Základní spis o filosofii výchovy a vzdělání. Jednotlivé kapitoly obsahují pedagogicko-filosofické reflexe o společenské relevanci výchovy, o jejím významu přesahujícím bezprostřední působení (kosmicita), o její časové a lidské vazbě a o morálních determinantách. Autoři se nevyhýbají ani aktuálním zřetelům dnešní doby, která poskytuje nové technické prostředky.
Originální je i spojení autorské dvojice - nestora naší filozofické pedagogiky, který touto knihou důstojně završuje své celoživotní dílo a nadané představitelky myšlení nejmladší generace jeho žáků. Tato kniha přesvědčivě svědčí o existenci určité školy českého myšlení, razí jistý nezaměnitelný myšlenkový styl, blízký zejména zahraničním i domácím myslitelům fenomenologické orientace.
Knihu Radima Palouše a Zuzany Svobodové "Homo educandus" považuji nejen za velmi cenný příspěvek k rozvoji oboru filozofie výchovy, nýbrž za významný krok v pěstování tradice českého myšlení v duchu Komenského a jeho originálního filozofického interpreta Jana Patočky.
Z recenzního posudku: Prof. PhDr. Tomáš Halík Th.D.
Rozpětí Paloušova pohledu a rozhledu po všech tématikách a problematikách potřebných k vytvoření dobře stavěné a hluboce založené teorie výchovy (agogiky) je nesmírně široké. Je plně obeznámen s duchovním bohatstvím řeckého výrazu PAIDEIA (ono Herakleitovo "druhé slunce pro vzdělané"), má hluboce promyšlený filosofický základ a rámec, v němž PAIDEIA byla vedena, a to jak v jeho variantě Sokratovsko-Platónské, tak v té Aristotelské. A nejen to. Uvědomuje si, že epochální prolnutí řeckého ducha filosofického s židovským duchem monoteisticko-profetickým, jak k němu došlo, když mladé židovsko-apokalyptické křesťanství vstoupilo do hellenistického světa prodchnutého řeckým filosofickým myšlením, je neodmyslitelným základem jakékoliv antropologie, která nechce být redukcionistická na účet autentické důstojnosti člověka.
Paloušova dynamická antropologie však má dalších osm dimenzí, které ji teprve zaokrouhlují do jejích celostních rozměrů: totiž dimenze: 1) kosmicity (člověk se může stávat plně člověkem teprve jako bytost harmonicky zasazená do všehomíra), 2) temporality (člověk nejen že žije v čase, ale sám je vnitřně časován), 3) lucidity (člověk je povolán sebe a svůj svět prosvětlovat a vysvětlovat), 4) dialogicity (jen ve vzájemnosti sdílení svých poznatků člověk se dobírá vyššího poznání), 5) autority (sdílení potřebuje usměrňování, aby nezabředlo do bezbřehého žvástu), 6) mobility, kterou sdílení svým naléháním na člověka od něj vyžaduje, nemá-li se stát házením hrachu na zeď, 7) memorability, která vše co bylo pohlceno mobilitou, uchovává v paměti (jen to člověk má, co zná zpaměti), umožňujíc totožnost individua, a nakonec 8) aktualita, která zasazuje výchovu do světa dnešní techno vědné civilizace s elektronickou komunikací a sekularistickými konzumními postoji k životu.
Teprve když se seznámíme se všemi těmito dimenzemi Paloušovy dynamické antropologie, začneme mít tušení, jak mnohostranné je putování člověka za svou vlastní plností, a jak delikátní je úkol toho, jenž má takového poutníka za svým lidstvím doprovázet a nasměrovávat k naplnění jeho údělu. Jak Ariadnina niť se táhne všemi kapitolami knihy rozprava o pozapomenutém lidském poslání a o nápravě věcí lidských výchovou a vzděláním, (s Komenským řečeno de rerum humanarum emendatione consultatio catholica) - ovšemže vztaženo do doby současné, do našich dnů. Důležitým průvodcem Paloušovy agogiky je proto Komenský. Jak jinak. "Kde jinde - povzdechne si Palouš - by se měla filosofie výchovy pěstovat, ne-li v zemi Komenského?" Mám proto zato, že po Komenském nebyl a není v našem českém kulturním prostředí myslitel(ka), který(á) by nesl(a) jeho pochodeň důstojněji, tvořivěji a obnovněji, jak Palouš. Proto jsem si dovolil ho jinde nazvat Comenius redivivus.
Z recenzního posudku: Prof. PhDr. Karel Skalický, ThD.
