Nová básnická sbírka Karla Šiktance obsahuje básně z let 1998-2002. "Básník všedního dne" v nich strhujícím způsobem ukazuje, že ani počátkem nového tisíciletí neztratil nic za své schopnosti zachytit prostřednictvím pomíjivé přítomnosti tvář krajiny, v níž žijeme, a která navzdory všemu zůstává naším domovem.

NAIVNÍM TAHEM
ASI, ASI
V DÁLCE SKVOST POHOŘí
Jednou k půlnoci...
JAKÁSI CITLIVOST
ACH, ÁZIJE
A co když...
ČTYŘI NAJEDNOHO
AVIGNON
Někdy strach...
DROBNÉ INCIDENTY
Ledově modré maso...
NA BRONZOVOU VEJŠKU
VŠEMI ZUBY
UNÉSTI SE
Jak si tě to...
CELOU VĚCNOST
ČISTEC

Rád bych se domohl měkkého jazyka dřeva
Od poloviny 90. let vydává Karel Šiktanc pravidelně soubory svých veršů v drobných, ucelených knížkách; tak se po sbírkách Hrad Kost (1995) a Šarlat (1993) objevila třetí s názvem Zimoviště. O kontinuitě Šiktancovy tvorby a o vztazích mezi těmito sbírkami ale teď mluvit nechci, spíš se pokusím přidat několik poznámek na okraj knížky poslední, právem oceněné cenou Magnesia litera v kategorii poezie.
Když Zdeněk Kožmín a Jiří Trávníček ve své syntéze české poezie Na tvrdém loži z psího vína charakterizují proměnu Šiktancovy poetiky ve sbírce Hrad Kost, všímají si toho, jak do Šiktancovy básně stále výrazněji pronikají různé jazykové vrstvy a nazývají tento proces ?linií dobývaných řečových elementarit?. Jde o to, že v Šiktancově básni lze naráz zaslechnout promluvu z ulice i hlasy předků. V Zimovišti jde Šiktanc ještě o kus dál. Tyto jazykové vrstvy jsou v básních obsaženy, ale přibývá i jejich ?označované?, které se stává bytostnou součástí nové obraznosti. Ve velkém oblouku se tak, mocně a se samozřejmostí básníka, vrací projekt poezie všedního dne z počátku Šiktancova básnění.
Nejde tu o připomínku reality a odkaz k ní; právě tím, že se skutečnost, viděná oknem, zahlédnutá při procházce, spatřená v televizi, slyšená v rádiu, stává jakýmsi surogátem básnické vize, je sama ne už vložena do mozaiky obraznosti jako antipod či cosi provokativně cizorodého, ale je v jakémsi před-básnickém vytržení povýšena na podstatnou esenci nového, svébytného básnického prostoru. Svět už do básně nevstupuje, stává se jí a právě kdesi uprostřed toho téměř fyzického lomozu (ve kterém si každá věc přináší i svůj jazykový kód) je vyprošené místo pro člověka samého: ?Praskají parkety, někde v půl stavby drobně / cupitá i kousek úlevy od sebe samotného. / Ach, / Ázije. // štajf dresy rvou se z ledovatých šňůr! / Přes celé hřiště letí čechraný centr / do ohně před brankou, // kde z našich nikde nikdo.?
Šiktancova poezie je prostoupena hlasem světa, proto ono občasné bolení hlavy kradmo přecházející na čtenáře: ?Přesvíceno. Přezvoníno. Zatínáš přesmoc / oči proti oknu, proti zdi prosíš se / mlčet, prosíš se veskrz sklapnout! zazdít / splav!? S mrazivou přímostí jsou tu v prudkém sledu zaznamenávány bolesti a děsy spojené nejen s básnickou tvorbou, ale s celým lidským divadlem; o to víc zabolí jinak vzácný rým, navíc mistrně umístěný v jakémsi středoverši a zopakovaný ve verši následujícím: ?těch šmé, těch fidlátek, tiky a krásné hry / lížou ti obličej, leckde cint, co darmo čeká / na hodinu sňatku. Leckde šunt, co hází lesky. / Leckde chór. A všecko česky! Všecko je / to česky!?
