Po úvodním ohlédnutí na vlastní zkušenosti s divadlem se autor v hlavní části publikace věnuje vztahu mezi divadlem a krizí. Ukazuje, že geneze divadla je nejen v okcidentálním kontextu výsledkem společenské krize, že v dějinách lidstva stále znovu reflektuje nejrůznější lidské, resp. společenské krize a přispívá k jejich řešení. Zároveň vyzdvihuje, že sama divadelní tvorba se dostala v současnosti do hluboké krize identity a postupně ztrácí, jak se zdá, svou schopnost k živé komunikaci, a tím také svou elementární imaginaci. Kriticky se autor zabývá neoliberální kapitalistickou globalizací, digitalizací a komercializací společnosti a jejími účinky na divadelní tvorbu. V této souvislosti se zaobírá postmodernismem a postdramatickými koncepcemi s pojmem performance a zdůrazňuje význam mimesis pro divadlo. Vycházeje z tradičních definic mimesis (Platon, Aristoteles), vyvíjí, inspirován Walterem Benjaminem, vlastní komplexní pojetí mimesis. Přitom se zabývá Artaudem, Brechtem, Schlingensiefem a rozsáhle především Heinerem Müllerem. V doslovu načrtává autor své subjektivní představy obnovené divadelní tvorby.