnes mluvit o stavitelství s výtvarně ideovým záměrem? Nejsou to jen doznívající nostalgie a pojmy minulého století? Co je v současnosti prvořadé? Výtvarná ambice architekta, finanční možnosti stavebníka, úroveň stavebních technologií, služba jedinci, nebo společnosti, nebo odraz lidských potřeb své doby? Architektura vždy vyžadovala široký rozhled v mnoha dílčích oborech, v mnoha specializacích, ale především schopnost kombinace a výběru. Stejně tak si žádá nadhled nad věcí, jak společenský, tak odborný. Nabízí alternativy, dokonce možnosti vlastního výběru, ale současně diktuje nutnost vlastního rozhodnutí. Architekt je nositelem myšlenek tvůrčího procesu vzniku architektury jako takové. Je to duchovní bohatství, koncentrát získaných znalostí, zkušeností a shrnutí dosavadní životní cesty každého jedince, to nejcennější, co se společenskými prostředky jen těžce vyjadřuje. Architektura je vznešené slovo. Můžeme jím pojmenovat tisícileté dědictví velikosti lidského ducha. Po staletí nás provází neumdlévající niterná touha přeměny duchovní vize člověka v realitu vítězství nad přírodními zákonitostmi. Pokořme zemskou gravitaci, neskutečné učiňme skutečným. Sen o architektuře jednou provždy zhmotněme v trvalý lidský odkaz. Je třeba vidět i výraznou cestu, která za poznáním vede.