František Bílek, jeden z nejvýznamnějších představitelů symbolismu a secese, byl nejen sochař, řezbář a keramik, ale také grafik, kreslíř, ilustrátor, architekt, autor návrhů knižních vazeb i různých druhů užitého umění. Měl dar své postoje zformulovat. Kniha jako první přináší soubor všech dostupných Bílkových textů i dobové reflexe jeho díla, které nebyly zdaleka jednoznačné a pohybovaly se v širokém rozpětí od nadšeného přijetí po naprosté odmítnutí. Bílkův sloh má podobně jako jeho dílo výrazně mystický charakter. Texty vykreslují pocit zoufalství nad vinou člověka, který je však prostoupen nadějí, vykoupením a vírou. Často se v nich vrací k Otokaru Březinovi, osobě mu nejbližší, kterého považoval za svého duchovního učitele. Do okruhu Bílkových přátel patřila i řada dalších podobně naladěných spisovatelů, jako Julius Zeyer či Jakub Deml. Ten byl i nejčastějším glosátorem Bílkova díla a jeho texty spolu s dalšími jsou hlubokým vhledem do Bílkova života a díla.