Sbírka Karla Šiktance nachází předlohu ve venkovských reáliích, na místech, kde se zdánlivě prostý pohřeb stává rituálem a kde se masopustním veselím či karnevalovým mumrajem křísí starodávné, tak trochu pohanské obřady, v nichž i samotná smrt zaujímá důstojné postavení. Proti ní je však postaven smysl lidského skutku, jemuž se někdy podaří vzhledem ke své podstatě alespoň na chvíli všudypřítomnou smrtku zdolat a tím ji vlastně dostat do role nebožky. I v této sbírce Šiktanc osvědčuje své básnické kvality, z nichž tentokrát vyniká jak smysl pro dramatickou kompozici, tak i jazyková bravura, jež se projevuje zvláště v narativní poloze.