Cyklus dvanácti básní, z nichž je každá věnována jednomu kalendářnímu měsíci, byl zkomponován počátkem normalizačního období. Karel Šiktanc v něm rozehrál podmanivé drama, v němž se reálie sedmdesátých let střídají s historickými reminiscencemi. Přísně uzavřený celek, který tato skladba představuje, je považován za jedno z básníkových vrcholných čísel. Vyniká bohatou básnickou řečí, důrazem na úlohu paměti v lidských dějinách i bolestnou zkušeností. I proto Šiktanc volí a střídá ve svém uhrančivém verši tu vzrušující apelativnost, jindy zase naléhavou prosbu. Všechny texty jsou pak zarámovány do podoby dialogu otce se synem, v němž prvně jmenovaný předává svému potomku souhrn znalostí nejen z vlastního života, z historických událostí či z národních tradic, ale i z tehdejší přítomnosti, v níž hrají prim převrácené lidské hodnoty a duchovní zchátralost. Z celého rozhovoru však zároveň zaznívá i obava, že syn otcovy postoje, rady a pokyny někdy úplně nepochopí nebo nedocení...