Ale simultánnost jazykových odstínů by sama o sobě nestačila. Poezie Karla Šiktance je silná i barevně. To ostatně přechází z celé předchozí básníkovy tvorby a především ze sbírky Šarlat, která sršela barvami a odstíny. I v Zimovišti je několik podobně překrásných obrazů, ovšem jsou dokrouženy odkazy k hraničním situacím lidského bytování na světě: ?Nijakost hřmí. / Až zadýchá tě neznatelná rozkoš: kos přibit / na keř překrvený sráz a v prudkém / lijáku dědek se popadl do vlastní náruče./ lajsnovej průvan vyje. (.) V zrcadlové stěně penzionu, hrst klíčů / u prsou, pokojská bez konce hledí si do očí ? / chlad vztyčen ve vilách, nemluvně drtí / první kvítko v prstech. // Až stříkl nektárek! // Honem se ohrazuješ úlekem: / kde by, tak mladinké, vzalo se tvrdé srdce?? Barva je tu spíše tónem vnitřní nálady, jako v básni Jakási citlivost, kdy se barevnost skrytě přetavuje v přímo hmatatelnou definici tísně: ?Jen aby ubylo nízkého obzoru. // Aby dav nevrhal tak dlouhatánské stíny.?
Obrazy Šiktancových básní už nevytvářejí kaleidoskop, ve kterém by odkazovaly jeden ke druhému, ale všechny dohromady zviditelňují kohosi třetího, který tu sčítá a pořádá svůj svět. Někdy už si nelze pomoci obrazem, uzávorkovanou meziřečí si básnický hlas vezme, co mu náleží: ?Na třešni fary něčí sako. / A flastr přes půl zdi. z pomníku lajtnanta / (co pořád vztekle merčím, sčítám?) / (k čemu mi úhrn, nesveden-li řád?) / z pomníku lajtnanta neslyšně prýská pěticípé / zlato.? Jindy se připomene i zakořeněnost v tomto světě a v této zemi; jako bychom tu slyšeli Jana Skácela a přece je to úplně jinak krásné: ?Němci nás naučili šeptat, / dobrá paměť umí řvát potmě jako tur./ syn truhlářův, rád bych se domohl / měkkého jazyka dřeva.?
Občas se zdá, že prostor básně už musí prasknout, přidat ještě pomlku, křehká ? a především dramatická ? rovnováha by byla zničena. A přece je dobře takto báseň napínat. Třeba i proto, aby pak z prostřed té vřavy vystoupil překrásně ztišený obraz milosti, jaké se dostává milujícímu a tím i milované: ?Šlapem do toho, / šlajfujem smykem až to kape z muk-/ přimrzlá konev jak reklamní lízátko ? / za fortnou zámku (různobarevnýma očima) / hledí dvě brauny a páv. / Kde je tu čestný dvůr? / Kde grotta, Pane? // A kde ten mladý muž s hlasitě tlukoucím srdcem? / Klopýt jsem o závěj ? má žena ve vání / lekle se ohnala: gigantická miniatura něhy, / které se přitížilo.? Co na to říct?
Je tedy Šiktancovo Zimoviště další stopou české poezie výrazně všlápnutou před každou následující básnickou generaci. Je stejně scelená, stejně vzrušující, stejně dotěrně dokonalá ve své nemístnosti, jako byla kdysi šlépěj Karlu Čapkovi, lze to říct i po vaculíkovsku: každý další básník v této zemi, chce-li jím být, bude muset psát jako Karel Šiktanc, ale úplně jinak. Stačí vám to? Mně ano:

"Jsem k nesnesení vděčen.
Špína chlap táhne na háku čistotný balvan ledu,
studeně zlatým pruhem náměstí
korzujou bez cíle má slova v závorce.

Jak Bůh je nad nimi,
zakaž mi zdát se. mea rosa báseň."

Jakub Chrobák, Tvar 23. 9. 04 (15/XV)